Cesta do hor

O něco méně drsnější kritika hry Tajemný VAD v Karpatech / Zpravodaj Jiráskova Hronova

 Jules Verne a jeho gentlemani, vybaveni různými přístroji, tropickými helmami , puškou , lupou několika zrnky obilí v kapse a věrným sluhou jakožto komickou postavou je nestárnoucím – či spíše věčně postarším – průvodcem mnohých generací světem, vědou a technikou. Jeho texty působí dnes už rovnou jako parodie, podobně jako třeba texty Arthura Conana Doyla. V tomto duchu jeho Tajemný hrad v Karpatech došel filmového zpracování v režii Oldřicha Lipského: pozoruhodností tohoto filmu byla Gabriela Beňačková, zpívající árii osudové pěvkyně ve vymyšleném jazyce.

Cesta do hor je obrazem cesty k sobě samému, to je fakt známý z mytologie všech kultur. Pro nás Středoevropany těmito iniciačními cestami po mnohé generace byly cesty do rumunských hor: tady ještě dodneška je neporušená příroda a lidé, kteří žijí způsobem, který už nejméně celé století neznáme. Bylo to do Rumunska – a snad dodnes je – levné a dobrodružné. Inscenace to obé slučuje. Pracuje s archaickým – historicky prvním – překladem verneovky do češtiny, vlastním textem, zveršovaným jednoduchým, až insitním způsobem, s dialogy mezi členy divadelního spolku do Karpat, jež jsou zřejmě zapsaným výsledkem kolektivní improvizace a jedním divadelně kritickým monologem. Příběh výpravy divadelního spolku do Rumunska se postupně propojuje s příběhem verneovky, až skončí velkým finále, kde turisté splynou s postavami verneovky v grandiózní pantomimické scéně.  Ačkoli všechny komponenty inscenace vznikaly zřejmě v procesu kolektivní tvorby, výsledek je přesný, ukázněný, strukturovaný v několika nejen dějových, ale i významových rovinách. Na Jiráskově Hronově pochopitelně zabírá text verneovky čtený divadelním teoretikem Janem Císařem, ke chvále interpreta je ovšem třeba říci, že archaický text je v nahrávce čten se smyslem pro poezii a s precizní artikulací. Divadelně kritický vstup profesora Císaře je v inscenaci zařazen v místě, kdy potřebuje nový impuls. Podobnou funkci v jiném místě inscenace má také taneční snové vystoupení Lenky Novotné, které vnáší do inscenace moment krásy a čisté poezie. Verše, jimiž je vyprávěn Verneův příběh, jsou možná hodně prostomyslné a herci ne vždycky všechno uhrají, ale člověk nakonec propadne rytmu a řádu celku a baví se naplněním neblahého osudu turistů i absurdně groteskním vyzněním verneovky.

Ke cti inscenace slouží zvládnuté a tematizace přestaveb, početného jevištního personálu, světla i zvuku, nenápadné ale promyšlené kostýmování. Nic podstatně novějšího, než co říkal v jalových normalizačních 80. letech 20. století již zmíněný film Oldřicha Lipského, inscenace souboru VAD neříká, a stejně jako on je i toto divadlo chytrým, mírně ironickým a vůči klasikovi láskyplným zábavným večerem.

Dějová linie turistické výpravy pak připomíná scénář na Hronově přítomné Daniely Fišerové k filmu Vlčí bouda – ovšem jen do míry odkrytí povah a charakterů členů výpravy. Skutečné drama se mezi nimi neodehraje,  opravdové zkoušce vystaveni nejsou. V tom se projevuje distanc od předlohy – romantik Jules Verne své hrdiny do nebezpečenství vrhá a  není jeho vina, že hrůzné  instrumenty hraběte a jeho ďábelského pomocníka jsou nám dnes k smíchu.