Krvavý román versus Pygmalion

Tiše, nenápadně, aniž by vzbudilo velkou pozornost a zájem, se hned v pátek, vlastně v předvečer 83. JH, dvěma představeními otevřelo téma, o němž jsem psal v prvním Fosilním sloupku; téma neohraničené šíře současných podob divadla. V Jiráskově divadle hrál v dopro­vodném programu místní hronovský soubor slavný Shawův Pygmalion a o pár metrů dál v Sále Josefa Čapka V.A.D. Kladno svou scénickou interpretaci Váchalova Krvavého románu. Dva divadelní prostory pár metrů od sebe prezentovaly dvě poetiky vzdá­lené od sebe prakticky nepřekona­telně. Hronovští pokorně procházeli Shawovým textem, vlastně nechtěli nic jiného než jej „přečíst” a tuto četbu předložit divákům jako prostor, v němž herci svými postavami sdělují významy textu. Z jistého hlediska poetika, která může být chápána jako překonaná, zastaralá. Přesto však dovolte připomenout, že součas­né světové divadelní výzkumy – a to nejenom teoretické, ale i praktické – při hledání smyslu Stanislavského od­kazu zjišťují, že tento postup chápaný jako „analýza jednáním” je zřejmě to hlavní a možná jediné, co z tohoto odkazu přežívá. Ostatně: hronovští, prodírající se svou četbou Pygmali­onu, se překvapivě blíží jeho princi­pu, jenž je snad prvním pokusem o tzv. problémovou hru. A vedle toho kladenští, kteří nad Váchalem a vedle Váchala budují svou poetikou scé­nický tvar, který je především jejich příběhem. A jenž díky tornu zařazuje Váchala do zcela jiných souvislostí a otevírá tak naprosto nový, jiný smysl. Myslím, že ten páteční večer ač tak­to nezamýšlen a neplánován přímo programově nabídl fundamentální pohled na tendence, trendy a podoby současného divadla. I pro způsoby a možnosti jeho vnímání a reflektování.