Zlatý kýbl Nikoly Šuhaje

Líbila se Nikoločava na Hronově? / Zpravodaj JH

Kladenský soubor V. A. D. se klasiky vskutku nebojí. Za dobu své více než pětadvacetileté existence se mimo jiné již vypořádal s Vančurovým Rozmarným létem, Váchalovým Krvavým románem, verneovkou Tajemný hrad v Karpatech, Nezvalovou Valérií a týdnem divů a Čapkovou Válkou s mloky. Před pandemií a válkou přišla řada posvítit si na Ivana Olbrachta a jeho letos devadesát let starou prózu Nikola Šuhaj loupežník. Materiál k realizaci projektu sbírali kladenští metodou terénního výzkumu a výsledky svého bádání koncem loňského roku přetavili do inscenace Nikoločava.
Tato jevištní koláž si vetkla již do podtitulu demytizaci nikološuhajského příběhu tzv. po Provázku, a nutno podotknout, že se jí to velmi chytře a zábavně daří. Klíč k tomu, jak celý kus číst, dostaneme ve formě poměrně neohrabané mikropřednášky principála souboru a spolurežiséra inscenace Kazimíra Lupince, který nám na forbíně před oponou sdělí, jak zkoumání a putování v zakarpatské Koločavě probíhalo a jaké materiály si odtamtud soubor přivezl a jaké nad rámec ukrajinského výletu ještě později objevil a prozkoumal.
Z těchto artefaktů fyzických, zvukových i obrazových pak tým velmi nenásilně skládá mozaiku, kterou pohromadě drží, rámuje a doplňuje dekonstruovaná Olbrachtova novela. Středobodem scény je obrovský železný werk, kubus, jenž postupně slouží jako různé, většinou obytné objekty, v nichž se odehrávají jednotlivé situace zbojnického příběhu — maštale, roubenky, seníky, četnické kanceláře apod. V něm nám několik nezbytných postav — Nikola a jeho bratr Jura, Eržika, Magery, Derbak, četníci a dokonce i ruská trojčarodějnice, která z Šuhaje učinila fexta, postupně prezentují jednotlivé ikonické situace románu. Je to však asambláž, ve které si pozorný divák s postupují-cím příběhem začíná všímat diskrepancí v podobě prostupujících anachronismů. Je to velmi důmyslná hra s divadelním znakem, která —jak se později ukáže — rozhodně není samoúčelným vtipem.
S postupujícím časem představení a vzrůstajícím napětím příběhu se zvedá i střecha ústředního krychlového objektu a anachronismy se derou na povrch zcela nekontrolovatelně, jako by se vyvalila řeka piná odpadků. Ale počkat! Ona se Koločavou valí skutečná řeka plná odpadků! A ten komerční vřed na šuhajovském mýtu také praskne, a z něj se zase vyvalí hnis nesmyslných zbytečných suvenýrů — tematických masážních strojků, kovových věder, folklorních halen a dřevěných pistolí. Téměř celá kostýmní a rekvizitní výprava se zrazu naráz promění v soubor upomínkových předmětů — pohyb divadelního znaku par excellence. Oba příběhy se doslova potkají (ten Olbrachtův i ten výzkumný), a v tuto chvíli nelze jinak než zmínit paralelu s nedávnou inscenací pražského souboru Akolektiv Helmut S čaganem famag nohy, která s podobnými postupy dospěla k podobnému finiši i tvaru, avšak divadelně pevnějšímu a herecky přesnějšímu.
Jenže režiséři (tím druhým je Portugal Suk) pro nás mají připraven ještě jeden interpretační kotrmelec. Stánek se suvenýry je totiž skutečný a protože na Zakarpatskou Ukrajinu dnes není jednoduché se dostat a nastal logický odliv turistů, ten kladenský, resp. hronovský obchůdek na jevišti slouží jako podpora toho koločavského. Tedy nejspíš. Přeci jen je to jenom divadlo.