Válka s rozmazaností inscenace

Recenze z Volyně / Zpravodaj Divadelní piknik Volyně

Inscenační tradice Čapkovy Války s mloky trvá něco více než půlstoletí. Ano, už přes padesát let fascinuje „antiutopický” román divadelníky či rozhlasové drama­tiky. Fascinuje je román, který není situační a na první pohled vlastně nenabízí vodítko k převedení literárního textu na text dramatický. Jednoduše řečeno — co je tak lákavého na novinových titulcích, deníkových zápiscích a vnitřních mono­lozích?

Asi to bude idea, myšlenka, poselství.

Jedním z prvních dramatizátorů byl Pavel Kohout na počátku 60. let. A ona fas­cinující idea byla jasná — kapitalista, imperialista, továrník jde za ziskem i za cenu devastace společnosti a „obyčejného” člověka, pana Povondry. V okamžiku uve­dení Kohoutovy dramatizace v Divadle Československé armády (tedy Vinohrad­ském) se spustila lavina, jejímž výsledkem bylo pět inscenací v českých divadlech během jedné sezóny.

V devadesátých letech se Válka s mloky na jeviště vrací a idea, myšlenka, poselství jsou opět vcelku jasné. Terčem jsou rychlokvašení čeští podnikatelé, kteří ve fi­alových sakách a v bílých ponožkách představují jen pokračování mamonářských veksláků. Za prachy cokoliv.

Při uvedení dramatizace V.A.D Kladno na postupové přehlídce nebylo jasné, která idea je pro soubor ta určující. Zda neschopnost lidstva spolupracovat při hrozící katastrofě nebo třeba destruktivní vliv korporací na společnost.

Na Wintrově Rakovníku vyplaval a nejvíce udeřil do očí i myslí motiv muslimské invaze. Nezamýšlený, ale obrovsky silný třeba v obraze, kdy českou hospodu, tedy fenomén až ikonický, obsadí mločí vetřelci nejen jako návštěvníci, ale jako její majitelé.

Na Pikniku se drobnou inscenační úpravou podařilo tento motiv potlačit, ale nikoli zcela odstranit.

Možná, že klíč k pochopení, proč inscenátoři najednou hrají motivy, myšlenky, které nechtěli je v rozmazanosti celého tvaru, ušmudlanosti. Neškodilo by něco opustit, něco zrychlit a tím pádem něčemu dalšímu pomoci. Inscenace je ve svém tvaru až tak otevřená, že pak se nelze divit, že za zamlženými obrazy a situacemi mohou diváci vidět cokoliv, co si budou přát. Pokud by režisér a herci naprosto důsledně sledovali svůj cíl a motiv a situaci po situaci inscenaci vybudovali, samy situace zpřesnili, vyčistili výrazové prostředky, pak by možná byl nastolen jasný ideový i inscenační klíč a divák by dostal jednoznačnou informaci.

Například řada situací v přestavení bylo až nesnesitelně popisných. Tu samou informaci divák několikrát slyší, aby mu ji ještě herci zahráli. Není třeba ve scéně v zoo xkrát u klece říct slovo hnusný, aby se ho mlok naučil a vyslovil. Stačí jed­nou. Není třeba popsat pokusy na mlocích slovně a pak je ještě zahrát.

Přehnaná popisnost představení velmi retarduje. Čas se prodlužuje a divák se až může začít nudit. Naopak pokud se inscenátoři popisnosti vyhnou, užije si divák jevištní akce a vychutná si pointu vtipu nebo situace jako takové. 

Inscence zaslouží ocenění za výtvarnou a kostýmní složku, která vždy patřila k silným stránkám V.A.D. Kladno a též za odvahu, protože pustit se dnes do Války s mloky rovná se skoku do hlubokého moře s rozběhem.