Konečně upřímná recenze
recenze Jana Duchka a dvě otázky od J. Soprové / Hronovský zpravodaj
Soubor V.A.D. Kladno (tak řečení Vadi) přivezl autorskou inscenaci Kazimíra Lupince a spol. Vadí nevadí. A musíme si o ní upřímně pro mluvit, ideálně veřejně a bez relativizačních slov, která jinak používám s obsedantním gustem. V oblíbeném rámci divadla na divadle se odehraje jedenáct scének, proložených pěti či šesti obrazy ze života souboru. Téma inscenace působí od počátku jasně, tedy jak by to vypadalo, kdybychom bez obalu mluvili pravdu. Po třetím skeči je zjevné, že to je téma, které je nesmírně vděčné, ale snadno by se vyčerpalo. Nebezpečí se oddálí právě včasným vstupem rámce ze života souboru. Jak scének přibývá, otázka vyčerpanosti se vrací, na což inscenátoři reagují v duchu brutální upřímnosti a sami si inscenaci zreflektují jako scénky z tábora. Skeče se v průběhu zkracu jí, což je z hlediska gradace dobře, otázka je, jestli udrží soustředěnou kvalitu. I to si ovšem Vadi sami reflektují.
Vadi máme rádi. Důvody jsou pořád stejné. Civilní herectví, brilantní pozorování a hlášky ze života, nekompromisní humor. Dokonalé časované gagy, jako pohled učitelky, který nám vmžiku řekne její jméno, nebo dosednutí dědečka čili tatínka ve školce, na to jsme od V.A.D. zvyklí. Tentokrát k tomu Kazimír Lupinec přidává ještě jeden důležitý aspekt, kvůli kterému inscenace prakticky nemůže selhat, mluví za nás všechny. S bezohlednou surovostí řekne všem těm lidem, kteří nás k smrti vytáčejí, pravdu. Divadelní diváci jsou zpravidla kultivovaní lidé dbalí společenské konvence, kráčející autocenzoři, kteří s emocemi pracují jinak obezřetně. Udržet vášně na uzdě i v rozčilujících momentech je obrovská průběžná práce, která vyčerpává. Právě možnost, že za nás někdo zahodí opratě a konečně řekne vše natvrdo a nahlas, je úžasná terapie, která smíchu publika propůjčuje velmi mocný hlas až od bránice. Je to sice ten samý základ, který všem vášnivým odpůrcům politické korektnosti umožňuje rozdupávat na prach společenské soužití a ještě se u toho cítit jako zachránci světa, nebýt jednoho velkého „ale“. Všimněte si prosím, že hlasatelé politické nekorektnosti jsou největší snowflakes, jakmile papají vlastní meducínu, oni ji totiž neumí strávit. V.A.D. Kladno naopak jde do sebe a citelně jde samo do sebe. Název inscenace je parádní hříčka odkazující na společenskou hru a zároveň si zjevně pohrává s názvem sou boru. Mluví Vadi pří mo o sobě, nebo ne?
Inscenace nám to dlouho říct nechce. Naštěstí přichází další důležitý moderační moment, a to je „přídavek“ na forbíně, kde Vadi téma dohrají a přirozeně uzavřou. Destruktivní moc nekorektnosti se demaskovala. Vítězství „pravdy“ nad lží se zdařilo, u nenávisti už si tak moc jisti nejsme. K tématu upřímnosti přibývá téma našich slepých skvrn a limitů naší schopnosti přijmout kritiku. Tím se patrně vysvětluje i to, že soubor vydrží hrát dlouho o upřímnosti, aniž by to na jejich vzájemné pomlouvání v inscenaci mělo sebemenší vliv. Diváci odcházejí pobavení a zrelaxovaní. Inscenace zároveň říká dost o nás i o světě kolem. Za mě hodně dobré.
Problémové body:
- Nezbavil jsem se pocitu, že příliš vidím dráty a táhla, které inscenaci řídí a uvádějí do chodu.
- Červ nechodí ze začátku moc blízko ke ko legům. Když si na to jedna z postav stěžuje, vlastně nevím, o čem mluví, protože jsem to předtím neviděl.
- Některé skeče (rodinná návštěva babičky, táborák) vybočují tím, že v nich na upřímnost vůbec nedojde a v autoservisu je moc kouzelného zvonečku cizorodá.
- V začátku to vypadalo, že si soubor umí velmi upřímně promluvit. Když Červ jednomu z herců odebere roli, učiní tak zcela napřímo a bez vytáček. Je tedy upřímný, jen když je to projev čisté asociálnosti? Nebo mu pomáhá autorita daná frontmanstvím? Na začátku to tak nepřečtu. Je pak pro mě matoucí, že čle nové souboru by se logicky směrem k upřím nosti měli posouvat díky inscenaci, kterou připravují, nicméně v první půli to působí vlastně opačně.
- Víc toho není, musíte za kolegou Hulcem.
Mimochodem léčivou i ničivou mocí otevře nosti se mimo jiné zabývá i inscenace Pod casty, kterou jsme měli možnost vidět o dva dny dříve, že bychom si všichni něco řešili?
Jan Duchek
Co připravujete nového?
Od září bychom měli začít zkoušet hru o józe,která je z 90% napsaná. Bude v ní drtivá většina žen, což odráží tematiku dneška. A tak jsem nadšený, že takovou hru máme, protože vždycky to byl nepoměr, sedm mužů a tři ženy.
Autor jste vy?
Autor jsem já, ale zásadní roli má moje žena, která právě jógu velmi intenzivně dělá. Už jsem někde říkal, že svůj život už jsem vy čerpal, co se týče divadelních námětů, a tak jsem sáhl po jejím, protože to mám z první ruky. Mám k tomu hrozně moc myšlenek a je to strašně zajímavé společenské téma, které říká strašně moc věcí o tom, jaká společnost byla nebo je, a o nějakých kulturních a dobových rozdílech. Věřím, že to bude mít přesah. A paralelně píšu ještě hru, která má téma architektury 20. století.
Jana Soprová
