Konečně upřímná recenze

recenze Jana Duchka a dvě otázky od J. Soprové / Hronovský zpravodaj

Soubor V.A.D. Kladno (tak řečení Vadi) přivezl  autorskou inscenaci Kazimíra Lupince a spol. Vadí nevadí. A musíme si o ní upřímně pro mluvit, ideálně veřejně a bez relativizačních  slov, která jinak používám s obsedantním  gustem. V oblíbeném rámci divadla na divadle se odehraje jedenáct scének, proložených  pěti či šesti obrazy ze života souboru. Téma  inscenace působí od počátku jasně, tedy jak  by to vypadalo, kdybychom bez obalu mluvili pravdu. Po třetím skeči je zjevné, že to je  téma, které je nesmírně vděčné, ale snadno by  se vyčerpalo. Nebezpečí se oddálí právě včasným vstupem rámce ze života souboru. Jak  scének přibývá, otázka vyčerpanosti se vrací,  na což inscenátoři reagují v duchu brutální  upřímnosti a sami si inscenaci zreflektují jako  scénky z tábora. Skeče se v průběhu zkracu jí, což je z hlediska gradace dobře, otázka je,  jestli udrží soustředěnou kvalitu. I to si ovšem  Vadi sami reflektují. 

Vadi máme rádi. Důvody jsou pořád stejné.  Civilní herectví, brilantní pozorování a hlášky  ze života, nekompromisní humor. Dokonalé  časované gagy, jako pohled učitelky, který  nám vmžiku řekne její jméno, nebo dosednutí dědečka čili tatínka ve školce, na to jsme  od V.A.D. zvyklí. Tentokrát k tomu Kazimír  Lupinec přidává ještě jeden důležitý aspekt,  kvůli kterému inscenace prakticky nemůže  selhat, mluví za nás všechny. S bezohlednou  surovostí řekne všem těm lidem, kteří nás  k smrti vytáčejí, pravdu. Divadelní diváci jsou  zpravidla kultivovaní lidé dbalí společenské  konvence, kráčející autocenzoři, kteří s emocemi pracují jinak obezřetně. Udržet vášně  na uzdě i v rozčilujících momentech je obrovská průběžná práce, která vyčerpává. Právě  možnost, že za nás někdo zahodí opratě a konečně řekne vše natvrdo a nahlas, je úžasná  terapie, která smíchu publika propůjčuje velmi mocný hlas až od bránice. Je to sice ten  samý základ, který všem vášnivým odpůrcům  politické korektnosti umožňuje rozdupávat  na prach společenské soužití a ještě se u toho  cítit jako zachránci světa, nebýt jednoho velkého „ale“. Všimněte si prosím, že hlasatelé  politické nekorektnosti jsou největší snowflakes, jakmile papají vlastní meducínu, oni ji  totiž neumí strávit. V.A.D. Kladno naopak jde do sebe a citelně jde samo do sebe. Název inscenace je parádní hříčka  odkazující na společenskou hru a zároveň si zjevně  pohrává s názvem sou boru. Mluví Vadi pří mo o sobě, nebo ne? 

Inscenace nám to dlouho říct nechce. Naštěstí přichází další důležitý moderační moment,  a to je „přídavek“ na forbíně, kde Vadi téma  dohrají a přirozeně uzavřou. Destruktivní  moc nekorektnosti se demaskovala. Vítězství  „pravdy“ nad lží se zdařilo, u nenávisti už si  tak moc jisti nejsme. K tématu upřímnosti  přibývá téma našich slepých skvrn a limitů  naší schopnosti přijmout kritiku. Tím se patrně vysvětluje i to, že soubor vydrží hrát dlouho o upřímnosti, aniž by to na jejich vzájemné pomlouvání v inscenaci mělo sebemenší  vliv. Diváci odcházejí pobavení a zrelaxovaní.  Inscenace zároveň říká dost o nás i o světě  kolem. Za mě hodně dobré. 

Problémové body: 

  1. Nezbavil jsem se pocitu, že příliš vidím dráty  a táhla, které inscenaci řídí a uvádějí do chodu.
  2. Červ nechodí ze začátku moc blízko ke ko legům. Když si na to jedna z postav stěžuje,  vlastně nevím, o čem mluví, protože jsem to  předtím neviděl. 
  3. Některé skeče (rodinná návštěva babičky,  táborák) vybočují tím, že v nich na upřímnost vůbec nedojde a v autoservisu je moc  kouzelného zvonečku cizorodá. 
  4. V začátku to vypadalo, že si soubor umí  velmi upřímně promluvit. Když Červ jednomu  z herců odebere roli, učiní tak zcela napřímo  a bez vytáček. Je tedy upřímný, jen když je to projev čisté asociálnosti? Nebo mu pomáhá  autorita daná frontmanstvím? Na začátku to  tak nepřečtu. Je pak pro mě matoucí, že čle nové souboru by se logicky směrem k upřím nosti měli posouvat díky inscenaci, kterou  připravují, nicméně v první půli to působí  vlastně opačně. 
  5. Víc toho není, musíte za kolegou Hulcem. 

Mimochodem léčivou i ničivou mocí otevře nosti se mimo jiné zabývá i inscenace Pod casty, kterou jsme měli možnost vidět o dva  dny dříve, že bychom si všichni něco řešili?

Jan Duchek

Co připravujete nového?

Od září bychom měli začít zkoušet hru o józe,která je z 90% napsaná. Bude v ní drtivá většina žen, což odráží tematiku dneška. A tak jsem nadšený, že takovou hru máme, protože vždycky to byl nepoměr, sedm mužů a tři ženy.

Autor jste vy? 

Autor jsem já, ale zásadní roli má moje žena,  která právě jógu velmi intenzivně dělá. Už  jsem někde říkal, že svůj život už jsem vy čerpal, co se týče divadelních námětů, a tak  jsem sáhl po jejím, protože to mám z první  ruky. Mám k tomu hrozně moc myšlenek a je  to strašně zajímavé společenské téma, které  říká strašně moc věcí o tom, jaká společnost  byla nebo je, a o nějakých kulturních a dobových rozdílech. Věřím, že to bude mít přesah.  A paralelně píšu ještě hru, která má téma architektury 20. století.  

Jana Soprová