Zdramatizuji vše, co přečtu

Rozhovor o tom, jak vznikala dramatizace Války s mloky / Zpravodaj Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla

Nemáte nikoho uvedeného v režii inscenace, avšak vy jste podepsán pod konceptem, scénou a scénářem. Režisérem tedy opravdu nejste?

Nemám to na starost. I tam hodně hraju. Je pravda, že jsem jeden z těch, kteří do toho mluví nejvíc. Ale rozhodně nejsem jediný, netvořil jsem tak velkou převahou, abych byl uveden jako režisér. Prostě kdo tam sedí, ten k tomu něco řekne.

Jak jste na inscenaci vůbec pracovali?

Většinou napíšu kostru, ta tvoří nějakých 70 – 80 %. Na zkouškách se to pak hodně domyslí a dotvoří. Ta procenta jsou však zavádějící. Možná je 80 % textu, ale potom se některé věci přidávají či mění. A změny to mohou být i zásadní. Je to proces, který se hodně dotváří zkoušením. Vždy je daný základní styl, provedení. Společně se pak dotváří drobnosti, řeší se, když tomu padá řemen, co je navíc, co chybí.

Čím vás Čapkova předloha zaujala? Bylo to téma, o kterém píšete v programu – lidstvo je neschopné se nebezpečí jednotně, přiměřeně a včas postavit?

Přiznám se, že jsem známý tím, že skoro nečtu. Takže všechno, co pak přečtu, zdramatizuji. S trochou nadsázky tak volba nebyla nějakým vnitřním morálním puzením. Byl to titul, který jsem měl v merku pro dětské divadlo, které jsme s manželkou jeden čas měli s dětmi dělat. Pak mi ale přišlo, že převléknout

se do kostýmu a mít ocásek baví lidi v každém věku. Tak jsme tím nepohrdli ani my. Dnešní přesah původní myšlence dodal ještě víc energie a smysl inscenaci nazkoušet. Ale není to tak, že bych se trápil stavem dnešního světa a hledal dílo, které by to nejlépe vystihovalo. To ne.

Silný motiv, který se na scéně objevuje, je projekce.

Ona už je to třetí hra, kterou tímto způsobem děláme. Naopak mám pocit, že s tím musíme na nějakou dobu skončit. Že třetí využití už bylo na hraně, abychom se neopakovali. Loni jsme na Pikniku byli s inscenací Valérie a týden divů. Tam projekce hraje ještě daleko větší roli. Čili šli jsme do toho i potřetí, ale s tím, že změníme styl. Zatímco Valérie je hodně barevná, nebo dokonce projekce děj i posouvá, tady jsme ji nechali spíše v ilustrativní rovině. Výtvarně inscenaci dotváří, protože tam jsou exotická místa,rozličná prostředí. Navíc oba Čapkové kreslili. Nechtěli jsme to hrát na úplně prázdném jevišti.

Váš soubor existuje od roku 1998, ale jak dlouho pracujete v tomto složení?

Asi pět lidí je v souboru od začátku, ale většina se nabalila postupně. Soubor se samozřejmě proměňuje tak akorát,jak by to mělo být. Ozdravuje se a doplňuje dalšími lidmi. Změny jsou však dostatečně pomalé, aby si soubor mohl držet svou tvář.

Máte standardní domovskou scénu v Kladně?

Máme tam oficiálně své sídlo, byť dost velká část souboru se přesunula do Prahy. Ale nemáme tam nějaké místo, kde hrajeme. Zkoušíme v pronájmu za docela velké peníze, ale zase nás podporuje město, takže si ve výsledku stěžovat nemůžeme. Hrajeme hodně takto po festivalech a tam, kam nás pozvou.

Kolikátou reprízu jsme dnes zhlédli?

Asi sedmou. Máme jich zatím docela málo. Jiné hry se hrají víc. Ale jedná se o nejmladší hru a přece jen patří k těm náročnějším, co se týká prostoru a lidí. Takže počet repríz nepřibývá, jako to bylo u jiných.