Míra shody je stejná v autorském i interpretačním divadle

Rozhovor o Krvavém románu na Wintrově Rakovníku / Wintrův Rakovník 2013

Kladenské V.A.D. se letos představilo ve své méně známe podobě. Režijní kolektiv pod vedením Jana Červeného alias Kazimíra Lupince nastudoval dramatizaci knihy Josefa Váchala Krvavý román.

 Co vás přimělo dočasně opustit pole autorského divadla

Myslím, že to tak trošku střídáme. Posledně jsme dělali Píseček, před tím Fe-érii, což jsou čistě autorské věci. Interpretační divadlo je zase jiná práce a musím říct, že jednodušší. Vzít si text, který je dobrý už sám o sobě a pak už ho jenom předělávat. Ale samozřejmě ho děláme zase autorsky. Až tak moc to vlastně nerozlišujeme.

 Jak jste přišli na Krvavý román?

Váchala mám rád, už dlouho o něm vím. Máme ještě jednu alternativní sekci, která hraje takový trochu jiný druh divadla. Tam máme linii, kde už jsme dělali Ladislava Klímu. Když jsme přemýšleli, co dál, napadl mě právě Váchal a postupně mi došlo, že i pro naše “klasické” V.A.D. by to bylo dobrý.

 U vašich autorských představení uvádíte kolektivní režii. Dá se udržet také u interpretačního divadla?

V tomhle bych vůbec neviděl rozdíl. Míra potřeby se shodnout nebo neshodnout je podle mě v obou případech stejná. Svým způsobem by v autorském divadle měla být vize autora ještě víc závazná než v interpretačním.

 Kritika mediální sféry vychází z vašeho postoje k médiím?

Oni to nejsou moc charakterní lidi v tomhle odvětví. Chtěli jsme jim nastavit zrcadlo…Ne, ony jsou to vlastně dvě hry zároveň. Jeden čas jsem chtěl dělat úpravu knížky Neila Postmana Ubavit se k smrti, která je o mediální komunikaci. Pak přišel nápad, že se to dá vlastně takhle spojit.

 Kolik máte za sebou repríz?

No právě, je to druhá repríza, takže je představení ještě hodně neusazené. Zrovna jsem četl, že to v rozhovoru taky někdo říkal, tak to zopakuji. Taky to ještě potřebujeme hodně usadit.

 Jaký máš vztah k mamce?

Mamka je fajn.