Skoro až posvátný zážitek

Zuzka Vojtíšková píše o Charmsových pašijích / Amatérská scéna

 Je potřeba diváka po představení nasytit dobrým jídlem, aby byl spokojený s produkcí. Tuhle otázku jsem si kladla po zhlédnutí dvou na sobě nezávislých projektů, které nabízejí nepříliš běžný zážitek.  Prvním z nich je starší inscenace, tzv. rodinná archeologie umělecké skupiny HANDA GOTE Mraky a druhým je repríza Charmsových Pašií Ruského kroužku ruského kroužku při divadle V.A.D. Kladno.  

 Autenticita osobních výpovědí je natolik silná, že evokuje zážitky vlastního života.

Oba projekty svým způsobem zkoumají tzv. malé dějiny, tedy život konkrétního člověka a lidí mu blízkých. V prvním případě vypráví hlavní protagonistka Veronika Švábová útržky ze života Daniila Charmse, jeho ženy i jeho literárních předobrazů. Přestože by se mohlo zdát, že osobní dějiny mohou zaujmout jen úzký kroužek příbuzných a přátel, je tomu právě naopak. Osobní zkušenosti, byť útržkovitě a bez kauzální souvislosti vyprávěné, jsou velmi silným tématem i pro diváky, kteří se zmiňovanými lidmi nemají nic společného, mnohdy je ani nezajímají.

Autenticita osobním výpovědí je natolik silná a člověku blízká, že mu evokuje zážitky vlastního života, přehmaty, neúspěchy a kapitoly, na které by raději zapomenul, ale také ho může uklidnit v tom, že jeho osobní život není tak bídný, jak se mu může někdy zdát.

Umělecká skupina HANDA GOTE, která vytváří zvukové instalace, pohybové i taneční divadlo, mísí v sobě české kutilství, využívá recyklaci objektů a technologií apod., odehrála své Mraky, subjektivní studii vlastní rodiny, v prostoru Naivního divadla Liberec. I přes tradiční divadelní prostor publikum zažívalo spíše jakousi návštěvu u protagonistky Veroniky Švábové. Všechny objekty na jevišti patřily do zařízení nemoderní kuchyni, především stoly, staré disko lampičky, kýbl s vodou, ale také videokamera, televize, trouba i krabice s vínem, z níž se vyklubal svítící domek. Veronika Švábová na jevišti pekla MRAKY z přepalovaného těsta podle receptu své babičky. Během pečení a chladnutí pochoutky nabídla publiku nejrůznější vizuální, ale i čichové vjemy, četla z deníků a dopisů svých předků a za pomocí dvou performerů, kteří ovládali počítače, promítala dobové fotografie, autentické dokumenty, které byly překrývány jejím vlastním tělem snímaným kamerou a přenášeným v negativu na plátno. Diváci se během jejího tance, práce s maskou i přes sdělení říkané do kýble s vodou, při němž se plovoucí obličej herečky a dechové bublinky zrcadlily na plátně, dozvěděli např. o údělu prababičky Kristýny, která hrála v ochotnickém divadle všechny mužské role, vyslechli příběh o udání židovské dívky, byli přítomni pradědovu běhu smrti, mohli popřemýšlet o osudu dědova bratra Karla, přesvědčeného komunisty, který byl nakonec popraven při procesu s Rudolfem Slánským a stali se i svědky toho, jak se prateta Marie naučila plavat ve vězení na židli. K dovršení pocitu, že jsou diváci jen na návštěvě a naslouchají rodinným příběhům, posloužila Veroničina závěrečná nabídka, aby každý přišel ochutnat upečené mraky s marmeládou.

Třebaže produkce byla možná o trochu delší, než by jí slušelo (ale i to se při návštěvách někdy stává), jednalo se o cosi zvláštně jednoduchého a zároveň fascinujícího, co v přítomných vzbudilo úžas, pocit zážitku z nevšedních obrazů, ze sdílení něčeho jedinečného, co přineslo i mnohé otázky a podněty k přemýšlení. A to je i přeci smyslem divadla!

Podobné pocity divákům navodily Charmsovy pašije, které se odehrávaly v legendárním kladenském klubu Dundee Jam. Už samotné prostředí navozovalo pocit společného mejdanu, který je tu veselejší tu mrazivější. Tvůrci Ruského kroužku při divadle V.A.D. nabídli přítomným střídání konfliktů a jakéhosi podivně bláznivého souznění a souladu. Ani v této produkci nechyběla funkčně využívaná projekce s animací, snad černobílá fotografie samotného Charmse s jasně modrýma  a posléze s růžovýma očima, které blikaly, mizely a zas se objevovaly a  působily zároveň komicky i hrůzostrašně.

Herci nabídli sérii nejrůznějších fragmentů z Charmsovy tvorby i z jeho života, které na sebe zdánlivě nenavazovaly a byly divákům podávány střihově, přesto však ve výsledku tvořily jakýsi celek příběhu Charmsova manželství. Silnou stránkou této divadelní produkce bylo využívání jednoduchých rekvizit odpovídajících hospodskému prostředí – stůl, láhev s okurkami, lampička, polévka apod. Každý obraz byl díky tomu jiný, přinesl překvapivé nápady a diváky jejich sled držel v pozornosti.

A protože tvůrci inscenace nabádali diváky, aby v den představení nejedli a uctili tak památku spisovatele, který prožil část svého života v bídě, bylo nasnadě nabídnout těm, kteří představení vydrželi do konce, talíř polévky. Jednou se podává boršč, jindy „co dům dal“, ale pokaždé tento teplý pokrm vtahuje všechny přítomné do Charmsovy společnosti a činí je tak součástí jiné komunity.

A právě tento komunitní charakter obou projektů mi přišel velmi cenný. „Vyprávějte“ svým divákům lidské příběhy a nabídněte jim trochu ze svého talíře a třeba v nich také vzbudíte skoro až posvátný zážitek a pocit, že byli přítomni něčemu mimořádnému. Zuzana Vojtíšková

 „Vyprávějte“ svým divákům lidské příběhy a nabídněte jim trochu ze svého talíře a třeba v nich také vzbudíte skoro až posvátný zážitek a pocit, že byli přítomni něčemu mimořádnému.