Zubaři na JH obstáli znamenitě

názory pan Císaře na několik her uvedených na JH / Amatérská scéna

9 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2001 JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO

….inscenace propracovaná, jež vším prozrazovala záměrnost každého detailu. A přesto: nakonec se tu nezáměrnost protla-ila do popředí, vnímání se rozpadlo na fragmentární útržky, mezi nimiž diváci jen těžko hledali souvislosti. Je to chyba inscenace, nebo nás diváků, kteří nejsme připraveni na tuto novou „poetiku? Skutečně jediná možnost, jak divadlem vyslovit stav tohoto světa, spočívá v této „poetice chaosu”? Tu otázku nepokládám náhodou. Neboť podle mého názoru nejsilněji poznamenala „hronovskou dílnu” v roce 2001. Objevilo se na ni totiž pět inscenací — a když započítám Hru o Dorotě, která rozhodně chce intenzivně vypovídat o tom, co žijeme, a ne jenom pokorně interpretovat starý text lidového divadla upravený E.F. Burianem — tak šest, jež chtěly a snažily se vypovídat o životě, jejž žijeme ve světě, který jsme zdědili a který samozřejmě nějak vnímáme, chápeme a také s ním nějak zacházíme. Dva z nich se vracely do minulosti, aby v ní hledaly kořeny současnosti: Cvokstory aneb Cvo XX.st.ory Ořechovského divadla a Odysseova cesta Divadelního klubu Jirásek z České Lípy. Dalo by se říci, že oba soubory si asi vzaly příliš velké sousto, byť využily všeho, co za léta své činnosti získaly, co si osvojily. Jsou to pokusy ú-ctyhodné svým záměrem i bohatostí a rozvinutostí jevištních prostředků usilujících o pevný tvar, leč nedocházející kýženého výsledku. V ořechovském představení je to zřejmě tím, že jevištní zkratka není vždycky dostatečně nápaditá a obrazná, takže najednou je to pouhá ilustrace známých historických událostí, jež zazní jako teze. A českolipští v představení, které jsem na ’71. JH viděl, přišli o své dvě přednosti: herectví a výtvarnou složku. Smůla a škoda, protože tak se jako pod lupou zvětšily všechny problémy, jež text Václava Klapky obsahuje. Především ty, které na jedné straně imponují svým odvážným obloukem, srovnávajícím putování a bloudění našeho současníka s Odysseovou cestou od Tróje domů, ale na straně druhé přece jen přinášejí pochybnosti o tom, zda toto srovnání může být možností, jak zobrazit společenské a politické osudy naší země od nacistické okupace až po dnešek. V tomto kontextu nemohu nepřipomenout, že na „hronovské dílně” zažili někteří, kteří byli účastni pátečního předvečera, překvapení, které zároveň zasáhlo svým způsobem do úvah o tom, jak zacházet v divadle s historií. Inscenace Jiráskova Emigranta Sdružených divadelních souborů okresu Náchod totiž prokázalo, že jde zřejmě o nejsilnější a nejdramatičtější Jiráskův divadelní text, v němž dějiny jsou nahlédnuty přes tragický lidský osud, jehož rozměry lidské, společenské a politické mají svou trvalou platnost. Ať tak či onak: ořechovské i českolipské představení výrazně přispěla k tornu, že „hronovská dílna” měla své těžiště ve zkoumání způsobu, jak se divadlem a na divadle vyjadřovat k přítomnosti. Váhu tohoto těžiště zvětšovaly i další tři inscenace.

Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka Velmi amatérského divadla V.A.D. z Kladna obstály na JH znamenitě. Byly lehkonohou zábavou, plnou vtipu a gagů, která roste z kolektivního ducha tohoto soubbru, jenž vzbuzuje dojem až improvizace, ale my, kteří jsme už tuto inscenaci viděli, jsme si na JH potvrdili, že je to tvar, jenž je pevný a fixovaný. A za tím se tají rozhodování téměř dramatické — za jakou cenu vyhrát stůj co stůj tu „mezistomatologickou” soutěž — jemuž František Zborník neváhal přisoudit ve své recenzi rozměr tragikomický. (Zpravodaj č. 9)

Něco podobného platí i pro Chilliastru Nejhodnějších medvídků; i tam se za zábavností rýsuje hlubší a zásadnější smysl, byť ne snadno postižitelný a definovatelný. Nejhodnější medvídci ovšem na 71. JH doslova zazářili svou druhou inscenací — Ještě žiju s plácačkou, věšákem a čepicí. Jakub Korčák ji nazval v rozhovoru ve Zpravodaji č. 8 vrcholem JH 2001 a dokonce tvrdil, že je to pro něho nejlepší česká hra napsaná po listopadu 1989 a řadí ji do zlatého fondu české dramatiky. Asi bych měl tímto krajně optimistickým konstatováním skončit a jenom snad připojit, že to „dovídání se” v hronovské dílně za těchto okolností nutně musí mít své výsledky. Ale nemohu si pomoci, přece jen to trochu zpochybním. Ke konci 71. JH se hrál muzikál pro děti Z deníku kocoura Modroočka, představení rovněž doporučené z rakovnické POPELKY. Má všechny znaky drtivé většiny současné muzikálové produkce, jež je v současném profesionálním divadle projevem povrch-nosti. Dá se vzít jakékoliv téma, jakýkoliv námět, zabalí se do pěveckých a tanečních čísel a výpravnosti a úspěch je zajištěn, byť pod touto slupkou marně hledáte alespoň nějaké jádro. Dovedu pochopit, že úspěchu dosáhlo představení rakovnického souboru J.K. Tyla i proto, že amatéři oceňovali to, jak jejich amatérští kolegové si troufli jít touto cestou a dosáhli jistého výsledku. Ale když jsem zažíval to nadšené přijetí, přece jen jsem se sám sebe ptal, jestli ta hronovská dílna, se vším co nabízí a dává, se svým otevřeným prostorem pro rozsáhlé „dovídání se”, není slabá v okamžiku, když narazí na módní — tedy dobovou zálibu, oblíbenost jistých projevů a postupů —trendy, jež formují vkus i divadelní zaměření.