Rozhovor s Bárou

24.9.2021

Bára Voldrábová je výtvarnice, která vyrábí pod svou uměleckou značkou Čoolek, lektorka v kladenském divadle Lampion a současně také hraje v amatérském divadelním seriálu Hotel 0. Pro Divadlo VAD nyní šije loutky, které se objeví v plánovaném novém představení.

Vždycky tě bavilo šít?

Nejvíc mě baví dvě hmoty. Keramika, i když ta na loutky není vhodná, a pak látka. Já jsem totiž kdysi začala šít úplně všechno. Když jsem byla na praxi na vysoké ve slévárně, dělali si z nás holek, které měly za profesora Kurta Gebauera, legraci, že když se řekne studentovi od Kurta, aby si přinesl vercajk, má s sebou šitíčko. Jsem toho příkladem. Přitom moje máma nebo babička, které umí šít, vždycky omdlévaly, že je moje práce hrozná. Ale dělám to už dlouho, takže jsem se to snad naučila.

Chodila jsi od dětství na výtvarku?

Jako děcko jsem chodila do keramického kroužku a tomu jsem propadla, byla jsem schopná na kroužek utéct z domova, když jsem byla nemocná. A když jsem se pak rozhodovala, co budu dělat, chtěla jsem na střední uměleckou průmyslovou školu do Uherského Hradiště. Chodila jsem po večerech na figurální kresbu, abych se dost připravila, ale nevzali mě. Šla jsem místo toho na soukromý učňák na keramický obor v Brně, protože jsem trvala na tom, že nic jinýho dělat nechci. A každý rok jsem se hlásila do Hradiště a pořád se připravovala. Když jsem dodělala učňák, vzali mě najednou jak tam, tak i v Brně na střední uměleckou školu na obor ilustrace a grafika. No a protože jsem tenkrát chodila s klukem, který taky studoval ilustraci, šla jsem nakonec do Brna. Ve čtvrťáku mě přijali na vysokou sochařskou do Bratislavy a já vlastně jen tak z legrace zkusila jít taky na přijímačky na UMPRUM, kam mě překvapivě vzali.

A jak tě osud zavál do Kladna?

Sem mě zavedla láska.

Kdy přesně jsi tedy začala šít loutky?

V Brně byla kdysi velká výstava loutek a tam jsem si říkala, že by bylo vlastně skvělý dělat právě loutky v divadle. Ale teď je šiju hlavně díky vám, v Lampionu mě zas tak často loutky vyrábět nenechají.

V Divadle Lampion děláš přesně co?

Hlavně vizuál a propagační věci. První větší loutku pro Lampion jsem ušila před nedávnem – zajíce Lumpoše. A jinak jsem výtvarnicí a lektorkou, v herně-ateliéru se pod mým vedením konají různé dílny a workshopy. Letošní školní rok jsme měli mít první kroužek loutkotvorby, ale kvůli covidu jsme si ho moc neužili.

Vzpomněla by sis ještě na svou diplomovou práci na UMPRUM?

Protože jsem v posledním ročníku byla těhotná, tak mě to dost ovlivnilo. Vyráběla jsem nástavce na těhotenské břicho, třeba z obalu od vajec, ten měl odhlučňující funkci, aby matky mohly bez obav chodit na koncerty, nebo takovou ploutev, která měla aerodynamický tvar, sloužilo to na prodírání se v metru.

Nosila jsi je?

Testovala jsem je, hlavně teda ten ze skořápek na koncertech, ale Viléma to asi poznamenalo i tak. Pár lidí mi řeklo, že by se jim nástavce hodily, ale nakonec jsem to nikomu neprodala.

Ty máš vlastní designovou značku Čoolek. Co to je?

Nemáme patent na hračky, takže oficiálně jsme dekorace. Mluvím o nás v množném čísle, protože jsem to já a Čoolci a všechna ta zvířata, která šiju. Čoolek vznikl tak, když je matka zavřená v domě s malým řvoucím miminem, má pocit, že nemá mozek a potřebuje se vyjádřit. Šití je to jednodušší než třeba odlívání betonu.

Beton jsi zkoušela?

Na to, doufám, ještě přijde.

A proč vlastně Čoolek? Máš ráda čolky?

Asi mě ovlivnil zážitek z dětství, když u dědy pršelo a v rozježděných brázdách na cestě na kopci u lesa se v loužích objevili čolci. Fascinovalo mě, kde se tam vzali a jestli nechcípnou. Ty louže jsou jako malé akvárko v zemi a ty je můžeš pozorovat... a pak se mi taky líbilo to slovo – čolek. Když jsem si zakládala profil na Fleru, čolek tam už byl, tak jsem přidala ještě jedno o. Ale někdy si lidi dělají srandu, že se to v tom případě vyslovuje „čůlek“ a je to „čůl“, což mě na tom vlastně taky baví. Jmenuju se tak na facebooku, takže někteří kamarádi si donedávna mysleli, že se tak opravdu jmenuju.

Já tě mám uloženou jako Bára Čolková...

No vidíš, to mi přijde skvělý. Čolek je moje alter ego.

Pro divadlo VAD teď šiješ loutky pro plánované nové představení. Baví tě to?

Baví, hlavně je to dané podobou z filmu a mně přijde zábavné postavy vyrobit jako trpaslíky, zmenšeniny skutečných herců.

Kdo se ti šije dobře a kdo naopak hůř?

Zábavnější jsou holky, mám víc možností si s nima vyhrát, kluci se málo liší, i oblečení mají podobné a vlasy jsou jen různé odstíny blond.. Musela jsem vypozorovat, jaký má kdo výraz, kdo se tváří úlisně, na kterou stranu má kdo obočí nebo nějaký výraznější detail.

Co myslíš, že by na to řekli, kdyby se viděli jako loutky?

No to bych vlastně taky ráda věděla.

Neměli bychom jim to poslat?

Nevím, žijou ještě?

Loutky-holky jsou sexy. Jak se ti daří se s takovým požadavkem popasovat?

Řešila jsem bradavky z hmoty z tavné pistole, aby jí prosvítaly skrz šaty. Musela to být akorát bradavková konzistence, ne moc horká.

Už jsi někdy takové detaily musela vymýšlet?

Přirozeně jsem líná, když už vím, jak co vyřešit a jak to bude vypadat, přestane mě to bavit. Ale v tomhle případě na začátku nebylo všechno jasný, a to je na tom ta zábava.

Když tě potkám, míváš na sobě trička s Kurtem Cobainem, které sis asi i vyráběla, taky na facebooku máš spoustu fotek Kurta. Co na něm máš ráda?

Všechno.

Chtěla bys udělat jeho loutku?

Ne, ale teď zrovna plánuju ušit v životní velikosti anděla z obalu In Utero od Nirvany včetně vnitřností. Bude celej jenom bílej, ale budu si hrát s různými látkami, třeba s kanafasem nebo látkou s odlesky... Takže ty vnitřnosti budou mít i hezkou strukturu.

Jak tě to vůbec napadlo?

Když šiješ všechno a pořád, napadne tě i šít i anděly s vnitřnostmi.

Na jaký orgán se těší nejvíc?

Na všechno, srdce, plíce... jestli dám do žlučníku kámen...

Už jsi někdy šila žaludek?

Ne, bude to výzva.

Newsletterbook

13.6.2021

Máme v nabídce tištěné newslettery divadla za minulých 10 let, cena 150 Kč!

Rozhovor s Císařovými

4.3.2021

Pane profesore, jak se máte a jak zvládáte omezení kontaktů spojené s pandemií?

Mám se velice slušně, nestěžuji si. Sedím doma v Unhošti, nenechám se stresovat covidem, jsem už dvakrát očkovaný a musím říci, že to v motolské nemocnici šlo báječně. A pokud jde o kontakty se světem: mobil i mail fungují, takže přátelé se ozývají – občas i přišli – nemám pocit osamění.

Co Vás v souvislosti s událostmi posledního roku napadá, jak je interpretujete?

Večer co večer sedám k televizním zprávám, pečlivě poslouchám a ptám se – někdy potichu pro sebe, jindy nahlas – kdo nás vede. A kam. A nevím, jestli za ty naše vrcholné státní instituce můžeme, nebo jestli nás Osud či Dějiny trestají za naše viny.

Co teď píšete?

Dal jsem si úkol, nevím, jestli jej splním: popsat a analyzovat zrod moderní inscenace v činohře. Začal jsem zdaleka, teď se motám v 19. století. Je to také o naší divadelní avantgardě, ale chápu ji jinak, než je zvykem.

Co čtete?

Dočetl jsem knížku, která mne vrátila do mého mladistvého protektorátního nadšení z fotbalu, kdy ligu hrály Rakovník a Polaban Nymburk: Bican proti Hitlerovi.

Na co se těšíte?

Ještě bych rád viděl, až V.A.D. zpracuje tohle covidové balabile. Snad se dočkám. Téma je to skvostné.

O volnou odpověď jsme poprosili také paní Mirku Císařovou:

Milý Vaďáci,

kdybyste se mne ještě před několika dny zeptali jak žiji v době toho blbouna koronaviru, řekla bych vám, že sice Jinak, ale v podstatě Dobře. Protože ten sakramentskej, ale krásnej život má tolik podob, že je za ten můj celý život nestačím pochopit. A že teď žijeme tu další variantu, kterou jsme nečekali a i když není radostná, je pravdivá a poučná a musíme ji zpracovat. Možná to bude znít jako fráze, ale je fakt, že se ji snažím poctivě vnímat, zařadit si ji, neztratit se v ní a nezoufat, ale i v této situaci získávat. Dlouho jsem se držela, ale v posledních dnech to na mne přeci jen dolehlo. Takže v bezesných nocích se u mne pod tou celosvětovou tíhou začínají objevovat naše viny i neviny. A termíny jako třeba „krize civilizace“  (dál to ani snad nebudu rozvádět ) mne děsí. Protože si myslím, že není možné se hroutit, ale naopak pokračovat a nehroutit se! A tak bojuji a nasávám! Nejsme žádná ořezávátka! Snad jsme něčím přispěli, přispíváme a snad ještě trochu i přispějeme. Tak tohle zní snad trochu jako provolání. Ale trochu se mně ulevilo.

Ale teď konkrétně. Na omezení v životě jsem si vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a stáří dávno musela zvyknout. I tak toho zbývalo a zbývá ještě hodně.

Žijeme na společném dvorečku s dcerou, zetěm a s postiženou vnučkou. Je o nás postaráno. Bereme důchod a jsme v zásadě finančně zabezpečeni. Jistí nás i pečovatelská služba. Vybrala jsem si muže, s kterým se nenudím a s kterým máme po 44 letech soužití pořád o čem diskutovat a třeba se i hádat. Máme přátele, s kterými se rádi vidíme (v době koronaviru alespoň dlouhými „návštěvami po telefonu“, jak to nazývá můj muž.) Rodina přes různé problémy pořád drží pohromadě. Ještě nám to trochu myslí. Jsme očkovaní, takže občas lajdačíme a přijímáme testované návštěvy. Ó, jaké blaho!!! Sledujeme život a nestrkáme hlavu do písku. Ještě prožíváme a vzrušuje nás to. Jsme staří, nemocní, ale zatím neumíráme. Co můžeme chtít více? Ale stejně chci. Jsem člověk dotykový, takže mně chybí přímá komunikace, blízkost, chybí mně hospůdky, které mám ráda, chybí mně některé podněty a zážitky, které mně vždycky dávala kultura. Vzhledem k tomu, že nemohu číst, stávám se závislou na rozhlase, ale i v té televizi se při troše snahy něco najde. Ale co! Otevřu dveře a vyjdu do zahrady. Je to malý kousek světa. Jen doufám, že ho nezlikvidujeme. Proto mne štve spousta věcí. Arogance, agresivita, netolerance a hloupost. I to zúžení pojmu svoboda.  Jaké to bude  všechno dál, nejsem schopná odhadnout. Musí to být jiné a nebude to jednoduché. Doufám, že těžká kovidová zkušenost nám bude i prospěšná. Tak hlavně, abychom to přežili. Když tím sítem propadneme, doufám, že se najdou další a lepší.

A na co se těším? Na moc věcí. A těším se, moji milí Vaďáci, i na vás. Na vaši novou inscenaci, protože všechny mně dosud dělaly radost. Svou osobitostí, schopností chápat věc i jinak a odjinud, lidskou hřejivostí  i inteligentním humorem a nadhledem. TAKŽE UŽ ABY TO BYLO!!!

Třetí vlna ováltin

26.12.2020

Co dělají, když nedělají divadlo, jsme se zeptali posledních tři divadelních oslavenců, kteří zakončují velkou vlnu ováltin, přeženuvší se divadlem V.A.D. v tomto kalendářním roce (slavili krásné jubileum v celkové výši 110 let). Snad z tipů načerpá čtenář inspiraci! 

 

Andi (ta nahoře) : Karanténa mi dala spoustu času na dodělání restů. Mimo jiné jsme založili kampaň na vydání našeho CD s vánočními koledami z celého světa (https://www.startovac.cz/projekty/za-koledou-kolem-sveta/). Vymysleli jsme je loni pro Montessori ČR. Jedná se o 24 koled v různých jazycích. Je to teď taková cesta kolem světa bez výtěrů. Kdybyste chtěli vánoční dárek… :D Vymýšlíme taky, jak udělat tradiční vánoční koncert, kam nikdo nebude moci přijít. Pak jsme také našli spoustu alternativ k běžným aktivitám, např. deskovky hrajeme s kamarády online. S některými i častěji  než jiné roky, protože je jedno, kde kdo bydlí.

 

Eva (ta uprostřed): Nárazově namlouvám krátké úryvky z knih pro podcast kolegy Petra Viziny Na dotek, který je možné poslouchat na zpravodajském serveru Aktuálně.cz. Jak náročná je organizace divadelního představení, mi připomněla realizace velkého testu elektromobilů pro magazín Hospodářských novin PročNe. Podařilo se zajistit prostory Trojského zámku, skvělého fotografa, deset kolegů a dvanáct aut. Průběžně sepisuju velký příběh o největším automobilovém závodním úspěchu v historii Československa. Čerstvě o jeho popis požádali v televizním pořadu Gejzír na ČT1. Dva jezdci v Aeru Minor Sport excelovali na jednom z nejprestižnějších závodních okruhů 24h Le Mans a pak je komunisti za údajnou velezradu v 50. letech zavřeli. Kdybychom měli český Hollywood, měl by o tom někdo natočit film. Stálo by to za to.

 

Zelí (ta dole): Připravil jsem na novou sezónu čmelíny. Kompletně je vyčistil a zbavil případných parazitů, takže čmeláčí matky hledající na jaře nové útočiště v nich budou moci zahnízdit a založit novou kolonii. Od chovu včel vzhledem k nepříznivému vývoji Vesenského indexu prozatím upouštím. Tuto roli po mně převezme mladý a nadějný David, takže, kdo potřebujete opíchat (vyléčit), s důvěrou se na něj obracejte. Jinak koronavirový čas využívám především ke studiu rodičovských interakcí. Materiál získávám pracně krůček po krůčku s vidinou jeho zúročení v roli psychologa Luďka v Písečku.

Natrénoval to dobře…

26.10.2020

Jindřich Libovický, nevlastním jménem Oldřich von Libovic je znám hlavně svou rolí Oldřicha ve hře Upokojenkyně. I když v divadle není malých rolí, divili se často členové souboru, že byl mistr von Libovic ochoten jezdit říkat svou jedinou repliku v celé hře „ANO“ mnohdy i přes celou republiku. V září se vše vysvětlilo. Jako trémista, si zřejmě Jindřich potřeboval tuto repliku (a celou vypjatou situaci) vyzkoušet několikrát před svou skutečnou svatbou. Příprava slavila úspěchy – své ANO řekl 20. září své nastávající Magdě Labanczová (nyní von Libovic), k čemuž jim celé divadlo gratuluje.

Doufáme, že jeho angažmá v roli Oldřicha nekončí a že jeho ANO bude teď ještě vybroušenější.

Chráníme diváky i sebe

15.10.2020

Bohužel časy, kdy se hrálo se čtyřicetistupňovými horečkami a kdy platilo staré dobré pravidlo „NEMOCNÝ HEREC – KULATÝ ČTVEREC“ jsou minulostí. V těchto dnech není kulatý čtverec nic neobvyklého, a proto se také rušila některá představení. Další se zrušila z důvodu nových a současných vládních opatření.  Zastavilo se i zkoušení nové hry Nikoločava, s níž čtenáře seznámíme v některém z dalších čísel. Vzhledem k tomu, že nelze nabídnout nové termíny, bude čtenář tohoto plátku pravděpodobně záso-ben větším množstvím zbytečných informací, zákulisních událostí a drbů než by si přál. Přejeme pevné zdraví a těšíme se na epidemii CoV.A.D.u!

Hledáme Nikolu

22.8.2020

Do připravované inscenace Nikoločava hledáme neztepilého chasníka stáří 20-30 let, herce i neherce. Vyzýváme Kladno, aby se pochlapilo a nenechalo se opět zahanbit okolními městy!

Festival ZÁŘE

22.8.2020

Když se před lety rozhodlo V.A.D. nastavit minutáž čtení hry HARILA několika punkovými písněmi, netušilo, že za pár let stane na jedné akci bok po boku s legendární skupinou THE YOUNG GODS!

Při nacvičování scénického čtení hry Helmuta Kuhla HARILA ANEB 4 Z PUNKU A PES o punkerech se zjistilo, že čtení vydá na pouhých 45 minut. Ve snaze docílit celovečerního formátu akce secvičili protagonisté značně neuměle 10 punkových písní. Ty byly servírovány paralyzovaným divákům, kteří nestihli uniknout ze sálu hned po divadle. Někteří diváci zůstali na koncert však i dobrovolně, jako třeba přední divadelní teoretik prof. Císař: „Tento druh hudby z duše nenávidím, ale rozhodl jsem se vydržet až do konce“. Nyní bylo divadlo osloveno k účasti na festivalu ZÁŘE, kde vystupuje rovněž slavná hudební formace THE YOUNG GODS. Skutečnost, že renomovaná švýcarská skupina hraje na stejné akci se kapelou složenou z herců V.A.D., se dá interpretovat i jako politováníhodný úpadek YOUNG GODS a začátek jejich skutečného konce., ale to vše ukáže čas.    

Celý skvělý program festivalu v kladenských hutích naleznete na adrese www.festivalzare.cz.

Vlna oválných narozenin II

30.6.2020

Rozhovor s Jasankou Kamanovou o čtyřicítce, oslavách každý den a mužích jejího života

Významné jubileum letos slaví také herečka VAD Jasanka Kajmanová. Rozhovor vznikal potmě, v polích u řeky Sázavy, mezi Nespeky, kde příležitostně bydlí na chatě, a kostelem v Ledcích, kam se denně chodí otužovat do rybníka.

Máš dvě děti, dokonce prvního divadelního Oskara. Kolik je dnes Bertě a Oskarovi?

Bertě 2353 a Oskarovi 714 dní.

Jak to vzniklo, že počítáš jejich životy na dny?

Protože jim každému píšu večer deníček. Co udělali, co řekli a co zažili, jednou jim to chci dát. Zápisy jsem začala vždycky tím, kolik jim je dneska dní. Začalo se mi líbit, že můžeme pořád slavit. Že jim je 10, 20, 100, 123 dní. Naposledy jsme slavili, že Bertě bylo 2345 dní. Je nadšená, vždycky chce dárek. A já mám důvod se u toho trochu opít.

U ostatních lidí to děláš taky?

Ne, nikomu jinému dny, doufám, nepočítám.

Všimla jsem si ale, že věcem dáváš jména. Třeba i koloběžce, spacáku nebo botám…

Měla jsem oblíbené boty Míle, tašku Šarlotu Masarykovou nebo pračku Bělu. A taky jsem tím inspirovala jednu babičku, která si pak pamatovala podle jmen všechny zuby v hubě vnuka.

Co dál je na tobě ještě divného?

Třeba mám hrozně chlupatý tělo, proto jsem si ho v jenom projektu půlku oholila a zkoušela s tím žít. A už deset let mám šedivé vlasy. Dobrý je, že teď ve čtyřiceti už to není tak divný.

Jako projekt jsi pojala i svou letošní oslavu čtyřicátých narozenin, které jsi měla v květnu. Rozhodla ses, že uspořádáš pochod 40 kilometrů, jak tě to napadlo?

Chtěla jsem jít krajinou a věděla jsem, že k padesátinám 50 kilometrů už neujdu. Takže to bylo potřeba sfouknout teď ke čtyřicetinám, ale nakonec se šlo jen 25,5, ten zbytek postupně docházím.

Navrhovala jsi, aby lidi šli čtyřicet kilometrů na balkoně, když se nemohlo scházet hromadně kvůli koronaviru. Víš o někom, kdo tě poslechl?

Nikoho jsem nakonec nepřesvědčila, ale asi by to šlo, slyšela jsem o někom, kdo dokonce uběhl na balkoně maraton.

My všichni v divadle jsme spíš pasivní a čekáme, až novou hru napíše Kazimír, zatímco ty jsi vystudovala DAMU a už máš za sebou několik divadelních projektů. Můžeš nám o nich říct víc?

Začaly ve škole, kde jsem je dělala v rámci studia, prvním větším byl Trenažér života. Byl o dětech a hrál se přímo na hřišti. Oslovila jsem matky, jejich děti a také matky jejich matek, případně dědy. Každá dvojice řešila své trápení. Na tom hřišti jsme se snažili, aby dramaturgii dělaly děti. Úplně nám to nevycházelo, někdy se pohádaly matky s babičkama, někdy děti chtěly pryč. Všechny zkoušky se vlastně hrálo, jen dvakrát se ale hrálo i s diváky, na Den dětí a na Den otců.

Mají tvé projekty nějaké společné téma?

Když něčemu sama nerozumím, nebo se s něčím potýkám, třeba s výchovou dětí, tak o tom zkusím..

…napsat hru?

Ne, hrát. Já moc nepíšu, jen na zkouškách něco sepisuju, ale když si zkrátka s něčím nevím rady nebo mě to sere, tak o tom zkusím zahrát představení. Neodlišuju divadlo od života, je to pro jeden svět.

Hraješ v životě?

Mám spoustu rolí, ale já bych to viděla spíš obráceně, že na divadle nehraju, ale žiju.

Viděla jsem tě i v představení Na houbách. Co mi k němu řekneš?

To dělal můj kamarád Adam, když čekal svoje první dítě, a přizval mě ke dramaturgii, nakonec v tom hraju. Teda nosím stoly a předříkávám lidem, co všechno nemáme v nápojovém lístku. Moc mě to baví.

Zmiňovala jsi, že plánujete hru, kterou nikdo nechce. Můžeš o ní říct víc?

Holky – Hanku a Katku -, které jsem oslovila na Trenažér života, jsme měly každá jedno dítě. Všechny jsme pak druhé dítě rodily doma a právě díky tomu vznikla hra Promiňte, že rodim. Chtěly jsme spolu udělat ještě další projekt, který mám v plánu, a který se jmenuje Muži mého života. Nechtěly jsme zkoušet jen tak někde v obýváku, ale pro divadlo. Jenže Promiňte, že rodim bylo přímo pro festival Venušiny dny, který je zaměřený spíš na ženský svět, ale s hrou o mužích nás zatím nikdo nechce.

Kdo jsou muži tvého života?

Můj táta, můj manžel a můj syn. A pak pár milenců, ale o nich nemůžu hrát divadlo veřejně.

A pak muži z VAD?

Samozřejmě, Červ, Karí, Brzda, Šluký, to je jasný. Všichni VAD muži.

Co ti dávají muži tvého života?

Je to pro mě zajímavý téma. Jeden mi dal život, druhému jsem dala život já a ten prostřední, s ním musím ten život nějak žít.