Divadlo na českém rodičovském písečku
názor na Píseček od Petra Haška / Zpravodaj Volyně
Kladenské V.A.D. věnovalo svoji jednoaktovou “divadelní bábovičku” všem tápajícím rodičům (a recenzentům – pozn. recenzenta). Podělit se o svoje vlastní rodičovské zkušenosti je na celém divadelně – rodičovském projektu velmi sympatické. Tím veškeré ambice této autorské inscenace, připravené rodičovskou sekcí divadla, končí. Je to málo?
Velmi jednoduchý a lineární děj Písečku se odehrává v parku okolo pískoviště se třemi lavičkami. Zde se postupně setkávají, konfrontují a předávají si své zkušenosti tři různé rodičovské přístupy – 1. moderní, lehce upjatý, načtený z příruček, 2. přírodní, velmi benevolentní, 3. klasický agresivně-autoritativní. Před divákem se rozehrávají všem dobře známé rodičovské eskapády a problémy s výchovou dětí a jejich způsoby řešení. Pískoviště (ústřední bod scény) se tak doslova stává hracím ringem v boji za své rodičovské názory. Když už jej vzájemná rodičovská konfrontace neudržitelná, přichází deux ex machina v podobě překvalipivé pointy. Toto jevištní vyvrcholení celé drobné inscenace nemá cenu prozrazovat, protože by se případný budoucí divák připravil o to nejnápaditější. Je to málo?
Formálně bych nejnovější inscenaci divadelně zkušených V.A.D. nazval jevištní skečí bez výraznějších divadelních ambicí. Inscenační tvar zcela rezignoval na důmyslnější, grotesknější a hyperbolizovanější uchopení tématu a jednotlivých rodičovský typů. Sledujeme tak, mírně řečeno nedramatické scénky ze života rodičů. Otázkou je zda tyto víceméně vtipné situační a slovní gagy, přinášejí něco nového či překvapivého (při čemž rozhodně nehraje roli, zda rodičovskou zkušenost mám či ne). Tentokrát soubor jakoby rezignoval na “zcizování” předváděné jevištní reality a upustil od stylizovaného zdivadelnění některých předváděných zkušeností. Mírně hyperbolizovaná (jak si ovšem komediálnost celé jednoaktovky žádá), avšak přirozená herecká akce se tak odehrává bez větších překvapivých a kontrapunktických momentů, vedoucích lineárně ke svému závěru. Je to málo?
Jediným výrazným kontrapunktem celkového uchopení inscenace je využití dětských potomků v imaginární podobě. V rámci vcelku realistické jevištní hry se tak zacházení s imaginárním dítětem stává nejdivadelnější složkou inscenace. Zpočátku je zarážející (v dobrém slova smyslu) samotné užití imaginárních dětí, abych se postupně jako divák pozastavoval nad nedůsledností hry s touto imaginací (nerespektování dítěte v prostoru, nedostatečný čas na reakci imaginárního dítěte apod.) a až po závěrečné pointě si dodatečně užil, proč tomu tak bylo. Je to málo?
Z hlediska všech těchto aspektů je to málo. Inscenace Písečku by si zasloužila větší hravost, jak s tématem, tak I s formou. Neunesla by tato hříčka více takových divácky znepokojivých imaginárních dětí? Nedala by se v průběhu hry více rozehrávat skutečnost s ohledem na závěrečnou pointu s tím, že diváka pouze znejistíme a ne že mu vše prozradíme? Nedalo by se dodat víc groteskních situací, včetně klidně jemné absurdní dějové linky, která by celou jednoaktovku sevřela? Nezůstala inscenace Písečku svou neambiciózností někde na půli cesty, nezasloužila by si osobitější přístup k tématu? Nejedná se o nafouknutou divadelní skeč, která by se dala v deseti minutách odehrát na svatbě, křtinách, nebo dětském táboře poté, co děti odešly spát? Neočekáváme od V.A.D. Kladno více?
Závěrečná odpověď: Málo to není, ale snesl bych více.