Krvavý román versus Pygmalion
zamyšlení Jana Císaře / Zpravodaj Jiráskova Hronova
Tiše, nenápadně, aniž by vzbudilo velkou pozornost a zájem, se hned v pátek, vlastně v předvečer 83. JH, dvěma představeními otevřelo téma, o němž jsem psal v prvním Fosilním sloupku; téma neohraničené šíře současných podob divadla. V Jiráskově divadle hrál v doprovodném programu místní hronovský soubor slavný Shawův Pygmalion a o pár metrů dál v Sále Josefa Čapka V.A.D. Kladno svou scénickou interpretaci Váchalova Krvavého románu. Dva divadelní prostory pár metrů od sebe prezentovaly dvě poetiky vzdálené od sebe prakticky nepřekonatelně. Hronovští pokorně procházeli Shawovým textem, vlastně nechtěli nic jiného než jej „přečíst” a tuto četbu předložit divákům jako prostor, v němž herci svými postavami sdělují významy textu. Z jistého hlediska poetika, která může být chápána jako překonaná, zastaralá. Přesto však dovolte připomenout, že současné světové divadelní výzkumy – a to nejenom teoretické, ale i praktické – při hledání smyslu Stanislavského odkazu zjišťují, že tento postup chápaný jako „analýza jednáním” je zřejmě to hlavní a možná jediné, co z tohoto odkazu přežívá. Ostatně: hronovští, prodírající se svou četbou Pygmalionu, se překvapivě blíží jeho principu, jenž je snad prvním pokusem o tzv. problémovou hru. A vedle toho kladenští, kteří nad Váchalem a vedle Váchala budují svou poetikou scénický tvar, který je především jejich příběhem. A jenž díky tornu zařazuje Váchala do zcela jiných souvislostí a otevírá tak naprosto nový, jiný smysl. Myslím, že ten páteční večer ač takto nezamýšlen a neplánován přímo programově nabídl fundamentální pohled na tendence, trendy a podoby současného divadla. I pro způsoby a možnosti jeho vnímání a reflektování.
|