Rozhovor o Nikoločavě

17.10.2022

Už od newsletteru 12/2020 se míhají zprávy o novém projektu Nikoločava a teď se zdá, že by mohl být hotový. Co mají diváci od této inscenace čekat jsme se zeptali jejího autora K. Lupince.

 

Co mají diváci od této inscenace čekat?

Spíš, co čekat nemají. Určitě to není komedie, a proto to také nehrajeme pod V.A.D., ale pod jeho sekcí nazvanou tentokrát Zakarpatský spolek. Je to z řady našich řekněme poetičtějších projektů jako byla Valérie a týden divů nebo Charmsovy pašije. S Valérií pojí Nikoločavu použití projekcí, s Charmsem zase dokumentaristický element. Humor v inscenaci najdete také, ale ne ten, co vede nutně ke smíchu.

 

Podtitul „posprovázkovské vypořádání se s Nikološuhajským mýtem“ znamená?

Post-provázkové znamená „po divadle Na Provázku“ a jím odstartované éře inscenace Balada pro Banditu. Provázek tedy nemá co do činění s loutkami, jak jsem zaznamenal v jednom divácké očekávání.

 

Čili Balada pro banditu to není…

Není. Z Balady si spíš děláme tak trochu – doufám, že vlídnou – legraci. V divadle je to díky písničkám a baladičnosti tak trochu sázka na jistotu a to není nic pro amatérské divadlo, které má tu krásnou výsadu, že může dělat inscenace, které se líbit nemusí. Jedná se tedy o naší vlastní dramatizaci Olbrachtovy knížky, které jsme přidali „nadtéma“. Tím je Koločava a její příběh. Naše inscenace je meditováním nad během času, nad horami, nad tím, jak se mění a současně nemění svět.

 

Dá se tedy říci, komu je taková inscenace určená?

Je určená všem divákům, kteří mají rádi hravé a vizuálně zajímavé divadlo, jsou otevřeni tomu se něco dozvědět a nebo přistoupit na hru se čtením symbolů a významů. Nakolik se tyto ideály ale podařilo naplnit, to musí samozřejmě diváci posoudit sami.

 

Jak myšlenka hry vznikla?

Když jsem se s přáteli před třemi roky chystal napodruhé do hor do Zakarpatí (dnešní západní Ukrajina), nechtěl jsem si nechat ujít možnost podívat se po víc než dvaceti letech znovu do Koločavy. Přemýšlel jsem nad paradoxem, že tohle místo žije díky příslušné písni v jakési rovině mlhavých mytických představ, ačkoliv je zcela konkrétní, zajímavé a je to tam jen kousek. Přišlo mi zvláštní, že zůstává umělecky opomíjené, že nikoho nenapadlo ho výrazněji promítnout do „nikološuhajských“ produkcí.  Zpětně se sice ukázalo, že to napadlo minimálně režiséra Vladimíra Morávka, který s Koločavou pracoval ve svém chystaném filmu. Nakonec jsme ale, zdá se, Morávka a jeho film předběhli. Na Ukrajinu jsem tedy v roce 2019 už odjížděl s odhodláním prozkoumat, jestli by se s místem dalo nějak umělecky pracovat.

 

Jak návštěva Koločavy probíhala?

Hlavním cílem skupiny byly primárně okolní hory a v Koločavě túra jen začínala. Věděl jsem tedy, že tam nemůžu ostatní moc dlouho zdržovat. Přijeli jsme večer a druhý den v poledne už jsme zase měli vyrazit.  Bylo to docela vzrušující. Cítil jsem časový tlak, obrovskou inspiraci, ale jen mlhavou představu, jak ji konkrétně naplnit a co z toho má být. Měl jsem ze tří čtvrtin nabitý mobil na focení a videa. Protože se budím brzo, byl jsem na koločavském hřbitově hned po svítání, což bylo velmi silné. Točil jsem tam a pak i u řeky intuitivně různé záběry.

 

Pak už byla představa jasnější?

Moc ne. Když jsme odcházeli po červené značce dál do hor, usilovně jsem přemýšlel, co s tím. První a pracnější variantou bylo vrátit se sem se souborem na podzim, zažít Koločavu společně a natočit si všechno kvalitně a přesně na míru. Výhodou by byl ten výlet, který by určitě skýtal spoustu dalších podnětů. Nevýhodou by byl velký objem práce, protože by to pak bylo něco mezi filmem a divadlem. Druhou variantou bylo uvařit celou inscenaci z toho, co jsem za ten půlden stihl nafotil, nafilmovat a koupit v místním obchodu se suvenýry. Covid docela jasně rozhodl, kterou cestou se půjde a válka to nakonec jen stvrdila. Museli jsme si vystačit s tím, co jsem dovezl. V září jsme hned začali zkoušet a pak trvalo skoro tři roky, než se text usadil a ujasnilo se, že to bude vlastně o Koločavě.

 

Jaká je tedy Koločava?

Z dálky je úplně stejná jako před sto lety. Hory, louky, řeka a staré střechy chalup. Při bližším pohledu vidíme na střechách satelity a při ještě bližším Pepsi-Coly a mobily na stolech. Koločava se neproměnila jen civilizačně, proměnila ji i její vlastní sláva. Je tam socha, muzeum Ivana Olbrachta nebo hospoda Četnická stanice s turistickým giftshopem. Není to ale kupodivu turisty ještě úplně vykoukané. Ještě „to“ tam stále je.

 

Příprava hry byla prý náročná…

Ano, nikdy nám nic v divadle nedalo tolik práce.  Kvůli lockdownům se to neskutečně vleklo, stále se to hledalo a na konec jsme se do dodělání museli trošku nutit. Není to ale snad nic ostudného, když si uvědomíme, že některá divadla se z covidového období nevzpamatovala vůbec. My jsme při dodělávání uplatnili obrovskou vůli, protože jsme současně nechtěli slevit z kvality, což se myslím nakonec vyplatilo. Rád bych všem poděkoval za obětavost.

 

Rozhovor s Martinem Šmídou

27.5.2022

Kde a jak vznikla myšlenka inscenovat Upokojenkyně?

Viděl jsem ji na Hronově a pamatuju si , jak moc me zasáhla. Dva mí prarodiče odcházeli podobným, i když výrazně méně dramatickým způsobem v podobném zařízení, vybavilo se mi to všechno. Smál jsem se a zároveň styděl. Třeba, že jsem za babičkou a dědou ke konci už moc nechodil. Člověk zkrátka rozpoznal ty situace, že se mu nebo rodičům, děly taky. Bylo to téma, o kterém se těžko a málo mluvilo, ale přitom se celé rodiny bytostně týkalo. Navíc médii proběhly i nějaké kauzy o nedostatečné péči, ne-li šikaně, ze strany ošetřujícího personálu zase v nějakých jiných zařízeních. A vlastně se mi líbila i ta linka protřelého ředitele, který si na hlasech nevědoucích důchodců zařídí kariéru v politice. Politika byla i tehdy jeden z mých koníčků a vždycky jsem toužil udělat i nějakou hru s politickým nádechem. Zkrátka Upokojenkyně přišly v pravý čas a já jsem velmi zatoužil tuto hru přinést i k tomu našemu publiku. Navíc mi bylo velmi sympatické, že se jedná o originální českou a ochotnickou hru. Prostě všechna znamení byla jasná, po žádné jiné hře jsem nikdy tolik netoužil. Jsem moc vděčný, že jsem tu možnost dostal. A klaním se celému V.A.D divadlu za tento počin.

Jak dlouho se zkoušelo a jak to šlo?

Jestli si dobře pamatuju, první emailový kontakt proběhl už v roce 2016, kdy jsem si dovolil poprosit o zaslání scénáře. Tou dobou však soubor pracoval na pohádce Malá čarodějnice a já jsem jim do toho nechtěl nijak házet vidle, takže ta prvotní příprava byla velmi tichá, vybíral jsem herce, nenápadně si chystal půdu. Snažil jsem se zapojit hlavně ty, kteří byli v souboru nováčky nebo ty, kteří už si dlouho nezahráli. Byl to risk, ale doufal jsem, že budou takoví tvárnější, že si nepřinesou nějaké divadelní zlozvyky. Uvědomoval jsem si, že Upokojenkyně se hrajou jiným způsobem, než klasické komedie, které jsme jako soubor dělávali dřív, ať už to bylo Jak je důležité míti Filipa, Blbec k večeři, Zdravý nemocný nebo spoustu pohádek. Už ani nevím přesně, kdy jsme to začali zkoušet, každopádně v březnu 2020 jsme byli připraveni k premiéře, byly prodané vstupenky... a přišel lockdown, ze kterého jsme se prakticky dva roky nevyhrabali. na začátku roku 2022 jsme pak do toho vletěli nanovo a měli pocit, že to děláme celý znovu. Na konci dubna pak byla premiéra doopravdy a od té doby jsme to u nás hráli ještě čtyřikrát. Což se vlastně nikdy  dřív nestalo. Standardně se odehrála premiéra a jedna repríza a vyjelo se na štace. S Upokojenkyněmi si užíváme komfort vlastního sálu a lidi jezdí za náma - je to perfektní.

Napadlo Vás hned obsazení, nebo jste museli trochu hledat? Jak se herci zhostili rolí?

Trochu nás nahlodalo představení Zlínského divadla, kde babičky hrály skutečně staré herečky a zvládly to vlastně také velmi dobře, ale nakonec jsem rád, že jsme se drželi originálu a do rolí babiček obsadili ty nejmladší herečky. Ikdyž nějaké změny jsme provedli i v průběhu, jednu babičku vyměnili, pana ředitele jsme měnili, Lenku jsme měnili ze zdravotních důvodů, ale dnes je původní herečka zpátky, takže dělá nápovědu, ale je schopná alternovat. Menším blokem procházel náš pan Vaněk, kterého hraje taky mladý herec, jenže Marcelu, na kterou on vytrvale doráží, hledí jí na zadek a různě ji svádí, hrála jeho maminka. Takže chápu, že to měl trochu těžší, ale zvládá to statečně. A byly i jiné komplikace, paní Vrbičková mezitím otěhotněla, Erik si zlomil nohu, mě zvolili do vedení kraje (ale férově ;-) ), apod. Vlastně si neuvědomuju, že by kdy nějaká inscenace v našem divadle musela překročit tolik překážek. A je to malý zázrak, že jsme to dotáhli přes všechny okolnosti do zdárného cíle.

Prý jste se s covidovým obdobím vypořádali tak, že jste ho do inscenace zakomponovali?

To nás hodně trápilo. Je to hra ze současnosti a současnost najednou byla úplně jiná. Covid byl všude, nedalo se mu vyhnout a my jsme si uvědomili, že ho nemůžeme ignorovat ani na tom divadle. Usadili jsme tedy hru do pocovidové doby a doufali, že přijde co nejdřív a my pak budem velmi aktuální. To jsme však netušili, že navíc přijde válka a Covid už pak skoro nikdo neřešil, takže jsme covidových zmínek zase ubrali. A zmínku o válce má teď povolenou pouze pan ředitel, když vysvětluje exkluzivitu jednolůžkáčů. Válka ovšem do tématu nezasahuje přímo, jako to dělal koronavirus. Dělat v té době inscenaci o "umírání důchodců" nevypadalo jako dobrý nápad, když opravdu tolik důchodců umíralo. Byli jsme z toho dost špatní. Hra se všem líbila, ale když pak vypukl Covid a především ta druhá vlna, kde už bylo opravdu hodně nadúmrtí, tak jsme věděli, že to v ten moment hrát nemůžeme nejen z důvodů těch vládních nařízení, ale i z důvodů morálních. Najednou každý znal někoho, komu někdo umřel... Zkrátka dali jsme si pauzu. Od září 2020, kdy jsme po půlročním lockdownu podnikli nějaké ty oživovací zkoušky, až do ledna 2022, jsme se prakticky nesešli, jenom si mejlovali.

Kde jste inscenaci zatím hráli a jak byla přijata?

Zatím ji hrajeme pouze na naší domovské scéně v Brodku u Přerova a ven s ní vyjeli jen jednou, právě na postupovou divadelní přehlídku do Němčic nad Hanou, kde jsme velmi uspěli. U nás hrajeme v kině, takže diváci sedí do vrchu a v Němčicích zrovna tak. Velmi jsme se báli vyrazit do klasických kulturáků a sokoloven, že na naše babičky nepůjde vidět. Teď přes léto snad vynalezneme nějaké technické řešení, abychom si troufli na standardní typ sálů - nakloníme postel, upravíme čelo, babičky víc posadíme a snad to půjde.
Co se týče přijetí, tak už jsem zmínil, že máme rekordní počet domácích repríz, což nás velmi těší. A reakce jsou dobré až nadšené, někteří diváci chodí dokonce opakovaně.

Setkali jste se s tím, že by humor této hry byl na někoho až příliš černý?

Zrovna v těch Němčičích jsme měli opravdu starší publikum a ti se zkrátka některým vtipům už nesmáli. U nás jsme dostali drobnou zpětnou vazbu, že se tam mluví přecejen trochu moc sprostě, ale nic jsme neupravovali. Předčasně nám ze sálu zatím nikdo neodešel... ale taky pravda, že jedem tu hodinu a půl bez přestávky, takže moc nemají ani příležitost. :-) Před premiérou jsme navíc podnikli veřejnou generálku, kde jsme na konci divákům rozdali dotazníky, kde jsme se ptali, jak to pochopili, jak se jim to líbilo, jestli to vnímají víc jako srandu nebo spíš jako vážné téma a výsledky byly zhruba takové, v jaké jsem doufal, takže k premiéře jsme pak nastoupili o něco víc sebevědomí. Nejvíc k řešení byla a je postava Oldřicha, která je v našem podání asi největší změna oproti originálu, neboť se nám sice zjevuje prakticky od začátku, ale přesto není až do konce úplně jasné, jak to s ním je. I porota na soutěži se na tom neshodla, zda ho "prozrazujeme" příliš brzo nebo příliš pozdě. A víme, že i mnozí diváci v tom mají trochu guláš, ale nám to nevadí. Vždyť ani chlapi Vrbičkovi pořádně nevědí, jestli ten člověk existuje nebo jen to jen přelud.

Co máte s inscenací za plány?

nejbližší a nejvýznamnější událost je právě Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou, kam jsme postoupili z Hanáckého divadelního Máje. Pokud se nám podaří technické úpravy a najdeme dost termínů, kdy všichni můžou hrát, tak snad vyrazíme i po nějakých těch tradičních štacích. Přecejen ten náš divadelní soubor má takřka 70 let tradici a mnohé vesničky v okolí zkrátka počítají s tím, že k nim s každou hrou přijedeme, jako vždycky. Dřív ale taky byla tradice udělat jednu hru za rok a pak, když se začala hrát další, tak ta loňská už se nehrála. To bych taky rád změnil a doufám, že další rejža (protože u nás se režiséři střídají) si vybere zas jiné herce a nová hra i Upokojenkyně budeme moct hrávat současně. Vlastně doufám, že to budeme hrát fakt dlouho. Ostatně, jestli nám trvalo 4 roky od první čtené zkoušky k premiéře, tak bychom si zasloužili to aspoň ty 4 roky hrát. To je takový můj sen a cíl a doufám, že o "naše" Upokojenkyně bude zájem i nadále. Je to výjimečná hra a i nás velice baví.

Rozhovor s Jakubem Pilařem

27.5.2022

Kdy a jak Tě napadlo inscenovat Píseček?

V rámci dramaturgického výběru jsme se teď s představeními Klub a Přiznání motali spíše ve vážnějších vodách a Píseček vnímám hlavně jako komediální dárek pro naše diváky. Najít kvalitní a chytrou komedii vnímám jako největší dramaturgický oříšek. Vy to děláte skvěle a dobré komedie si umíte napsat sami, to vám velmi závidím. Píseček jsem před několika lety viděl v Mníšku pod Brdy na reálném pískovišti mimo divadlo a hned jsem věděl, že je to kus, který bych chtěl v budoucnu inscenovat. Především s ohledem na téma, jednoduchost scény, možnost obsadit vhodné herce a taky na délku představení. Jednoaktové inscenace do max. 60 minut délky jsou to, co mám jako režisér úplně nejradši.

Nechtěl jsi tam hrát a případně v kom by ses viděl?

Text Písečku je skvělý a já vám tímto děkuji, že jsme ho mohli použít. Pochopitelně bych si rád zahrál ale v souboru máme herce, kteří i kvůli pandemii dlouho čekali na svojí šanci vrátit se na jeviště. Nechtěl jsem jim tuhle možnost vzít, a tak jsem se jeviště tentokrát stranil. Během zkoušek jsem si ale vyzkoušel všechny tři mužské postavy a jednou jsem zaskakoval také za Ivetu. Kdybych si mohl vybrat, obsadil bych se do role Karla.

Mají herci děti a jak při zkoušení úročí svoje zkušenosti?

Filip a Anička, alias Miky a Viky, mají zatím na založení rodiny čas. Ostatní vlastní potomky mají a musím říct, že jsem jako režisér často používal věty typy "Představ si, že Bobek morduje vaší Anežku. Jak bys reagovala?" a podobně. Všichni víme, že reálná pískoviště jsou opravdu zajímavým místem plným zvláštních situací a často jsme zkoušení prokládali vlastními zážitky. Nedávno jsem s dětmi posedával na hřišti ve Františkánské zahradě v Praze a během chvíle jsem tam zažil několik situací z Písečku, a to včetně reálného Mikyho, který byl obzvlášť zajímavý.

Co ukázalo zkoušení, jak to šlo?

Zkoušení bylo trochu ovlivněno covidem a současně také faktem, že máme malé děti. Často byly zkoušky narušeny nemocemi dětí a nebo tím, že poté nakazily nás. Z divadelního pohledu nám kupodivu ukázalo také naše slabší stránky. Vzájemně jsme zjistili na čem je potřeba do budoucna více pracovat. U herců, kteří se po delší době vracejí na jeviště, jde o větší míru soustředění se na danou postavu. Bavili jsme se také o přístupu k fyzickému hraní a vůbec problematice doteků a intimností na jevišti, což může být u amatérů občas problém.

Jaké s inscenací máte plány?

Naším hlavním cílem je Písečkem bavit diváky a také sebe. V posledních letech jsme hodně jezdili po soutěžních postupových přehlídkách a od tohoto kolotoče bych si rád odpočinul. Pokud mohu mluvit za sebe, těším se na období po premiéře, kdy se společně sejdeme a budeme dále pracovat, ladit detaily a představení zlepšovat. Momentálně jsme byli bohužel trochu tlačeni časem, protože jsem chtěl premiéru uvést v rámci oslav 20 let našeho souboru, které proběhly na konci dubna.

Inferman a rozhovor s Žíťou

21.2.2022

V.A.D. vyvinulo a uvedlo do provozu INFERMAN – unikátní systém na domlouvání termínů vhodný pro všechna divadla a spolky! INFERMAN šetří čas a hlavně nervy organizátorů. Operátor pouze líně klikne ve své řídící věži na poptávaná data a titul. Z toho INFERMAN automaticky vyvodí odpovídající obsazení včetně náhradníků a jejich pořadí a sám rozešle dotyčným hercům tabulku s termíny podob-nou Doodlu. Tu účastníci vyplní. Když nevyplní, častu-je je systém automaticky upomínkami, které plynule přechází ve výhrůžky. Situace se poptávanému stane dřív nebo později natolik nepohodlnou, že rád vyplní. Termín, kdy mohou všichni, se automaticky potvrdí nebo jej z případných více variant vybere operátor při míchání ranní kávy. Tím se zablokované termíny uvolní a herci jsou obesláni sms, nebo emaily (dle preferencí) s finálním termínem. Představení se zapíše do společného Google kalendáře. INFERMAN vyvinul na zakázku pro V.A.D.  webmaster Jiří Žitník.

Jirko, sám jsi divadelník (jednou ze zásadních postav buštěhradského divadla KIX – pozn. red.) takže jsi při vývoji systému měl pochopení kam celá snaha směřuje, že?

 

Pochopení jsem měl naprosté, jelikož s domlouváním termínů máme sami, mnohdy bolestivé zkušenosti. Domluvit termín deseti lidí, kteří mají všichni rodiny, práci, koníčky,  je někdy téměř nemožné. A to je vás ve Vadu ještě mnohem víc, máte různé alternace, spoustu her, takže jsem naprosto chápal, jak veliká pomoc pro nebohého principála by nějaký podobný systém byl.  Hlavně ty automatické prudící maily i smsky, i když na ty  asi ansámbl brzy získá imunitu.

 

Jak jsi se dostal k programátorsví, ke grafice a k divadlu?

 

Já jsem původně  studoval úplně něco jiného – psychologii. Na vysoký jsem si ale začal přivydělávat vytvářením webu a uživil jsem tak rostoucí rodinu lépe než platem psychologa, tak jsem u toho zůstal. Ale potřebuju trochu vyvažovat tu strohou racionalitu programování něčím fantazijním, kreativním a emotivním. Což mě divadlo krásně poskytuje.  Už na střední mě vždycky bavilo dělat nějaké scénky a blbosti. V tom jsem  se pořádně  mohl rozjet u nás  v Buštěhradě, kde se sešlo spoustu lidí, kteří to mají stejně. Dělali jsme různé happeningy a představeníčka pro děti až jsme si jednou řekli, že musíme udělat pořádné divadlo se vším všudy. A hned první představení mělo velký úspěch a my jsme tomu úplně propadli.

 

V Buštěhradě děláte neuvěřitelné množství akcí. Kde se na to bere energie?

 

To jo, někdy se sám divím, kolik jsme před pandemií kromě běžných vystoupení za jeden rok stihli akcí. Hlavně je to díky partě lidí,  kteří jsou ochotní obětovat svůj čas a udělat nějakou srandu pro ostatní. Ale všechny nás to baví a to je ten nejlepší motor i odměna..

 

Jak se KIXáci potýkají se složitějším coronavirovým obdobím?

 

Asi jako všechna divadla to bylo pro nás složité. Naštěstí to je pro nás jen koníček a neživí nás to. Ale neustále rušení představení, přesouvání na jiné termíny bylo dost únavné. Naše představení v Činoheráku se podařilo až na pátý pokus. Člověk pak ztrácí chuť se do něčeho vůbec pouštět, když jsou vyhlídky nejisté. Na druhou stranu jsme vymysleli alternativní varianty našich klasických  akcí (třeba čarodějnická excoronovirizace města  nebo živý stream rosvěcení stromku), takže to byla i svým způsobem inspirace.

 

Co se v KIXu chystá?

 

Chystáme už druhým rokem novou hru. Covid nám ale trochu rozhodil naše tempo a biorytmus, tak to jde pomaleji než obvykle. Už jsme si ale stanovili termín premiéry, což je nejlepší motivace a už nás to konečně dokope k pořádné akci. Po covidovém přibrždění zase nabíráme dech a chystáme nějaké menší aktovky, něco pro děti a už zas budeme moc dělat akcičky pro veřejnost. Plánů je spousta, tak snad už nás nebude omezovat žádné další vlny.

Rozhovor s Bárou

24.9.2021

Bára Voldrábová je výtvarnice, která vyrábí pod svou uměleckou značkou Čoolek, lektorka v kladenském divadle Lampion a současně také hraje v amatérském divadelním seriálu Hotel 0. Pro Divadlo VAD nyní šije loutky, které se objeví v plánovaném novém představení.

Vždycky tě bavilo šít?

Nejvíc mě baví dvě hmoty. Keramika, i když ta na loutky není vhodná, a pak látka. Já jsem totiž kdysi začala šít úplně všechno. Když jsem byla na praxi na vysoké ve slévárně, dělali si z nás holek, které měly za profesora Kurta Gebauera, legraci, že když se řekne studentovi od Kurta, aby si přinesl vercajk, má s sebou šitíčko. Jsem toho příkladem. Přitom moje máma nebo babička, které umí šít, vždycky omdlévaly, že je moje práce hrozná. Ale dělám to už dlouho, takže jsem se to snad naučila.

Chodila jsi od dětství na výtvarku?

Jako děcko jsem chodila do keramického kroužku a tomu jsem propadla, byla jsem schopná na kroužek utéct z domova, když jsem byla nemocná. A když jsem se pak rozhodovala, co budu dělat, chtěla jsem na střední uměleckou průmyslovou školu do Uherského Hradiště. Chodila jsem po večerech na figurální kresbu, abych se dost připravila, ale nevzali mě. Šla jsem místo toho na soukromý učňák na keramický obor v Brně, protože jsem trvala na tom, že nic jinýho dělat nechci. A každý rok jsem se hlásila do Hradiště a pořád se připravovala. Když jsem dodělala učňák, vzali mě najednou jak tam, tak i v Brně na střední uměleckou školu na obor ilustrace a grafika. No a protože jsem tenkrát chodila s klukem, který taky studoval ilustraci, šla jsem nakonec do Brna. Ve čtvrťáku mě přijali na vysokou sochařskou do Bratislavy a já vlastně jen tak z legrace zkusila jít taky na přijímačky na UMPRUM, kam mě překvapivě vzali.

A jak tě osud zavál do Kladna?

Sem mě zavedla láska.

Kdy přesně jsi tedy začala šít loutky?

V Brně byla kdysi velká výstava loutek a tam jsem si říkala, že by bylo vlastně skvělý dělat právě loutky v divadle. Ale teď je šiju hlavně díky vám, v Lampionu mě zas tak často loutky vyrábět nenechají.

V Divadle Lampion děláš přesně co?

Hlavně vizuál a propagační věci. První větší loutku pro Lampion jsem ušila před nedávnem – zajíce Lumpoše. A jinak jsem výtvarnicí a lektorkou, v herně-ateliéru se pod mým vedením konají různé dílny a workshopy. Letošní školní rok jsme měli mít první kroužek loutkotvorby, ale kvůli covidu jsme si ho moc neužili.

Vzpomněla by sis ještě na svou diplomovou práci na UMPRUM?

Protože jsem v posledním ročníku byla těhotná, tak mě to dost ovlivnilo. Vyráběla jsem nástavce na těhotenské břicho, třeba z obalu od vajec, ten měl odhlučňující funkci, aby matky mohly bez obav chodit na koncerty, nebo takovou ploutev, která měla aerodynamický tvar, sloužilo to na prodírání se v metru.

Nosila jsi je?

Testovala jsem je, hlavně teda ten ze skořápek na koncertech, ale Viléma to asi poznamenalo i tak. Pár lidí mi řeklo, že by se jim nástavce hodily, ale nakonec jsem to nikomu neprodala.

Ty máš vlastní designovou značku Čoolek. Co to je?

Nemáme patent na hračky, takže oficiálně jsme dekorace. Mluvím o nás v množném čísle, protože jsem to já a Čoolci a všechna ta zvířata, která šiju. Čoolek vznikl tak, když je matka zavřená v domě s malým řvoucím miminem, má pocit, že nemá mozek a potřebuje se vyjádřit. Šití je to jednodušší než třeba odlívání betonu.

Beton jsi zkoušela?

Na to, doufám, ještě přijde.

A proč vlastně Čoolek? Máš ráda čolky?

Asi mě ovlivnil zážitek z dětství, když u dědy pršelo a v rozježděných brázdách na cestě na kopci u lesa se v loužích objevili čolci. Fascinovalo mě, kde se tam vzali a jestli nechcípnou. Ty louže jsou jako malé akvárko v zemi a ty je můžeš pozorovat... a pak se mi taky líbilo to slovo – čolek. Když jsem si zakládala profil na Fleru, čolek tam už byl, tak jsem přidala ještě jedno o. Ale někdy si lidi dělají srandu, že se to v tom případě vyslovuje „čůlek“ a je to „čůl“, což mě na tom vlastně taky baví. Jmenuju se tak na facebooku, takže někteří kamarádi si donedávna mysleli, že se tak opravdu jmenuju.

Já tě mám uloženou jako Bára Čolková...

No vidíš, to mi přijde skvělý. Čolek je moje alter ego.

Pro divadlo VAD teď šiješ loutky pro plánované nové představení. Baví tě to?

Baví, hlavně je to dané podobou z filmu a mně přijde zábavné postavy vyrobit jako trpaslíky, zmenšeniny skutečných herců.

Kdo se ti šije dobře a kdo naopak hůř?

Zábavnější jsou holky, mám víc možností si s nima vyhrát, kluci se málo liší, i oblečení mají podobné a vlasy jsou jen různé odstíny blond.. Musela jsem vypozorovat, jaký má kdo výraz, kdo se tváří úlisně, na kterou stranu má kdo obočí nebo nějaký výraznější detail.

Co myslíš, že by na to řekli, kdyby se viděli jako loutky?

No to bych vlastně taky ráda věděla.

Neměli bychom jim to poslat?

Nevím, žijou ještě?

Loutky-holky jsou sexy. Jak se ti daří se s takovým požadavkem popasovat?

Řešila jsem bradavky z hmoty z tavné pistole, aby jí prosvítaly skrz šaty. Musela to být akorát bradavková konzistence, ne moc horká.

Už jsi někdy takové detaily musela vymýšlet?

Přirozeně jsem líná, když už vím, jak co vyřešit a jak to bude vypadat, přestane mě to bavit. Ale v tomhle případě na začátku nebylo všechno jasný, a to je na tom ta zábava.

Když tě potkám, míváš na sobě trička s Kurtem Cobainem, které sis asi i vyráběla, taky na facebooku máš spoustu fotek Kurta. Co na něm máš ráda?

Všechno.

Chtěla bys udělat jeho loutku?

Ne, ale teď zrovna plánuju ušit v životní velikosti anděla z obalu In Utero od Nirvany včetně vnitřností. Bude celej jenom bílej, ale budu si hrát s různými látkami, třeba s kanafasem nebo látkou s odlesky... Takže ty vnitřnosti budou mít i hezkou strukturu.

Jak tě to vůbec napadlo?

Když šiješ všechno a pořád, napadne tě i šít i anděly s vnitřnostmi.

Na jaký orgán se těší nejvíc?

Na všechno, srdce, plíce... jestli dám do žlučníku kámen...

Už jsi někdy šila žaludek?

Ne, bude to výzva.

Newsletterbook

13.6.2021

Máme v nabídce tištěné newslettery divadla za minulých 10 let, cena 150 Kč!

Rozhovor s Císařovými

4.3.2021

Pane profesore, jak se máte a jak zvládáte omezení kontaktů spojené s pandemií?

Mám se velice slušně, nestěžuji si. Sedím doma v Unhošti, nenechám se stresovat covidem, jsem už dvakrát očkovaný a musím říci, že to v motolské nemocnici šlo báječně. A pokud jde o kontakty se světem: mobil i mail fungují, takže přátelé se ozývají – občas i přišli – nemám pocit osamění.

Co Vás v souvislosti s událostmi posledního roku napadá, jak je interpretujete?

Večer co večer sedám k televizním zprávám, pečlivě poslouchám a ptám se – někdy potichu pro sebe, jindy nahlas – kdo nás vede. A kam. A nevím, jestli za ty naše vrcholné státní instituce můžeme, nebo jestli nás Osud či Dějiny trestají za naše viny.

Co teď píšete?

Dal jsem si úkol, nevím, jestli jej splním: popsat a analyzovat zrod moderní inscenace v činohře. Začal jsem zdaleka, teď se motám v 19. století. Je to také o naší divadelní avantgardě, ale chápu ji jinak, než je zvykem.

Co čtete?

Dočetl jsem knížku, která mne vrátila do mého mladistvého protektorátního nadšení z fotbalu, kdy ligu hrály Rakovník a Polaban Nymburk: Bican proti Hitlerovi.

Na co se těšíte?

Ještě bych rád viděl, až V.A.D. zpracuje tohle covidové balabile. Snad se dočkám. Téma je to skvostné.

O volnou odpověď jsme poprosili také paní Mirku Císařovou:

Milý Vaďáci,

kdybyste se mne ještě před několika dny zeptali jak žiji v době toho blbouna koronaviru, řekla bych vám, že sice Jinak, ale v podstatě Dobře. Protože ten sakramentskej, ale krásnej život má tolik podob, že je za ten můj celý život nestačím pochopit. A že teď žijeme tu další variantu, kterou jsme nečekali a i když není radostná, je pravdivá a poučná a musíme ji zpracovat. Možná to bude znít jako fráze, ale je fakt, že se ji snažím poctivě vnímat, zařadit si ji, neztratit se v ní a nezoufat, ale i v této situaci získávat. Dlouho jsem se držela, ale v posledních dnech to na mne přeci jen dolehlo. Takže v bezesných nocích se u mne pod tou celosvětovou tíhou začínají objevovat naše viny i neviny. A termíny jako třeba „krize civilizace“  (dál to ani snad nebudu rozvádět ) mne děsí. Protože si myslím, že není možné se hroutit, ale naopak pokračovat a nehroutit se! A tak bojuji a nasávám! Nejsme žádná ořezávátka! Snad jsme něčím přispěli, přispíváme a snad ještě trochu i přispějeme. Tak tohle zní snad trochu jako provolání. Ale trochu se mně ulevilo.

Ale teď konkrétně. Na omezení v životě jsem si vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a stáří dávno musela zvyknout. I tak toho zbývalo a zbývá ještě hodně.

Žijeme na společném dvorečku s dcerou, zetěm a s postiženou vnučkou. Je o nás postaráno. Bereme důchod a jsme v zásadě finančně zabezpečeni. Jistí nás i pečovatelská služba. Vybrala jsem si muže, s kterým se nenudím a s kterým máme po 44 letech soužití pořád o čem diskutovat a třeba se i hádat. Máme přátele, s kterými se rádi vidíme (v době koronaviru alespoň dlouhými „návštěvami po telefonu“, jak to nazývá můj muž.) Rodina přes různé problémy pořád drží pohromadě. Ještě nám to trochu myslí. Jsme očkovaní, takže občas lajdačíme a přijímáme testované návštěvy. Ó, jaké blaho!!! Sledujeme život a nestrkáme hlavu do písku. Ještě prožíváme a vzrušuje nás to. Jsme staří, nemocní, ale zatím neumíráme. Co můžeme chtít více? Ale stejně chci. Jsem člověk dotykový, takže mně chybí přímá komunikace, blízkost, chybí mně hospůdky, které mám ráda, chybí mně některé podněty a zážitky, které mně vždycky dávala kultura. Vzhledem k tomu, že nemohu číst, stávám se závislou na rozhlase, ale i v té televizi se při troše snahy něco najde. Ale co! Otevřu dveře a vyjdu do zahrady. Je to malý kousek světa. Jen doufám, že ho nezlikvidujeme. Proto mne štve spousta věcí. Arogance, agresivita, netolerance a hloupost. I to zúžení pojmu svoboda.  Jaké to bude  všechno dál, nejsem schopná odhadnout. Musí to být jiné a nebude to jednoduché. Doufám, že těžká kovidová zkušenost nám bude i prospěšná. Tak hlavně, abychom to přežili. Když tím sítem propadneme, doufám, že se najdou další a lepší.

A na co se těším? Na moc věcí. A těším se, moji milí Vaďáci, i na vás. Na vaši novou inscenaci, protože všechny mně dosud dělaly radost. Svou osobitostí, schopností chápat věc i jinak a odjinud, lidskou hřejivostí  i inteligentním humorem a nadhledem. TAKŽE UŽ ABY TO BYLO!!!

Třetí vlna ováltin

26.12.2020

Co dělají, když nedělají divadlo, jsme se zeptali posledních tři divadelních oslavenců, kteří zakončují velkou vlnu ováltin, přeženuvší se divadlem V.A.D. v tomto kalendářním roce (slavili krásné jubileum v celkové výši 110 let). Snad z tipů načerpá čtenář inspiraci! 

 

Andi (ta nahoře) : Karanténa mi dala spoustu času na dodělání restů. Mimo jiné jsme založili kampaň na vydání našeho CD s vánočními koledami z celého světa (https://www.startovac.cz/projekty/za-koledou-kolem-sveta/). Vymysleli jsme je loni pro Montessori ČR. Jedná se o 24 koled v různých jazycích. Je to teď taková cesta kolem světa bez výtěrů. Kdybyste chtěli vánoční dárek… :D Vymýšlíme taky, jak udělat tradiční vánoční koncert, kam nikdo nebude moci přijít. Pak jsme také našli spoustu alternativ k běžným aktivitám, např. deskovky hrajeme s kamarády online. S některými i častěji  než jiné roky, protože je jedno, kde kdo bydlí.

 

Eva (ta uprostřed): Nárazově namlouvám krátké úryvky z knih pro podcast kolegy Petra Viziny Na dotek, který je možné poslouchat na zpravodajském serveru Aktuálně.cz. Jak náročná je organizace divadelního představení, mi připomněla realizace velkého testu elektromobilů pro magazín Hospodářských novin PročNe. Podařilo se zajistit prostory Trojského zámku, skvělého fotografa, deset kolegů a dvanáct aut. Průběžně sepisuju velký příběh o největším automobilovém závodním úspěchu v historii Československa. Čerstvě o jeho popis požádali v televizním pořadu Gejzír na ČT1. Dva jezdci v Aeru Minor Sport excelovali na jednom z nejprestižnějších závodních okruhů 24h Le Mans a pak je komunisti za údajnou velezradu v 50. letech zavřeli. Kdybychom měli český Hollywood, měl by o tom někdo natočit film. Stálo by to za to.

 

Zelí (ta dole): Připravil jsem na novou sezónu čmelíny. Kompletně je vyčistil a zbavil případných parazitů, takže čmeláčí matky hledající na jaře nové útočiště v nich budou moci zahnízdit a založit novou kolonii. Od chovu včel vzhledem k nepříznivému vývoji Vesenského indexu prozatím upouštím. Tuto roli po mně převezme mladý a nadějný David, takže, kdo potřebujete opíchat (vyléčit), s důvěrou se na něj obracejte. Jinak koronavirový čas využívám především ke studiu rodičovských interakcí. Materiál získávám pracně krůček po krůčku s vidinou jeho zúročení v roli psychologa Luďka v Písečku.

Natrénoval to dobře…

26.10.2020

Jindřich Libovický, nevlastním jménem Oldřich von Libovic je znám hlavně svou rolí Oldřicha ve hře Upokojenkyně. I když v divadle není malých rolí, divili se často členové souboru, že byl mistr von Libovic ochoten jezdit říkat svou jedinou repliku v celé hře „ANO“ mnohdy i přes celou republiku. V září se vše vysvětlilo. Jako trémista, si zřejmě Jindřich potřeboval tuto repliku (a celou vypjatou situaci) vyzkoušet několikrát před svou skutečnou svatbou. Příprava slavila úspěchy – své ANO řekl 20. září své nastávající Magdě Labanczová (nyní von Libovic), k čemuž jim celé divadlo gratuluje.

Doufáme, že jeho angažmá v roli Oldřicha nekončí a že jeho ANO bude teď ještě vybroušenější.

Chráníme diváky i sebe

15.10.2020

Bohužel časy, kdy se hrálo se čtyřicetistupňovými horečkami a kdy platilo staré dobré pravidlo „NEMOCNÝ HEREC – KULATÝ ČTVEREC“ jsou minulostí. V těchto dnech není kulatý čtverec nic neobvyklého, a proto se také rušila některá představení. Další se zrušila z důvodu nových a současných vládních opatření.  Zastavilo se i zkoušení nové hry Nikoločava, s níž čtenáře seznámíme v některém z dalších čísel. Vzhledem k tomu, že nelze nabídnout nové termíny, bude čtenář tohoto plátku pravděpodobně záso-ben větším množstvím zbytečných informací, zákulisních událostí a drbů než by si přál. Přejeme pevné zdraví a těšíme se na epidemii CoV.A.D.u!