Rozmarné léto na Wintrovkách

Od autorské hry ke klasice / Wintrův Rakovník 2005

Vančurovu poetickou prózu o končícím létu v jednom malém městečku a především o končícím létu života, po němž zůstává pouhý vzdech … „jak je to krásné kouzliti ohně a po širém světě pohrávati sis malými oblými věcmi, jak je to krásné býti kadeřavým”… si divadelní soubor V.A.D. Kladno, jinak spíše soubor autorský, přisvojil obzvláště svébytným způsobem.
Poetikou, kterou známe z jeho dřívějších inscenací — herectvím, které spíše zaujímá postoje, než aby „prožívalo”, významem slov, která- jsou obracena vzhůru nohama, dramatickou situací, jejíž obsah má přísnou logiku, a přesto mnohdy překvapuje a tudíž vyvolává smích, výtvarným řešením, v němž i jednotlivé scénické prvky odhalují svůj doposud skrytý význam. Sama dramatizace kladenských téma Vančurovy předlohy sice částečně zjednodušuje, když hlavní důraz klade na mužské přátelství procházející nelehkou zkouškou (v podobě krásné Anny) a rezignuje zcela na téma odcházejícího mládí, ale i tak funguje, a funguje dobře. Snad jediným otazníkem zůstává ne úplně šťastné řešení situace bitky abbého s opilci pouhá zvuková informace je nenápaditá a tak zůstává právě jen onou pouhou informací. Na pozdním večerním semináři po představení jsme pak také narazili na příliš jednoznačné vyznění postavy Anny, respektive příliš jednoznačné jevištní znaky, které nás zbytečně ubezpečují v tom, že Anniny vztahy s Důrou, abbém i majorem byly napiněny. Dramatizace, režie, scénografie i jednotlivé herecké výkony —prostě soubor V.A.D. Kladno — to vše nám prostřednictvím Rozmarného léta dnes večer pomohlo pookřát. Díky. Kateřina Fixová 

Působím spíš neutrálně
V.A.D. Kladno patří v současné době mezi velmi respektované amatérské soubory a neznám nikoho (zatím), kdo by se na jejich letošní představení Vančurova Rozmarného léta netěšil. Představení, alespoň podle redakce, opět stálo za to a tak jsme si přeci kraťoučký rozhovor nemohli nechat ujít. Vyzpovídali jsme tedy Kazimíra Lupince, téměř skalního autora a představitele role mistra Důry. Pravda, v současné chvíli jsme schopni vám jej zreprodukovat tak z poloviny, protože technika nás opět zradila a diktafon nic netušícímu reportérovi nahrál jen polovinu rozhovoru… Zde je. Jak dlouho hrajete Rozmarné léto? Přes rok. V únoru jsme měli premiéru, takže od loňského února. Pokud se nemýlím, je to první hra, která není autorská… Už jsme jednu pokusnou hříčku takto dělali. Jmenovala se Košerák. Šlo o dramatizaci povídky od Izáka Singera. Hráli jsme ji jen dvakrát. Hra totiž hodně stála na mojí ženě, která má teď plné ruce práce s dětmi. Čili Rozmarné léto v tomto smyslu není úpině první. Teď právě mám období dramatizací, kdy mě takové texty baví víc než texty autorské, což mimo jiné souvisí i s inspirací. V tuto chvíli je Rozmarné léto nejsilnější inspirace, silnější než rozdělané autorské projekty, které máme ještě na skladě. Proč zrovna Rozmarné léto? Můj táta má tu knížku hodně rád. Dokonce jsem cítil, že se k ní typově hodíme. Ani ne já, ale spíš Major, Arnoštek, Abbé a další. (smích) Jasně, ale ty jsi také ten správný typ. Já si nemyslím, že jsem výrazný typ. Působím spíš neutrálně. Na Kladně máte už své publikum. Jak přijalo, že jste od autorských textů přešli k dramatizaci? Díky tomu, že tahle hra je také komedie, skok nebyl až tak velký. Krom toho ta dramatizace je, dá se říct, autorsky pojatá. Našeho vkladu je v ní dost. Někteří diváci samozřejmě byli zklamaní, ale bylo jich míň než spokojených.