Snažíme se hrát ze života

rozhovor po uvedení Upokojenkyň na JH / Zpravodaj Jiráskova Hronova

Rozhovor se souborem V AD. Kladno

Jak vás ve vašem věku napadlo udělat hru z prostředí domova důchodců?

Honza: Napadlo to mně. Docházel jsem za babičkou a napadlo mě to celkem logicky.

Chtěli to téma i ostatní v souboru? Rozuměli mu?

Honza: Rozuměli, oni jsou dobře napojeni.

Ema: A hlavně, všichni máme babičky,

Mám 95 letou tetu v domově důchodců kousek odtud, je zamilovaná, má ráda ty stejné tvarohové buchty a mám pocit, že je to hodně i o ní, ale nikdy mě nenapadlo to zdramatizovat. Jaké je vlastně pro vás hlavní téma hry?

Honza: Nemyslím, že by tam mělo být nějaké hlavní a vedlejší téma. Je to prostě výsek života a v tom je témat nekonečně. Je to o mládí, o stáří, o stárnutí, o všem. 

Soubor přitakává: Ano, o všem.

Když jsem hru viděla poprvé, byla jsem dlouho strašně napnutá, kam až zajdete při balancování na hraně černého humoru a tématu. Věřila jsem, že to zvládnete, věřili jste si i vy, že nepřestřelíte?

Honza: Já jsem věřil stoprocentně, že nepřestřelíme, ale asi v tom není žádná objektivní hranice.

Růžena: Já jsem si nebyla jistá, trochu jsem se před premiérou bála, ale zase ne až tak, abych na ni ty staré rodiče nepozvala. A byli spokojení.

Takže nemáte žádný negativní ohlasy od babiček, nebo dědečků?

Honza: Někde, asi v televizi, jsem slyšel debatu o tom, kde leží hranice humoru. Ten chytrý pán říkal, že hranice není nikde, jde jen o to, že když už něco vnímáme negativně, tak to už není vtip. Vtip má takovou tu laskavou moudrost, nebo celkové vědomí o tom, že tak třeba můžeme skončit všichni, proto humor funguje tak, že to není vysmívání.

Soubor přitaká, že to není vysmívání.

Milan: Myslím, že hodně kritických je prvních dvacet minut, možná mít. U jedné divačky se nám stalo, že nevydržela a po patnácti, dvaceti minutách, kdy to jako vysmívání vypadá, odešla, protože už nebyla ochotna sledovat hru dál. Přitom jsem přesvědčen, že kdyby vydržela do konce, tak by řekla “aha, ono to fakt bylo upřímně”. Ale v těch prvních dvaceti minutách se může najít třeba nějaké procento lidí, které si fakt řekne, že to je čistá parodie, vysmívání a že na to nemají.

Tajně jsem s napětím sledovala dvě dámy, které prvních dvacet minut nevěřícně kroutily hlavami, ale vydržely a nakonec se velmi smály. Je ale fakt, že nebyla přestávka a byly uprostřed řady.

Soubor (smích): Přestávky my neděláme! Nikdy.

Všechny ty vtipy a gagy jsou součástí scénáře? Nakolik vznikají při zkoušení?

Honza: Většina byla napsaná, ale dost se vymyslí při zkoušení.

Obě ležící herečky jsou i přesto, že nemají žádné masky stáří, naprosto uvěřitelné. Růženo, ty tam vypiješ dost kafe, jak to vydržíš?

Růžena: Kafe piju málo, ale mám z toho vždycky stres. Musím držet takový specifický režim.

Honza: Dva dny nepít. (smích)

Jak jste vůbec sbíraly materiál ke své výrazné herecké stylizaci?

Ema: Myslíme na svoje babičky.

Růžena: Vybavíme si to vždycky. Kupodivu to nebylo moc těžké.

Honza: Původně měly tyhle dvě role hrát úplně jiné dvě herečky.

Ema: A to je pravda. My jsme na to moc mladé.

To vám říkali?

Ema: My jsme to říkaly (smích).

Růžena: Ze začátku to bylo těžké, ale pak do toho člověk vleze a už je tam.

Milan: Problém je s těmi postelemi, že v nich třeba usnou…

Stalo se vám některé, že jste usnula?

Růžena: Mně ne.

Ema: Na zkoušce mockrát, pak už mě nechali spát a hráli beze mě.

Dovedeš si představit Honzo sebe třeba za 40 let? Třeba jako nadšeného ochotníka v domově důchodců, jak tam vedeš divadelní kroužek?

Milan: Na já si Honzu představit dovedu…

Soubor: (smích) …tam budeme všichni.

Honza: Představuju si, že až tam budu, budu jenom ležet. Ale mám kamarádku, která vede sbor a do domova důchodců už se těší, že tam taky založí sbor… ta to má takhle nalajnované.

Není to tak dávno, co jste hráli komedii Píseček o různých přístupech k rodičovství, teď hrajete o stáří, co bude dál?

Honza: To ještě není dané, máme nějaké rozdělávky, ale snažíme se hrát ze života.