Trubčí shromaždiště aneb Problém s matkou

další recenze z Hronova / Zpravodaj Jiráskova Hronova

Divadelní soubor V.A.D. Kladno je návštěvní­kům Jiráskova Hronova důvěrně známý, neboť své inscenace zde prezentuje poměrně často, což dokazuje, že kladenský soubor patří k nej­větším stálicím v amatérském (či spíše nezávis­lém?) divadle a je zárukou divadelních kvalit. Zejména v oblasti autorského divadla a divadla komediálního (ale nejen). Novinka Úl z pera Kazimíra Lupince, čili vedoucího souboru a re­žiséra inscenace Jana Červeného, je ukázkovou prací, ze které je patrné, v čem je soubor sil­ný – originální autorský text s ambicí o přesa­hy, kolektivní souhra v jednom typu humoru či komediální stylizace, naplnění osobité poetiky od všech členů souboru, záliba v nadsázce i ab­surditách, úspornost či minimalismus ve volbě a způsobu užití jevištních prostředků. Jak přiznává sám autor hry Úl při psaní se inspiroval na schůzích základní organizace České­ho svazu včelařů na Kladně, jejímž je nejen členem, ale také zapisovatelem. Po mnoho let sbíral mate­riál, než se rozhodnul toto prostředí a skutečné příběhy (v uměleckém posunu) divadelně zpra­covat. Správně vycítil vděčnou komediálnost tohoto prostředí i širší možnosti témat s ním souvisejících – a pokouší se skrze včelaře a je­jich svět vyprávět i šířeji o naší společnosti (na­příklad problematika dotací a jejich zneužívání – drobné české podvůdky ad.). Díky autorově osobní zkušenosti se včelařstvím je vše ve hře z odborného hlediska přesné, co se týká fak­tografie, včelařských postupů, včelařských po­můcek atd. A jeho vylíčení jednotlivých postav působí autenticky – což samozřejmě podporují jednotlivé herecké výkony; a je pozoruhodné, že se takového efektu daří docílit i skrze mís­ty velmi silnou groteskní stylizaci některých z nich. Včelařské schůze se v inscenaci opakují (v ději vždy po čtvrt roce) a jsou tak dramatický­mi pasážemi, ze kterých se pak rozehrávají dílčí komediální situace, rozvíjejí se vztahy a konflik­ty. Autor tak přesně naplňuje i podtitul své hry „včelařské divadelní rondo”. Tím je dramatický systém hry Úl trochu odlišný od hry Jiřího Ha­velky Společenstvo vlastníků, v níž se u jedno­ho stolu schůzuje po celou dobu. Přesto si ur­čitých podobností nelze nevšimnout a je nutné to i zmínit, neboť v obou případech se jedná o suverénní fenomény současného divadla, kte­ré vycházejí z principu schůzování.

Rovněž velmi dobře vychází propojení spole­čenství včelařů a samotných včelstev, v orga­nizaci jejich života, parafrázování mužského a ženského světa, respektive světa trubců a vče­lí královny – včelí matky. Takovou matku – pokladnici Květu – mají i včelaři mezi sebou, je
jejich stálicí do chvíle, než se objeví nová členka ZO Klára, která přináší novou krev, nové pohledy například na financování spolku. Dochází k přirozené obměně, samozřejmě za četných konfliktů, tak jako se obměňují matky ve včelstvech („má problém s matkou”, později „má problém s dcerou”). Autor si komediálně pohrává i s tématem sexismu, ve více rovinách. Vkusně až poeticky i dojemně, když staří trubci – staří včelaři mohou na Kláře oči nechat a chtějí jí se vším pomoci a „stará matka” Květa běsní. Ale příroda je neúprosná pro všechny stejně
(a téma cykličnosti a proměny podtrhuje i to, že děj se odehrává během jednoho roku). Mezi včelaři je i včelař mladý a ten již včelaří moder-
ními způsoby, což mladé a pokrokové královny přitahuje… Ženský element se postupně projevuje jako rozhodující, oproti výchozí situaci, kdy se sejdou ke schůzování především muži – ti však řeší drobnosti a stále dokola ty stejné, jejich repetice funguje jako citlivá parodie. Příkladem může být včelař, který vždy s velkými gesty přichází s nutností včelstva léčit a zničit roztoče. Ano, každý zde má svoje hlavní téma, svůj úkol ve společenství. Ale skutečně podstatné záležitosti pak řeší zmí­něné ženy. A pak třetí ženská postava – vete­rinářka – přijde jako arbitr vyřknout soud nad včelaři se zničujícím poselstvím o včelím moru. Nejprokreslenější postavou je předseda spolku, který vše ovládá, pokouší se svést mladou Kláru. Ovšem nakonec se mu hroutí svět jak jeho vlast­ního mužství, trubci holt stárnou, tak včelařský, když musí na základě „rozsudku” veterinářky své včelstvo spálit… A je logické v principálském systému, že právě předsedu hraje autor hry a re­žisér inscenace.

Silou inscenace je i jednoduchost její scé­nografie – jednotlivá prostředí jsou utvářena přeskupováním nástavců včelích úlů. Slouží jako stoly na schůzi, v restauraci – až se pak stanou i tím, čím skutečně jsou, úlem. Ovšem práce s nimi v přestavbách by se snad dala ješ­tě trochu zjednodušit a zrychlit, popřípadě více divákům zveřejnit. Co jim však pomáhá, je hu­dební – zvuková složka (Let čmeláka): slyšíme zvuk včel, chvílemi klidných, chvílemi rojících se – v proměně dle toho, jestli je mezi včelaři zrovna klid nebo se rojí.

Závěrem lze již pouze konstatovat, že Úlu zkrátka není mnoho co vytknout. A z mého pohledu se jedná o výjimečný počin v oblasti amatérského činoherního divadla, možná nejen letošní sezóny.