Přes čáru?

rozhovor s Kazimírem Lupincem o hře Upokojenkyně / Zpravodaj Wintrův Rakovník

PŘES ČÁRU? NEMĚL JSEM SEBEMENŠÍ POCHYBY.

Divadlo V.A.D. jezdí do Rakovníka pravidelně, na smích při jeho představeních jsme tu zvyklí. Dneska to ale bylo trochu jinak. Alespoň pro mě. Ne že bych se nenasmála, ale spolu se smíchem přišla i jiná, u představení tohoto souboru nečekaná emoce. A byla doprovázena slzami. Nechala jsem se pár hodin vychladnout a šla se zeptat Kazimíra Lupince, čím to, že se vydali touto cestou.

Kdo přišel do souboru s tématem? Jaká byla reakce ostatních?
S tématem jsem přišel já. Chodil jsem takhle za babičkou, takže jsem k tématu přirozeně dospěl. Soubor vcelku rychle pochopil, že to bude dobrý. Myslím, že s tím, o čem naše hra je, se z větší nebo menší dálky setkal skoro každý. Ne že by všichni sami dlouhodobě za někým docházeli, ale třeba znají určité motivy z rozhovorů nebo ze setkání s hodně starými lidmi. Každý se podle mě kolem něčeho podobného ochomýtl.

Jaká poměrná část textu byla napsána předem a kolik vzniklo při zkoušení, hromadně?
Ode mě byl text definovaný do úrovně děje a základního vyznění. V rámci zkoušení jsme inscenaci vylepšili o hodně vtipů, které si člověk od stolu jen tak nevymyslí. Taky jsme vymysleli, jak to co nejšikovněji poskládat, kdy má kdo přijít, ladili jsme vedlejší motivy, jako postavy sester, to všechno se ještě hodně dotvářelo.

Celou dobu jsem si říkala, že hodně balancujete na hraně. Hledali jste tuhle hranu těžko?
Vůbec. Od začátku jsem si to představoval takhle a neměl jsem sebemenší pochybu. Samozřejmě jsem si toho byl vědom, na té hraně jsme úmyslně. Byl jsem si ale jistý, možná neskromně, že to vybalancujeme dobře. Možná si někdo může myslet, že to bylo za hranou, ale už jsme měli na před-tavení hodně ohlasů, i od starých lidí, a tenhle názor se ještě neobjevil. To mi přijde docela hezký. Přesvědčení, že takové téma lze udělat a přitom být korektní, nezesměšnit nikoho, bylo jedním z hlavních inspiračních zdrojů toho představení. Říkal jsem si, že je to zanedbávané téma pro komedii. Vysvětloval jsem si to tím, že se toho asi spousta inscenátorů bojí. Myslím, že je důležitý vnitřní pocit, a když má člověk čisté svědomí, že nechce dělat srandu za každou cenu, že v tom obsah je, myslím, že se na to scestí člověk nemůže dostat.

Humoru ses tedy nebál. Bylo naopak těžké se vyhnout sentimentu?
Nás ani nějak nenapadlo, že by tam vůbec mohl být, vůbec jsme nad tím nepřemýšleli. Sentimentu bychom se báli ještě víc, než nemístného humoru. Asi je to i otázka všech her, které jsme kdy dělali. Bral bych jako velkou prohru, kdyby z něčeho kapal sentiment. Samozřejmě že konec, vlastně happyend, k tomu může trochu směřovat, ale stejně jsme nad touto kategorií ani neuvažovali.

Dvě z hlavních postav jsou na jevišti v podstatě statické. To není jednoduchá výchozí pozice pro živou komediální scénu.
Já bych je tak trochu myšlenkově odečetl jako součást postelí. V podstatě to bylo na nás, kteří jsme na postelích připoutaní nebyli. Takhle bych to bral. Spíš jsme řešili, a doteď nevím, jak moc se to povedlo, jestli je dostatečně odlišený, atmosférou i temporytmem, ten byt. Vždycky si ale nakonec říkám, že člověk stejně jde do divadla, slyší tam dvacetiminutový rozhovor dvou lidí, kteří u toho sedí, a stejně je do toho vtažený a nic mu nechybí. Takže o to asi tolik nejde, jestli se chodí nebo nechodí. Musí tam být obsah. Když tam je, není problém.

V průběhu dne jsem zjistila, že jsem se o vašem představení vlastně s nikým nemohla bavit. Rozhovor se v druhé větě okamžitě zvrhnul do roviny osobních zážitků, diskuse o divadle ustupovala.
To je pravda. Děje se nám to taky. První reakce je „a to my jsme měli…”. Každý to chce nějak potvrdit. Ale to je dobře. Je vidět, že je to téma živé.

Zatím.
Jo, zatím.