Byla to věru příjemná tečka
krásné shrnutí činnosti divadla V.A.D. / Svět a Divadlo 03/2016
Člověk občas historickou chvíli prošvihne. Já, ač účastník Jiráskova Hronova 2001, jsem o den (a to z banálního důvodu, jímž byl odjezd na dovolenou s rodiči do Prahy (jako by Karlův most nepočkal! ) prošvihnul ovace, kterých se na jejich prvním Hronově dostalo souboru V.A.D. Kladno.l Kladenští se tehdy se svou teprve druhou nastudovanou inscenací (první byla mafiánská groteska Sága rodu Rassini) rázem vyšvihli mezi amatérskou špičku. Obstáli přitom v žánru tak ošidně „středoškolském”, jakým je parodie: jejich Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka využívaly princip diváckého hlasování známý z „kuchařského” seriálu 80. let (podobnost jmen pochopitelně čistě náhodná!), utahovaly si z nekonečných lékařských seriálových historek (v době, kdy ještě po Ordinaci v růžové zahradě nebylo ani vidu, ani slechu) a navíc to kořenili něčím tak banálně očekávatelným, jako jsou parodie televizních reklam. Jenže: ono to bylo – jak jsem zjistil při opožděném zhlédnutí v čase, kdy kladenské už chválil kdekdo – opravdu vtipné. S riskantními ingrediencemi se zde zacházelo s vkusem, nápaditě a s evidentní improvizační pohotovostí v interakci s publikem. Rozpaky si dokonce opakovaně našly cestu na profesionální jeviště2 a na příští inscenace kladenských už milovníci (nejen) amatérského divadla čekali jako na událost. Pro mě jí bylo i – dodatečně viděné – pásmo „hororů všedního dne” Hotel Infercontinental (2000), osobitá dramatizace Vančurova Rozmarného léta (2004) i rafinovaná hříčka Tajemný VAD v Karpatech (2006), rozvíjející se ve dvou důmysl-ně propojených pásmech (parodická, naivisticky veršovaná a zhuštěná dramatizace Verneova Tajemného hradu v Karpatech se prolínala se sebeironicky pojatými výstupy, kdy soubor na výletu v Karpatech nepříliš úspěšně dumá, jak k dramatizaci vůbec přistoupí). Klíčovou osobností souboru je autor takřka všech textových předloh a adaptací Kazimír Lupinec, občanským jménem Jan Červený,3 jehož texty jsou ovšem na zkouškách patřičně dotvářeny. To, že V.A.D. nemají režiséra a inscenace vznikají kolektivně, není u amatérského divadla nic neobvyklého – výjimečná je ovšem stylová i žánrová jednota jejich produkcí, které přitom nejsou „zvenčí hlídány” dominantní osobností. Svědčí to o mimořádném vzájemném vyladění ve vkusu, smyslu pro humor i o ne vždy vídané divadelní inteligenci celého ansámblu. Na prosbu o sepsání „stručných dějin souboru” mi Kazimír Lupinec napsal, že není co sepisovat, neboť „to děláme od začátku víceméně pořád stejně”. Je pravda, že konstatování Aleny Zemančíkové, že v případě V.A.D. jde o divadlo „v nejlepším slova smyslu lidové, chytré a poctivě udělané”, platí bez výjimky o všech jejich produkcích, ale i tak se mi to jeví jako falešná skromnost. Do zprvu přímočaře parodické a komediální tvorby V.A.D. se totiž začaly časem vkrádat i jiné tóny: cyklus menších divadelních i paradivadelních akcí věnovaných Kladnu se dovršil pokusem o zachycení „duše města” ve Fe-érii o Kladně (2010), věkový posun souboru roztomile potvrdila autorsky kolektivní „rodičovská dramaterapie” Píseček (2012) a s hlavní, „zábavnější” linií tvorby V.A.D. paralelní program dramatizací Klímy, Váchala apod. vyvrcholil svébytnou inscenací divadla poezie nazvanou Charmsovy pašije (2013) a připravenou sekcí souboru označující se jako Ruský kroužek. Svého prozatímního vrcholu jako dramatik pak pro mě Lupinec dosáhl svým posledním textem, až coenovsky černou komedií Upokojenkyně (2015). Tragikomedie z pečovatelského domova pro seniory o urputné snaze rodiny usmrtit (na její vlastní přání) svou babičkuotevírá osvobodivým způsobem velký a vytěsňovaný společenský problém a zároveň dokazuje, že Lupinec je mezi českými komediografy mimořádný zjev — nikoli řemeslně zručný bavič, ale někdo, pro koho je humor úhel pohledu na svět i v těch nejvážnějších věcech. Upokojenkyně považuji za jednu z nejlepších českých her posledních řekněme patnácti let, která suverénně překračuje limity amatérského divadla. Což ostatně po mém soudu platí o prakticky všech inscenacích V.A.D.
Jan Šotkovský
1 Zkratka v názvu znamená Velmi Amatérské Divadlo, ale kladenští se k tomu ve své propagaci nijak zvlášť nehlásí, smysl zkratky se zjevně postupem času vytratil podobně jako svého času u Semaforu.
2 Milan Schejbal je režíroval v roce 2003 v Divadle ABC a v roce 2014 v DAD Příbram.
3 Ostatně, celý soubor je charakteristický poeticky rozkošatělými pseudonymy — František Šlukovrbovec, Jasanka Kajmanová, Agáta Beránkovičová…
