Cesta na hřbitov byla silným zážitkem

Rozhovor s autorem textu a hercem Kazimírem Lupincem / Zpravodaj Divadelní Piknik Volyně

Podle programu vznikala docela dlouhou dobu. Co na tom vlastně bylo nejobtížnější?

Měl jsem představu, že uděláme příběh, který bude jen takový věšák na ty odkazy. Že příběh převyprávíme naprosto stručně, aby tam nebyla ani věta, ani pohyb navíc a vše na sebe hezky navazovalo. Aby to mělo logiku, proč ho zradili. A to nás strašně vyšťavilo, dalo nám to strašně zabrat a ztratili jsme odstup. Odkazy a zcizovací věci jsme tam už nějak nezvládli dát. Úplně jako když ztratíš cíl cesty, když zabloudíš. Pak to mělo ty zapomínací peripetie, ty lockdowny. Měl jsem představu něčeho, co jsme zahráli dneska, ale neuměl jsem to rovnou konkretizovat, potřeboval jsem ten proces a vidět to. Jenže kdo ti bude chodit tak dlouho na zkoušky a slýchat “a znovu a znovu a jinak”? Dlouho jsem to hledal i já sám. Pak jsme z různých ohlasů diváků slyšeli, že věci, které jsme tam chtěli, chybí. Takže jsme je tam dost pracně bolestivě vraceli.

Čím tě zaujal mýtus Nikoly Šuhaje?

Mam rad hory a historii. Kdyby byla ta možnost, chtěl bych se podívat spíše do minulosti než do budoucnosti. Něčím mi to přijde blízké. I to provázkovské provedení, které jsem nezažil, mi přijde, jako bych ho zažil. Z východních hor mám pocit ztraceného ráje, odkud pocházím. A to se propojilo s tím ryze praktickým divadelním. Balada pro banditu se hraje často, ale v těch konkrétních místech je ta paměť živoucí. Tak proč to nevzít víc do hry? Cítil jsem nevyužitý potenciál, což mě vždy vybudí k akci.

Když jsi v Koločavě byl, jak na tebe třeba zapůsobila ta neuvěřitelná cesta k hrobu Nikoly Šuhaje přes horu odpadků?

Dnešní Koločava je místo protikladů. Dávná, milá přírodní scenérie se potkává s nevlídným smetištěm, globalizací. Dramatičnost cestou na hřbitov, který je na návrší, graduje ad absurdum. Esence obojího je v tu chvíli v té nejkoncentrovanější podobě. Byli jsme tam opravdu jen půl den a já tam naštěstí udělal ty záběry, v tu chvíli jsem ani nevěděl, jak je zakomponujeme. Jsem nespavec a vydal jsem se na cestu přes skládku k tomu mýtickému místu brzy ráno. A ta cesta byla tak silným zážitkem, že jsem věděl, že tím musí ta hra vrcholit.

Potkal jsi v Koločavě někoho, kdo odmítal Šuhajovský mýtus a třeba říkal, ať už s tím dáte všichni pokoj?

Opravdu jsme tam byli chvíli, takže s moc místními jsem tam ve styku nebyl. Ale slyšel jsem, jak je Koločava šíleně protáhlá vesnice, takže někteří lidé ze vzdáleného konce nemají ani šajn o tom, že tam takové kulturní dědictví je.