Píseček na Den otců
První pocovidový rozhovor / Noviny Prahy 16
| Kladenský divadelní soubor V.A.D. přijíždí pravidelně do radotínské Koruny. Na Den otců zahraje hru Píseček, která se věnuje výchově dětí. Jak soubor přestál covid a jaké má plány, prozrazuje zakládající člen divadla a herec Jan Červený. |
Před pár lety jste se zúčastnili festivalu amatérského divadla v kanadském městě Saint John. Jaké to bylo?
V Kanadě jsme hráli v roce 2019 ještě před covidem. Zpětně viděno, bylo to za pět minut dvanáct. Představení Valérie a týden divů, které jsme tam hráli, se líbilo, protože je takové vizuální a nejlépe překonávalo jazykovou bariéru. Vzešla z toho další pozvání na různé festivaly, z nichž se podařilo zrealizovat jen hraní ve slovinské Postojně. Další příležitosti, zejména účast na festivalu na Floridě, zůstaly bohužel kvůli covidu nerealizované. Dveře tam ale prý máme otevřené i za dva roky.
Jak epidemie ovlivnila váš soubor? Zůstali jste pohromadě nebo to někdo kvůli dlouhé pauze zabalil?
Existenciálně náš soubor covid nijak neohrožoval. Upřímně, ani mě nenapadlo, že by se tak mohlo stát. Také jsem ale slyšel, že některá divadla to opravdu rozložilo. Byli jsme uprostřed rozdělané práce a šlo jen o to počkat a navázat, jakmile bude možné pokračovat. Nejvíc se covid podepsal na přípravě naší nové inscenace Nilcoločava. Vznikaly dlouhé přestávky v přípravě, během kterých jsme vždy všechno znovu zapomněli, a následně jsme začínali od znovu. Inscenaci zkoušíme doted’, už dva a půl roku. Protože se navíc týká ukrajinské Koločavy, zkomplikovalo se vše i jinak. Kvůli cestovním omezením nebyl možný výlet do Koločavy, se kterým se počítalo, a teď válka…
V červnu vystoupíte v Radotíně. Vzpomenete si, kdy jste ve zdejší Koruně vystupovali poprvé?
Podle záznamů vidím, že to bylo v září 2010. Hráli jsme tu naši první inscenaci, autorskou komedii Sága rodu Rassini. Od té doby nás Dana Radová, vedoucí kulturního střediska, zve do Radotína pravidelně.
V červnu zahrajete v Koruně Píseček. Koho byste na hru pozval a proč?
Hra je jednoznačně určena rodičům. Mohou u ní zažít katarzi a porovnat své výchovné postupy s tím, co uvidí.
Jaké je radotínské publikum? Je jiné, než jste zvykli odjinud?
Skutečnost, že už jsme tu od zmíněného roku 2010 už pošestnácté, svědčí o snad oboustranné spokojenosti. Je několik míst, kde cítíme, že nás mají diváci rádi, a Radotín je jedno z nich. Skvěle se pak hraje.
Fungujete už přes 20 let, pamatujete si ještě, jak soubor vzniknul?
Ano, bylo to spontánní a nezadržitelné puzení po tom dělat společně něco tvůrčího poté, co jsme opustili gymnázium.
Kde všude v současnosti vystupujete?
Máme pár míst, kde hrajeme každoročně, což je právě Radotín, ale také Řičany, Klášterec nad Ohří a další. Druhou skupinou působišť je samozřejmě Kladno a okolí a třetí skupinou jsou přehlídky. Za nimi jezdíme i do větší dálky třeba do východních Čech, nebo i na Slovensko.
Co chystáte nového? Není pro vás inspirací i současné a nedávné dění spojené s covidem a válkou na Ukrajině?
V repertoáru se skoro pravidelně střídají hry čistě autorské s různými vlastními dramatizacemi nebo úpravami zajímavých knih. Nová má být právě zmíněná Nilcoločava, která navazuje na předchozí spíš než komediální tak poetické pokusy. Mělo by to být definitivní divadelní vypořádání se s nikološuhajským mýtem. Co se inspirace covidem týče, ve hře Úl jsme témata s ním spojená nevědomky předjímali. Tato hra je hodně o léčení včel a z toho vyplývajících zdravotních otázkách a potažmo sociální zodpovědnosti. A válka na Ukrajině? Tak ta otvírá obrovská znepokojivá společenská témata, která ale nemám v divadle sebemenší chuť řešit.
