Světový festival amatérského divadla v Kanadě?

podrobně o festivalu v Saint John / Amatérská scéna

Ne nezbláznila jsem se. Otazník v nadpisu je správně. Je opravdu otázkou, zda festival světové nevládní organizace, v jehož programu je uvedeno šest inscenací, ale pouze z jediného kontinentu —Evropy, má nárok nazývat se světovou akcí.

Hostitelským místem bylo třicetitisícové město Saint John, které je v provincii New Brunswick nejstarším osídlením. S trochou ironie bych mohla dodat, že bylo lehce omšelé a trochu vybydlené. Festival se konal poslední týden v srpnu. Dlouho to vypadlo dobře, protože tisková zpráva uváděla, že výběrová komise dostala 56 přihlášek z 33 zemí. Tři neděle před začátkem však přišla šokující zpráva — Kanad’ané nemají peníze, festival nebude. Výkonný výbor AITA/IATA pochopil, že se řítí do záhuby. Pořadatelům slíbil peníze (až na kongresu jsme pochopili, že AITA/IATA je stejně ve ztrátě, takže už je to jedno) a začali obvolávat soubory. Kdo už vynaložil peníze na cestu, pojede, kdo nikoliv, sorry příště. Tím odpadly soubory z Afriky, jižní Ameriky, části Asie zvyklé na to, že se jim cesta hradí. To, co zbylo, bylo šest evropských inscenací (Belgie, Mad’arsko, Německo, Francie, Portugalsko a Česko). České středisko AITA/IATA muselo vyhovět podmínkám (max. deset osob a jedna hodina) a navrhlo tři věci: Audience (Divadlo My Opatovice n.L., Jak se vám líbí Jirásek Česká Lípa, Valerie a týden divů Latrina Magika Kladno). Z toho byla vybrána Valerie a byla to bomba.

Součástí festivalu byl, jak už jsem zmínila, výroční kongres. Organizace se před několika lety přeregistrovala podle spolkového belgického práva a myslím, že to lehce prokaučovala. Konferenci musí mít každoročně a změny ve stanovách mají docela složitý průběh. Do toho organizace několik let usilovala o revoluční změnu v tom, že členy nebudou státy prostřednictvím národních středisek, nýbrž individuální členové. Národní střediska jsou však stále v polovině zemí, např. v Česku jde o neregistrovanou koordinační platformu, v níž jsou zastoupena všechna na celostátní úrovní působící sdružení. Ta pověřila funkcí sekretariátu NIPOS. Členské poplatky ze dvou třetin hradí NIPOS, na třetinu se sdružení skládají. Zatím na tom nechtějí nic měnit, neboť informace dostanou ze sekretariátu, na nominacích se musíme shodnout a není nic, co by ze samostatného členství měly. Podobně je to v řadě zemí, zvláště v Evropě. Je pravda, že v Africe, ani Asii státní střediska nejsou. Údajné tisíce souborů existujících např. v Indonézii, Indii, Japonsku se ale také nehlásí. Z celé reformy zbyl světový výbor, z něhož odešli zástupci jednotlivých regionálních sekcí, takže mezi výborem a členskou základnou je informační vakuum, které není dobré pro nic. Výbor tvoří prezident, pokladník a sedm volných členů. Byla zrušena i jediná fungující stálá komise pro divadlo dětí a mládeže. V Kanadě nově na dva roky zvolená prezidentka pocházející z vlivné monacké rodiny, která je duší světového festivalu (Beatrice Cellario), se rozhodla pro rázná opatření. Nechala si odhlasovat zvýšení členského příspěvku z dosavadních 350 EURO na nových 470 EURO, jmenovala dva víceprezidenty (jeden pro komunikaci s Evropou, druhý pro komunikaci s ostatními kontinenty), pověřila jednoho člena výboru péčí o dětské a mladé divadlo. Tady se začaly dít věci. V příštích třech letech se chystají dokonce tři světové festivaly dětského nebo mladého divadla. Netuším, zda pro české soubory bude schůdná účast na festivalech v Beninu nebo Číně. Příležitost to rozhodně je. Proti zvýšení členských poplatků jsme protestovali, hlasovali proti, ale prohráli. Tak to v demokratické společnosti chodí. Osobně soudím, že má-li organizace hluboko do kapsy, musí prostě zlevnit svůj byznys. To znamená třeba snížit počet členů předsednictva z devíti možná na pět a hledat nové finanční zdroje. Existuje např. řada festivalů, které by si za logo organizace rády zaplatily. Tak proč toho nevyužít. Uvidíme. Jako důkaz, že Kanaďané jsou opravdu chudí, uvádím, že se kongres konal v jinak prázdném kulturním centru a do této dřevostavby v průběhu jednání pršelo. Abych nebyla pouze negativní, tak docela se mi líbí rozhodnutí organizace oficiálně se přidat ke Světovému dnu divadla 27. března. AITA otevře webovou stránku, kam bude možné posílat jednak informace, co bude, jednak, co bylo. České středisko je připraveno se postarat, aby na webu byla ČR zastoupena — jednak přehlídkami, jednak samostatnými vystoupeními. Věřím, že se přidáte. Vraťme se však k divadelnímu festivalu. Šest souborů bylo ubytováno mimo město a také rozborové semináře (vedl je známý maďarský teatrolog a divadelní kritik prof. Pinczés) se konaly v jejich penzionu v době konání kongresu, takže byly vlastně jen pro soubory. Každá inscenace se hrála dvakrát, vždy minimálně dvě. Jedním prostorem bylo městské divadlo postavené na počátku minulého století s velkým jevištěm, hledištěm, zlacenými lóžemi, představte si např. Smetanovo divadlo v Praze. Honosný háv silně nabourával fakt, že budova byla v přestavbě, takže vstup byl stavbou. Druhý malý alternativní prostor měl jednu vadu na kráse. Neměl elevaci, jevištěm byla podlaha těsně před diváky. Kladenská Valerie si s tím poradila. První sadu představení shlédli účastníci festivalu, druhá byla určena pro domácí, a to pro velké hlediště byl docela problém. Zaplněna byla stěží třetina kapacity. Malý prostor pro cca stovku diváků byl plný. Obě prostory se o představení podělily rovným dílem. Festival měl ještě jednu zvláštnost. Neměl žádnou propagaci, dokonce nebyla vydána ani festivalová brožura. Dostat se tak k informacím o jednotlivých inscenacích byl docela oříšek. A o festivalovém zpravodaji pořadatelé patrně ani nikdy neslyšeli. Jak říkám, Kanad’ané jsou prostě chudí.

Valerie a týden divů opravdu zabodovala a podle mínění mnohých byla jednoznačně nejlepší inscenací festivalu. Monacká prezidentka prohlásila, že lituje, že inscenaci neuvidí příští Monako, neboť propozice světových festivalů opakování nepřipouštějí. Nedá se nic dělat. Nikdo nemohl vědět, jak to nakonec v Kanadě dopadne. Češi kromě skvělého divadla zasvítili ještě tím, že jako jediní uspořádali (česká ambasáda) přijetí účastníků festivalu. Honorární konzul pan John V. Steinsky se zúčastnil přijetí osobně a s kolegy přijel i na představení Valerie. Musím říci, divadlo i společenská akce byly výbornou reprezentací České republiky.

Mladé Belgičanky, soubor MicrooB, Balen přivezly velmi originální zpracování Shakespearova Macbetha. Jejich Lady MAC nazírá na tuto látku z pohledu „něžného” pohlaví. Začínají dámskou hakou (tj. slavný ragbyový rituál, který používají některé týmy k zastrašení soupeře — pozn. red..), doprovázenou shrnutím pohledu na muže, kteří by bez žen byli ničím. A až v okamžiku, kdy se doslova brodí v krvi, začnou pochybovat o správnosti svého počínání. Inscenaci jsme pozvali na 90. JH, tak víc prozrazovat nebudu. Hrály ve velkém divadle. Francouze zastupoval soubor Les Nez Nets s inscenaci Náš vysněný život. Pár starších klaunů (červený nos a pohybová výbava), bydlejících vedle sebe, vede velmi osamělý a jednotvárný život. Než dojde k předvídatelnému happyendu, uskuteční se řada komických mikrosituací s hořkým akcentem. Např. muži dojde sůl, vezme slánku a zazvoní na sousedku. Ta se na něj podívá, vezme mu slánku, řekne, děkuji a zavře dveře. Mělo to naštěstí velmi uměřenou délku. Třetí inscenací v alternativním prostoru byl německý Vypravěč filmů souboru The Wild Bunch z Berlína. Hra pro tři herce ztvárňujících postupně devět postav a saxofon byla adaptací stejnojmenného románu Gerta Hofmana. Jde o vzpomínky vnuka na svého dědečka, pro něhož byl film vším. Odehrává se v letech 1930 — 1944. Dědeček namlouval němé filmy a musel se vyrovnat s tím, že jejich éra končí. I když schopnost herců přecházet z jednoho charakteru do druhého včetně ženských postav byla obdivuhodná, a inscenace měla řadu velmi lidsky zajímavých míst (např. dědeček vstoupí do NSDAP, protože mu umožní dál pracovat v kině a nějak si ani nevšimne, co se odehrává na plátně — židovský pogrom). Slabinou bylo ztvárnění malého chlapce dospělým mužem a chyběl jakýkoliv vztah mezi ním a dědečkem. Trochu se to celé vleklo. Úvodní inscenací ve velkém divadle byli portugalští Mrožkovi Trosečníci (soubor Ajidanha). Na obrovském jevišti byl vor a na němtři postavy. Místo boje o holou existenci jsme však viděli komické situace umocněné malým prostorem. Slušně vybavení herci hráli vydařenou taškařici. S velkým očekáváním byl přijat Ionescův Král Ubu v podání maďarského souboru Vigkarma při Univerzitě v Debrecenu. Odpověď na to, zda to naplnil, není jednoduchá a připouštím, že se může lišit divák od diváka. Mad’aři to hráli jako Ubu FC — finále. Ubu je fotbalový klub, král je hlavní trenér, královna kondiční trenér. Připravují se na zápas, jak stoupá fotbalová horečka, tak stoupá stupidita, vulgárnost a hnus. Pro mě však to bylo vulgární ve svých prostředcích od prvního okamžiku. A původní téma předlohy se v tom nějak ztratilo. Tím vůbec nechci říci neupravovat. Avšak úprava musí původní předlohu nějak posouvat k novým tématům a tím se oprávní. Připouštím, že Maďaři udělali řadu vtipných situací, jimiž se publikum dobře pobavilo. Pro mě to však bylo málo.