Kdy, kde, kdo, co, o čem, jak

nejen o V.A.D. na Femadu / Amatérská scéna

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK
AMATÉRSKÁ SCÉNA 3/2001 12
kdy se nejen bavíme směšností situací a postav, ale kdy si zároveň uvědomujeme její vážný podtext. Osamělost způsobenou válkou, strach o život… Krok tímto směrem by pro dačickou inscenaci znamenal další posun v její kvalitě.

Divadlo V.A.D. Kladno se na FEMADU prezentovalo vlastní hrou nazvanou Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Text napsaný dvěma členy souboru je nepřenosný a je pouze východiskem k vybudování celku inscenace. Ačkoliv můžeme mít pocit, že jde o improvizaci, všechno má v podstatě svůj pevný řád. Se zájmem sledujeme příběh soutěže o nejlepšího zubaře, který se stává záminkou k předvedení nej-různějších charakterů, až k samotné devastaci toho dosud nejpevnější-ho, s překvapivou pointou na závěr, kdy primář uzavírá sázku s primá-řem jiného obvodu. Vše se odehrává na účelně zařízené scéně, na kte-ré není nic zbytečného, co by v průběhu doby zůstalo nevyužito. Do hry jsou průběžně zapojováni diváci coby pacienti — někdy je to předem domluveno, jindy náhodně získané jméno. Také jinak jako diváci zasahujeme: v několika situacích je nám umožněno rozhodnout, jak se má hlavní hrdina zachovat. (Pamětníci říkají, že má soubor opravdu připravené všechny možné varianty.) Neskonale se bavíme. Je tomu tak proto, že jsou přesně a srozumitelně vybudovány situace, neustále zažíváme překvapivé momenty. Žádná z akcí není samoúčelná, takže akceptujeme a oceňujeme i komiku drsnějšího ražení. Herci se navzájem vnímají a daří se jim vytvářet výrazné charaktery — právě od nich vznikají konkrétní gagy. Také ony mají přesnou výstavbu a tem-porytmus. Všichni herci mají cit pro situaci. Dokázal to především představi-tel zubaře Nováka (Kazimír Lupinec alias Jan Červený), který využil i drhnoucí dveře (komentářem a kopnutím ve správný moment) a pře-devším na závěr neplánovaně se zřítivší zubní pracoviště. Devastace lidského charakteru soutěží tak byla ještě „zhmotněna” totální devastací ordinace. Váleli jsme se smíchy, ochotně spolupracovali, bavili se. Ale při tom všem jsme si uvědomovali, že se vlastně hraje o věcech, které až tak k popukání nejsou.

Poděbradskou přehlídku uzavřela dvě představení Divadelního spolku Tyl z Říčan u Prahy — Milenec Harolda Pintera v režii Jana Pospíšila a Oběti amnézie Lawrence Ferlinghettiho v režii Karla Purkara. Je třeba ocenit především volbu velmi obtížných a málo fre-kventovaných textů (Oběti amnézie jsou dokonce uvedeny v české premiéře) a ambici pokusit se o jevištní ztvárnění jejich výkladu. Tady už ale nastávají problémy, protože v obou případech se soubor s téma-ty her poněkud minul. Není ovšem snadné postihnout jejich mnoho-vrstevnatost. Pinterův Milenec je hrou o manželské krizi a jistém způsobu její-ho řešení. Je to vlastně hra ve hře, hra na druhou. A mělo by být jasné, proč tuto rafinovanou hru manželé hrají. Proč zvolili právě tento způ-sob řešení krize, až k tomu, že se najednou chytí do pasti své vlastní hry. Toto nelze řešit prostředky psychologického herectví, ale zároveň v tom musí být vnitřní pravda postav, které můžeme věřit. A to je vel-mi obtížné. Navíc i výběr hudby směřoval spíše k oné psychologizují-cí rovině. Záměna v předloze předepsaného bonga za tamburínu, bez hlubšího zdůvodnění této záměny, také k jasnosti výkladu příliš nepři-spěla. Takže i když jsme sledovali sympatické a kultivované herectví Filipa Jeviče a Jany Sedláčkové, odehrávající se v celkem šťastně řeše-něm prostoru, bylo pro nás vyznění inscenace trochu zmatené. K ne-jasnosti výkladu přispěla patrně také skutečnost, že hra je psána pro starší dvojici, a některé věci nemohou tedy v tomto obsazení fungo-st t . Inscenovat Oběti amnézie je ještě obtížnější, než je tomu v přípa-dě Milence. Je to hra piná výtvarných obrazů a metafor, které mají svůj přesný význam. Když něco naruší řád života, který jsem chápal a jako část soukolí naplňoval, musím to zničit. Ale život jako takový nelze zničit. Je postaven život proti smrti, světlo proti tmě. Z této základní metafory soubor zřejmě vyšel. Ale došlo k základnímu omylu při zá-měně prostředků. Když žena v předloze rodí žárovky, má to ve výkla-du a kontextu hry svůj smysl. Nelze je zaměnit, nenajdu-li adekvátní náhradu tohoto symbolu. Nafouknuté balónky odpovídající náhradou

Divadelní spolek Tyl Říčany / Harold Pinter: Milenec. Foto: Ivo Mičkal. rozhodně nejsou a působí až nepříjemně. Také pokud představitel re-cepčního Jan Pospíšil jedná od počátku vůči ženě poměrně agresivně, místo aby korektně naplňoval řád, kterému věří, nefunguje tak ve smyslu hry. To není otázka hereckých schopností, ale dramaturgicko-režijní koncepce. Přes všechny připomínky věříme, že soubor vytrvá ve svých hle-dačských ambicích, že se i nadále bude potkávat se závažnými texty, že je bude stále lépe číst a že se podaří tyto jeho snahy co nejlépe zúročit i na jevišti. Že nám všem i nadále bude nabízet zajímavá témata k pře-mýšlení a diskusi o divadle.
2. část přehlídky — Divadelní Třebíč Divadelní Třebíč 2001 byla zahájena představením Rádobydivadla Klapý, které nastudovalo Wilderovo Naše městečko v režii Kateřiny Fixové. Wilderova hra je v dějinách divadla první hrou, která definitivně rozvrátila dramatické principy. Je to demonstra-ce, epické předvádění obrazů ze života. Nehraje se na jevišti, ale v poloaréně, blízko divákovi. Černý hori-zont, zprvu černě odění herci. Kostýmy přehozené přes paraván, nej-nutnější scénické prvky, variabilní a snadno přestavitelné. Všichni her-ci se nevtíravě zapojují v průběhu představení přestavbou, podáváním předmětů. Kostýmy z paravánu postupně mizí, tak jak je postavy ob-lékají. Všechno dění na scéně organizuje asistent. Se zájmem sleduje-me jak hrají, jak tematizují využívání scénických prvků a rekvizit i temporytmus inscenace, jak vstřícní jsou ve zveřejňování nitra postav. Vynikající zvuková složka jen zvýrazňuje atmosféru idylických ob-rázků ze života. Vnímáme laskavost pohledu, vnímáme, že jde o přitakání životu. Ale přesto máme chvílemi pocit únavy. A také si klademe otázku o smyslu sdělení. Jistě bylo úmyslem souboru předat nám více než ony výše zmíněné obrázky. Jenže my už jenom kalkulujeme, co asi to mělo být. Že i obyčejný život, který nepřináší vnější vzruchy, má