Opravdu nesmrdím!

Rozhovor s Lupincem a recenze z Hronova / Hronovský zpravodaj

Já musím přiznat, že jsem se bavila. Jsou to opravdu situace ze života. Měli jste původně  scének víc, než jsme mohli vidět? 

Spíš jsme mysleli, že jich budeme mít míň,  takže vznikla asi tak jedna dvě navíc, které  jsme hned v zárodku vypustili.  

Která je vaše nejoblíbenější?  

Rád hraju kapelu (jedná se o scénu, kdy vyhazují z kapely bubeníka pro neschopnost)  a návštěvu. A baví mě všechny civily. 

Jak je to s tou upřímností v životě? Dokážete  si – ne tak drasticky – v souboru říct nějaké  věci, které vám vzájemně na sobě vadí? 

No, já myslím, že v tomhle jsme takový běžný  vzorek populace, kde se věci musí zaobalovat. 

Teď by bylo na místě prohlášení o smrdění,  které jste říkal na konci představení…

To by bych rád, aby zaznělo v tomto rozhovoru, že opravdu nesmrdím! Na některé lidi  to působí hrozně autenticky, mají dojem,  že představení je zdivadelněný výsledek nějaké naší psychoterapie. Což je na jednu stranu  hezké, že to působí tak přesvědčivě, ale je  třeba to uvést na pravou míru. 

A proč vás napadlo zrovna to smrdění? To je taková běžná věc v životě, kterou zná asi  každý. A řekl bych, že je to příkladné v tom  fatálním rozporu banálnosti té věci a tíhy obtížnosti to říct. Já jsem se jí ujal, abych šel  příkladem souboru, že si na sebe vezmu tu  nejobtížnější věc, aby mi nikdo nemohl vyčítat, že jsem na něj zasedlej. A nebo že jsem to  psal někomu jinýmu. 

Nedivím se, že pro některé diváky může být  matoucí, co je a co není pravda. Protože tam  opravdu vkládáte velmi autentické postřehy. Pro mě jako novinářku z oblasti divadla  je přesná poznámka, že kritiku Hulcovi by  se to líbilo jedině tehdy, kdybyste si na scéně podřezávali žíly. Nakolik jste na scénkách  pracovali, aby vyzněly všechny ty gagy?

Ladíme je, ale je to takové strašně nevyzpytatelné. Někdy se ukáže, že to funguje, ale záhy  to zas nefunguje. Protože lze dělat poměrně  jednoduché úpravy, musíme se ubránit určitému zmatkování, abychom neskákali z jednoho do druhého. Je docela obtížné se vyznat v plejádě ohlasů, co máme, a udělat si  z nich nějaký rozumný závěr.

V.A.D. Kladno je častým hronovským hostem  a vždycky vnese do programu zcela specifického ducha a mnohdy typ humoru, u kterého  se prostě musí smát každý. Tak jako u letošního Vadí nevadí. Jakékoli kritice už předem  vyrážejí ostré pero z ruky, protože sami nejrůznější připomínky a kritiky vysloví, možná  mnohem ostřeji, než by to dokázal kdokoli  z diváků.  

Tentokrát zvolili pásmo krátkých epizod, které dokážou velmi dobře tnout do živého. Čas to při kontaktu s osobou, která nám nesedne  (ale i tou, kterou máme rádi), vedeme jakýsi  vnitřní monolog v duchu toho, co se prostě  neříká nahlas. A je-li třeba takovou věc vyslovit, je nám to silně žinantní a snažíme se nepříjemnou informaci zaobalit do milosrdného  oparu. Tady vám ovšem předestřou, jaké by  to bylo, kdyby všichni byli zcela upřímní a vše  říkali druhým bez servítků. Je to tedy inscenace o upřímnosti, která není právě na místě, a více, než by napravila situaci, dokáže  rozhasit kolektiv. Jistě jste zažili situaci, kdy  nechtě vyslechnete rozhovor kamarádů, kteří  vás právě pomlouvají či alespoň ironicky komentují, anebo zaručenou zprávu kamarádky, že ten či ta o vás říkala to a to…  No a když je tenhle princip přímé, nemilosrdné kritiky veřejný, máme volbu – buď hysterická reakce a útěk, nebo statečný poker face,  pod nímž ovšem hlodá zlobný červík nenávis ti k těm kolem. Vaďáci si tedy vzali za základ  zcela běžné situace ze života (mě výrazně oslovila už první scéna s učitelkami a matkou, neboť jsem právě včera vyslechla zprávu,  že mého vnuka chtěli za hysterické chování  vyhodit ze dne na den z letní školky). Navíc  jsem jako pedagožka, byť na vyšším stupni,  v posledních letech sama se sebou podob ný zlobný monolog o syčácích vedla. V.A.D.  si skutečně dal záležet na výběru situací, ať  už je to ve styku s nepečlivými, ale bohužel  potřebnými řemeslníky, s rodinou, kde téměř  každé téma hrozí výbuchem (parádní scéna  u babičky, kdy pouhé vyslovení slov FIALA,  TRAMP či ŠIRÁK, ztotožnitelné s jmény politiků, vyvolávají u zúčastněných hysterickou  reakci), či v dialogu partnerského či kamarádského vztahu. Takto servírované minipříběhy,  prošpikované hláškami a gagy, běží paralelně  s druhým plánem hry. Jedná se totiž o generální (!) zkoušku připravované inscenace, ale  jak se ukazuje, nikdo tomuto tvaru nevěří (je  to jako scénky ze školní akademie!), každý má  své mouchy a zvyklosti, které ostatním lezou  nebetyčně na nervy, a když dojde na session  s konstruktivní kritikou, vyhřeznou na po vrch taková fakta, že s údivem sledujeme, jak  ti lidi spolu nejen vydrží, ale i tvoří. Lupinec  a spol. zkrátka vytvořili (a autenticky zahráli) záležitost, která je nejen zábavná, ale zá roveň i trochu štiplavě bolestivá. Totiž když si uvědomíme gogolovské: Komu se smějete? Sobě se smějete!

Jana Soprová