Vznešený nebyl Charms ale jeho žena – rozhovor JH

Vít Malota vyzvídá na ruském kroužku informace o Charmsovi / Zpravodaj Jiráskova Hronova

Rozhovor se souborem Ruský kroužek při V. A. D. Kladno

Co mi povíte, když vám řeknu, že jsem redaktor?

Všichni: To už jsme vám řekli při představení /smích/.

Sami uvádíte, že Charmsovy texty jsou „provařené”. Proč jste si tedy vybrali právě jeho?

Jan Zdeňkovič: Tím je to právě určitá výzva. Ale hlavním důvodem byla knížka vzpomínek Charmsovy ženy. Ta není provařená vůbec. Troufám si tvrdit, že v divadle to ještě nikdo nedělal. Úplně první myšlenka byla udělat Jelizavetu Bam, pak jsme přišli na to, že se poměrně rychle okouká a že bohatě stačí jen kousek, takže jsme šli cestou koláže.

Popište, jak probíhají vaše zkoušky.

Eva Viktorovna: Zkoušky probíhaly u mě v kuchyni. Tam jsme byli, myslím, nejvíc. To bylo fajn. Napekla jsem, navařila.

Jan: To byly dobré zkoušky.

Eva: Ale pořád jsme se nemohli hnout z místa, tak jsme usoudili, že by bylo lepší, kdybychom pečení a vaření odsunuli stranou.

Co by řekl Charms, kdyby viděl vaši hru?

Jan: Myslím, že by se mu moc nelíbila, protože byl autorem, který už měl v hlavě nějaký způsob ztvárnění. Možná by byl rád, že se po takové době pořád hraje, ale mám pocit, že si ji představoval jinak.

Eva: Když jsme se teď napotřetí připravovali, že budeme hrát, tak jsem přemýšlela, co by asi řekl tomu, že si ho lepím na zadek a celé představení ho nosím, sedám si na něj…

Jan: To by se mu líbilo. /smích/

Eva: A ještě k těm zkouškám: nejdřív jsme opravdu byli u nás doma, ale potom jsme se přesunuli do hospod. A tam se stávalo, že tamní štamgasti se nám do toho začali montovat…

Jan: …což bylo dobré a vlastně milé. Ti, kteří denně koukají do půllitru, se najednou strhnou, neudrží se a začnou režírovat. To byly nádherné okamžiky. Když nás ale režírovali půl hodiny, už to tak nádherné nebylo.

Jaký byl podle vás Daniil Charms člověk?

Jan: Mám takový dojem, že nevyzrálý, sobecký. Asi byl oblíbený, vtipný, ale lidsky nebyl nijak na výši.

Jindřich Jindřichovič: O tom je ostatně naše hra. Kdybychom uměli jeho osobnost popsat v pěti slovech, tak vůbec neděláme představení.

Existuje něco jako Charmsův odkaz?

Jan: Není ani tak o něm, jako spíše o době, ve které žil. Možná si člověk uvědomí, že v téhle době a zemi je to ještě dobré.

Eva: Na nás to vlastně působí docela smutně. Jsou tam sice vtipné momenty, které vycházejí z absurdních textů, ale když se na ně podíváš pořádně, vidíš, jak je to smutné.

Jan: Tohle byla asi první doba, kdy se absurdita začala naplno projevovat, a my si jen těžko dokážeme představit, jak byly jeho texty revoluční.

Jindřich Jindřichovič: V absurditě, pokud si člověk odmyslí směšnost, zůstává vhled na šílenost té doby. Takže víc než směšné je to hrůzné. I to zbytečné násilí.

Jaký z jeho textů vás zasáhl nejvíce?

Marek Jindřichovič: Mě asi nejvíc dostala povídka Překážka. Prunikin se pokouší svést ženu a erotické napětí je přerušeno někým v černém kabátu, který je někam odvede…

Eva: …ani neví za co a proč.

Marek: A kontrast té strašné křehké a intimní situace se zabouchnutím dveří na konci je nekonečně smutný.

Jan: Na mě zapůsobil koncert, na kterém byla Marina. Dnes je člověk vším přesycený. Jenom my tady hrajeme šestkrát. To je strašné. /smích/ A tam z koncertu všichni brečeli, byli rádi, že na to našetřili, bylo jim jedno, že musí stát tři hodiny v horku, a ona to považuje za nejkrásnější okamžik svého života.

Andrea Andreasovna: I když otázka směřovala na dílo Charmse, tak pro mě je nejsilnější kniha jeho ženy.

Eva: Pro mě také knížka od Mariny. Líbí se mi i motiv, že žít s někým, kdo je geniální a zároveň nesnesitelný, je neskutečně těžké. Jedním z nejsilnějších momentů je popis toho, jak když byl zavřený, nesla mu několik hodin přes závěje bochník chleba, který se jí podařilo strašně těžko sehnat. A když dorazila, oznámili jí, že je mrtvý.

Jan: A během cesty ještě potkala dva umírající chlapce, kteří měli hlad a prosili o ten bochník chleba. Nakonec zjistila, že jim ho klidně mohla dát.

Marek: K tomu všemu nezapomněla napsat, jak se sníh třpytil, jaká to byla krása.

Eva: V mých očích je strašně vznešená.