Nikoločava

aneb postprovázkovské vypořádání se s nikološuhajským mýtem

KOLOČAVA není jen místo na pomezí existence, kde snad baladicky pobíhal po kopcích Nikola Šuhaj a loupil pro chudé (a pro sebe).  KOLOČAVA je proklatě reálná vesnice, kam jde přes noc dojet vlakem, kde si jde dát pár piv v hospodě Četnická stanice (udělané z četnické stanice (udělané z maštale)), kde jde projít kolem místní skládky až na hřbitov, tam prokličkovat mezi prorezlými kýbli, které chrání svíčky na hrobech, až konečně najít hrob Šuhaje o kterém se ani neví, jestli je pod svým kýblem vůbec pohřbený. Tam si na stráni zobnout pár hřbitovních borůvek a rozhlédnout se po světě.

FAQ

Co mají diváci od této inscenace čekat?

Spíš, co čekat nemají. Určitě to není komedie, a proto to také nehrajeme pod V.A.D., ale pod jeho sekcí nazvanou tentokrát Zakarpatský spolek. Je to z řady našich řekněme poetičtějších projektů jako byla Valérie a týden divů nebo Charmsovy pašije. S Valérií pojí Nikoločavu použití projekcí, s Charmsem zase dokumentaristický element. Humor v inscenaci najdete také, ale ne ten, co vede nutně ke smíchu.

Podtitul „posprovázkovské vypořádání se s Nikološuhajským mýtem“ znamená?

Post-provázkovské znamená „po divadle Na Provázku“ a jím odstartované éře inscenace Balada pro Banditu. Provázek tedy nemá co do činění s loutkami.

Čili Balada pro banditu to není…

Není. Z Balady si spíš děláme tak trochu – doufám, že vlídnou – legraci. V divadle je to díky písničkám a baladičnosti tak trochu sázka na jistotu a to není nic pro amatérské divadlo, které má tu krásnou výsadu, že může dělat inscenace, které se líbit nemusí. Jedná se tedy o naší vlastní dramatizaci Olbrachtovy knížky, které jsme přidali „nadtéma“. Tím je Koločava a její příběh. Naše inscenace je meditováním nad během času, nad horami, nad tím, jak se mění a současně nemění svět.

Jak myšlenka hry vznikla?

Když se Kazimír Lupinec v roce 2019 chystal s přáteli napodruhé do hor do Zakarpatí (dnešní západní Ukrajina), nechtěl si nechat ujít možnost podívat se po víc než dvaceti letech znovu do Koločavy. Přemýšlel nad paradoxem, že tohle místo žije díky příslušné písni v jakési rovině mlhavých mytických představ, ačkoliv je zcela konkrétní, zajímavé a je to tam jen kousek. Přišlo mu zvláštní, že zůstává umělecky opomíjené, že nikoho nenapadlo ho výrazněji promítnout do „nikološuhajských“ produkcí. Na Ukrajinu tedy odjížděl s odhodláním prozkoumat, jestli by se s místem dalo nějak umělecky pracovat a přivezl obrazový materiál a pár suvenýrů z místního giftsghopu, které se staly základem inscenace.

Obsazení

Ohlasy

Pro pořadatele