Netajemná pohlednice z Karpat

drsná kritika V. Hulce a několik názorů diváků na hru Tajemný VAD v Karpatech / Zpravodaj Jiráskova Hronova

Tak to vidím já:

(Veronika Luková)

Moc hezká tečka za náročným dnem. S úsměvem jde všechno líp. A posléze jdu zkontrolovat lodní zásoby, banánky… –

(Sandra Kotisová)

Bylo to úžasný. Vzala jsem to se vším všudy a DĚKUJI! Příští rok jedu do Rumunska a neberu si s sebou banánky v čokoládě, ale toaleťák.

(Vítek Herzina)

Tož do Rumunska se starou už nemusíme. Lidi, to byla paráda, toto! Jsem se takhle nezasmál, ani nepamatuju. Naposled jak sousedovi sežralo prase kalhoty. No hlína to byla. Teda ty Karpaty, myslim. Stará moc pozdravuje, děkujem. (v.a.d, a soukromě taky děkuju, bylo to úžasný, až vám závidím, fakt)

(Linda Kotisová)

Skvělý, úúúžasný a prostě dokonalý! Děkuju V.A.D.!

(Princezna Verunka)

Díky, díky, díky! Za neskutečný úsměv na mé tváři, prokrvené ruce a výbornou náladu. Úžasný dárek pro nás všechny.

(Hana Mášová)

Hravá čistá sranda. Už se těším, až s kamarády vyrazíme na vandr. Rádi chodí po horách. Určitě budu při té štrapáci vzpomínat na V.A.D. v Karpatech.

(Miroslav Topenčík)

Klobouk dolů před mozkem, který to vymyslel. A samozřejmě před herci. Zatím asi to nejlepší, co jsem viděl.

(Petr Kolář)

Výborný začátek, dobré pokračování a před znovu výborným koncem pro mě trochu  hluchá místa. Ale skoro bych se teď do Karpat jel podívat.

NETAJEMNÁ POHLEDNICE Z KARPAT

Kladno je zvláštní město. Kdysi mělo (anebo ještě má?) hokejový tým, který se nazýval SONP. Nikdy mi nebylo jasné, co tato šifra znamená. A nyní tam již deset let existuje Divadlo V.A.D. a já opět nevím, co ta zkratka znamená. Když jsem včera viděl jeho představení – které notabene má vad i v názvu – opět jsem moc moudrý nebyl.

Velmi špatně se píše o něčem, co je „zapouzdřeno” samo do sebe, co používá kódy a vazby, jimž rozumí v podstatě jen „zasvěcení” a ostatní mohou jen odhadovat jejich překvapivost, pikantnost, humornost, nadsázku či razanci. Jsou-li ovšem vůbec jaké. V sále měli Kladenští naštěstí většinu příznivců a stejně naladěných či znalých diváků, a tak reakce byly vstřícné. Nejvíc pochopitelně při nahraných čteních a projevech profesora Jana Císaře. Ty nemohly zde nezapůsobit, při nich se pochopitelně „chytal” každý, kdo na JH či na některém amatérském lektorovaném festivalu strávil aspoň jedno odpoledne. Dokonce se odvažuju tvrdit, že tyto projevy by zafungovaly vždy a všude, neboť profesor Císař je skvělý rétor a vášnivý performer, čehož už kdysi využil i režisér Petr Lébl v televizním Studiu Kroměříž. Přál bych profesorovi Císaři i nám – divákům – více příležitostí setkat se s jeho chytrým, sebeironickým a velmi sofistikovaným, intelektuálně-kabaretním performerstvím. Za toto pozvání do jejich inscenace je třeba vzdát Kla-eňákům hold. Zbytek představení však měl – aspoň pro mne – více vad než klad. Divák sleduje jakýsi výlet divadla do rumunských Karpat po stopách románu Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech, jehož části čtené profesorem Císařem zaznívají z reproduktoru. Dva hlavní mužští představitelé neustále vymýšlejí, jak napsat novou hru a připravit novou inscenaci, a divák záhy pozná, že tato „příprava” – cesta do Karpat – je už právě tím textem a tou inscenací. A tak jsme svědky jakéhosi divadla na divadle či spíše simulované reality na divadle, kdy není jasné, co je deníkovým záznamem a co tvorbou. Text není nijak výrazně strukturovaný , hlášky i humor jsou primitivní, děj banálně přimočarý. Herci prostě na každé zastávce svého výletu hekají, pokoušejí se o slovní vtipy a po chvíli pokračují dál. Do toho se postupně začnou objevovat i divadelní (herecké) výjevy z Verneova románu. Ty však působí jako přihlouplá fraška z pseudofolklorního lidového divadla – asi jako když pražští sklepáci parodují venkovské ochotníky. Nakonec se obě roviny zčásti propojí, ale způsobem tak nenápaditým a – opět – přihlouplým, až je mi stydno. Popisnost, doslovnost, monotónnost, slovní fádnost, výtvarnou unylost a hudební kýčovitost, tak bych charakterizoval tuto „hru” – snad parodii reality show – a její inscenaci. Před rokem zde na JH vystoupil improvizační soubor Láhor/Soundsystem s projektem 100procent alibi. Navenek šlo vlastně o velmi podobný pseudorealistický přístup. Také se tam ploužila uzavřená skupina kamarádů s batohy a „cosi” řešila. Ovšem v jejich případě šlo za prvé o improvizaci a za druhé o daleko podstatnější témata a otázky. A překvapivější, odvážnější řešení. Tajemný VAD v Karpatech byl pro mne herecky stejně rozpačitou, ale tím, že šlo o narežírovanou, předem napsanou a nazkoušenou věc, nepřijatelnou divadelní prací. O tématu nemluvě.