24.–26. ledna 2025 se proběhl nový festival s názvem Císařovy nové šaty. Festival otevřeného divadelního myšlení vznikl na počest divadelního vědce a teoretika profesora Jana Císaře. S ním jsme měli tu čest potkávat se na přehlídkách amatérského divadla a také jsme s ním spolupracovali na představení Tajemný VAD v Karpatech. Oslovili jsme ho na roli Julesa Verna. Prof. Císař řekl na návrh V.A.D. ANO, protože jednou z jeho zajímavých vlastností bylo, že nikdy nic neodmítal. Jezdili jsme tedy nahrávat do Unhoště profesorův hlas: Kazimír Lupinec a Jasanka Kajmanová. Jasanka pak chodila s Císařem na různá rande a potkávali se v redakci zpravodaje Jiráskův Hronov nebo na přehlídce Šrámkův Písek. Jasanka nyní zorganizovala první ročník festivalu a my Vám o Císařových nových šatech přinášíme rozhovor.

Kdy a jak přišla myšlenka na tento festival?

Jezdím občas na návštěvu k Mirce Císařové (žena profesora Jana Císaře). Povídáme si o všem možném, ale nejvíc o profesorovi. Po jedné takové návštěvě u Mirky v Unhošti se mi zdál sen o festivalu, který se jmenoval Císařovy nové šaty. Prvotní impuls byl tedy sen. Úplně jednoduše se mi o tom zdálo. Jen jsem následovala sen a pár lidem o něm řekla. Vidíš, nic jsem sama nevymyslela.

Komu se tedy vyprávějí sny, aby se uskutečnily?

V tomto případě jsem sen vyprávěla Petru Haškovi (režisér souboru Geisslers Hofcomoedianten), který působí v Divadle VILA Štvanice. Nemusela jsem jej pro festival nijak přemlouvat, prostě souhlasil s tím, že je to skvělý nápad, a domluvili jsme se, že akci uskutečníme. Z Geisslerů se k nám do týmu snů přidala také Kateřina Bohadlová. Za Tygr v tísni jsem oslovila Mášu Novákovou a Kristiána Kubáka. Právě oni dva iniciovali v roce 2021, kdy profesor zemřel, zasazení Císařovy lípy. Lípa roste přímo před Vilou na ostrově Štvanice. Ze souboru VOSTO5 jsem měla dalšího parťáka v Jiřím Havelkovi. Michala Zahálku jsem oslovila za amatérské festivaly a produkčně akci zaštítila Žaneta Špánková, bez které už bych žádný festival nepořádala. Na grafice pracovala Eva Filipová z NIPOS.

Jak probíhala příprava festivalu? Měla jsi tam nějaké přelomové nebo zajímavé okamžiky?

Všechno se dělo samo, tedy ne úplně, ale myslím tím, že se nakonec všechno dělo lehce. VILA Štvanice šla do projektu s námi. Jen jsme museli získat peníze pro soubory, aspoň na cestovné. Podala jsem grant na Praze 7, ale bohužel jsem jej nezískala, protože bydlím na Praze 8. Podala jsem tedy grant na Nadaci Život umělce. Chtěli mi vyjít vstříc, ale tady to pro změnu nešlo proto, že pracuji pro státní instituci (musela bych ji leda zapřít). A tak jsem zkusila veřejnou sbírku na DONIO a veřejnost Císařovy nové šaty oblékla! Byla to moje první zkušenost s donio.cz. Měla jsem dobrého učitele Pavla Skálu z Mostu, který je zvyklý tímto způsobem dofinancovávat divadelní přehlídky. Vybralo se neuvěřitelných 34 804 Kč. Napsala jsem třináct děkovných dopisů a mám z toho velikánskou radost. Jako odměnu jsem vyšila pět polštářů s nápisem Císařovy nové šaty. Z nich snad mají noví majitelé radost (případně mohou polštář otočit tak, aby vyšitý nápis nebyl vidět). Také půjdu na čtyři obědy do Grande Vita s lidmi, kteří si vybrali právě tuto odměnu.

Co bylo kritérium při výběru inscenací?

Oslovila jsem Geisslers hofcomoedianten, Tygr v tísni a VOSTO5, protože jsem si myslela, že tyhle tři soubory tam také budou hrát. V pátek, první den festivalu, jsme viděli Krajinu se sklady. V neděli Zelenavého ptáčka. VOSTO5 hráli ve Vzletu alespoň v termínu festivalu. Věděli jsme, že chceme profesionální i amatérské divadlo. Věděli jsme, že chceme, aby všichni účinkující měli blízký vztah s profesorem Císařem, nebo aby se tam objevilo další pouto – např. Maryša jako Císařova milovaná hra. Z profesionálního divadla jsme se dostali k Naivnímu divadlu Liberec a přáli si Červený balonek, představení pro děti. Z amatérské oblasti jsme oslovili Hanku Voříškovou, Tomáše Hájka a soubor Frgál na nitkách.

U některých představení to vypadalo, že mají dokonce konkrétní zadání, a navíc šlo o premiéry.

Profesor Císař byl vždycky úplně rozčílený z jablek na scéně. Říkal, že musí napsat o jablkách na jevišti studii, už proto že jich viděl na divadle tolik a většinou beze smyslu. O „císařových jablkách“ jsem vyprávěla Hance Voříškové a Tomáši Hájkovi a stalo se, že se oba rozhodli (možná pod drobným nátlakem), že přichystají přímo pro profesora Císaře inscenaci. Hanka dala jablka dokonce do názvu a Tomáš Hájek zvedl hozenou rukavici od Máši Novákové, že by od něho ráda viděla Maryšu. A pak se přidal Frgál na nitkách (mladí Jelínkovi a spol.) – chtěli jsme také studentské/mladé divadlo. Nemohli přivézt Křest svatého Vladimíra, ale nabídli premiéru Maryšky, to se jednoduše nedalo odmítnout. Také tam přidali jablko, které přímo hraje profesora a prý jej tam takto nechají. Jan Císař miloval také loutkové divadlo (měl rád představení Hanky i Tomáše), proto tato trojice premiér vznikla a ano, měla i konkrétní zadání, které přijali všichni jako inspiraci.

Co by měl tedy festival přinášet?

Radost z divadla, radost z myšlení. Divadelní myšlení. Myšlení o divadle. Letos jsme se rozhodli také pro diskusi Fenomén Císař, kde mělo šest lidí vlastní příspěvek. Zadání znělo: vyberte si jednu Císařovu větu a z ní vyjděte pro svůj text. Čas byl omezen na 6 minut. Pozvání přijali: Alena Zemančíková, Eva Kyselová, prof. Jan Vedral, prof. Pavel Janoušek, prof. Jakub Korčák a Martin Pšenička. Moderoval Kristián Kubák. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších momentů. Bylo to krásné, dojemné i důstojné. Právě tato diskuse otevírala množnost přemýšlet o divadle.

Jaký je pocit po tom, co vše proběhlo?

Krásný. Dostavil se pocit smysluplnosti a vnímala jsem, kolik lidí s touto myšlenkou jde. Festival bude určitě pokračovat dál jako platforma otevřeného divadelního myšlení. Nádherné byly dramaturgické úvody a příjemné také diskuse. Potěšila mě část souboru z Červeného Kostelce. Ti přivezli vyhlášené oblíbené věnečky prof. Císaře (100 ks) a zůstali na celý festival. Mirka Císařová zafinancovala víno Modrý Janek, kterým se připíjelo na zahájení. Většina lidí, které jsem oslovila na spolupráci, do toho šla nezištně za což jim moc děkuji. Jmenovitě: Marie Nováková, Alena Zemančíková, Kristián Kubák, Vít Peřina, Jiří Havelka, Michal Zahálka, Petr Hašek, Jan Šotkovský, René Levínský. Také jsem měla dvě báječné uvaděčky: Anna Ryčková a Soňa Macháčková se nabídly jen tak na pomoc. Tak to byl hezký pocit, vědět, že jsou kolem lidi, kteří se objeví, když je potřeba.

Co příští ročník?

Už ho chystám! Domluvil se termín 23.–25. ledna 2026. Oslovila jsem ke spolupráci také Kino Atlas. Pofesor Císař byl srdcem a duší divadelník, ale hrál také v několika filmech. Například ve filmu Harila, jehož promítání plánujeme na příští ročník. Už na letošní ročník se uvažovalo o oslovení divadla Kámen, jehož byl profesor Císař obdivovatelem, ale příště by to mohlo vyjít. Ráda bych také, aby se na festivalu objevilo V.A.D. se svým Tajemným VADem v Karpatech, kde jsou použity zmíněné nahrávky od profesora Císaře. Takže připomínám, že byste/bychom měli začít zkoušet!

Jak ses vlastně s profesorem Císařem seznámila?

Pravděpodobně jsem ho zažila poprvé na festivalu Jiráskův Hronov, když jsme tam hráli Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Myslím, že to bylo v roce 2003, ale to si asi pamatuješ líp ty (?) Ten Jiráskův Hronov mi úplně změnil život. Všichni členové divadla mi nezávisle na sobě přinesli inzerát ze zpravodaje, že se hledá nový odborný pracovník pro činoherní divadlo v NIPOS, útvar ARTAMA. Jela jsem tenkrát na pohovor k ředitelce ARTAMA Lence Lázňovské. Místo už bylo obsazené. Přijali Simonu Bezouškovou, ale nějakým neuvěřitelným způsobem nakonec přijali i mě na obor parketového tance… Postupně jsem se dostala k organizování přehlídky Šrámkův Písek, kam jsem zvala profesora Jana Císaře do lektorského sboru. Nejvíc jsme se ale skamarádili s profesorem díky snu.

Co se ti zdálo tenkrát?

Zdálo se mi, že stojím frontu na profesora Císaře v jedné hospodě na Vinohradech. Když na mě došla řada, dali jsme si s profesorem rum a řekla jsem mu, jestli by mohl být můj guru pro rok 2012, a on řekl, že ano. Sen jsem profesoru volala a on řekl: „Lenočko, jestli to tak bylo ve snu, tak to platí, budu Váš guru pro rok 2012.“ Radila jsem se s ním pak o všem. Jestli jít studovat na stará kolena na DAMU, jestli se na stejně stará kolena vdávat. Chodili jsme spolu na rande a měli je od Mirky Císařové povolené. Říkal vždycky: „Zkuste to, za to nic nedáte“. A také říkal: „Lenočko, musíte mi slíbit, že budete hrát divadlo.“ „Hraju, pane profesore! A když zrovna nehraju, snažím se, aby hráli ostatní na festivalu Císařovy nové šaty na Vaši počest“.

Hledáme herce (Arnoštka) a herečku (Annu) do své adaptace Rozmarného léta, kterou plánujeme po mnoha letech oprašovat.

Pokud nejste přímo tyto typy a přesto cítíte nutkání ke spolupráci (jak herecké, tak technické), neváhejte napsat také, budeme za kontakt rádi!

Zkoušky probíhají v Kladně ve večerních hodinách (typicky 19-22) cca jednou týdně, před premiérou častěji (např. přidaný víkendový den). Termíny se vždy přizpůsobí tak, aby vyhovovaly všem a tudíž nemusí být pravidelné. Předpokládá se samostudium dle videa a následně zapracování se do inscenace během cca 6-10 zkoušek.  V.A.D. je divadlo amatérské a nehradí bohužel členům jakékoliv odměny. U Anny se předpokládají pohybové dovednosti, u Arnoštka také a navíc že se naučí kouzlit :).

V případě zájmu prosíme napište na mail info@divadlo-vad.cz. K odpovědi přiložte 2-3 fotografie a několik vět o sobě, ze kterých bude vyplývat minimálně to, zda a jaké máte divadelní zkušenosti (není podmínkou!) a jaké jsou vaše časové možnosti (zaměstnání, vzdálenost, časová flexibilita).

Určení: Představení je vhodné pro rozsáhlejší rodiny (třeba i jako součást oslavy), pro přátelská uskupení, případně ta úplně nejmenší kulturní zařízení. Pro méně než 10 a více než 20 lidí hrajeme pouze po zvláštním ujednání.

Požadavky na prostor: Větší místnost, jejíž jeden konec bude využit jako jeviště. Prostor nutný jako jeviště je 3,5 x 3,5 m. V místě jeviště je potřeba jídelní stůl a čtyři židle (nebo 1 židli a lavici na věci), za diváky v rohu židle a stoleček pro osvětlovače. Zásuvka 230V, instalace dle ČSN 33 2130.

Časy: Příprava cca 30 minut, představení cca 60 minut, bourání zvládneme za 15 minut.

Děti a psi: Představení není primárně určené dětem. Pokud nebude rodičům vadit vysvětlovat principy a smysl skupinového sexu, mohou být děti přítomny (samozřejmě za předpokladu, že nebudou rušit). Máte-li psa, který špatně snáší bouchání, náhlé změny hlasitosti (a zvláště pokud by to řešil), prosíme, zavřete ho.

Cena představení: je dohodou a lze ji upravit zejména bohatostí občerstvení. Pouze jeden člen souboru (na základě losování před výjezdem) řídí. Dále lze nabídnout různé protislužby, odměny v naturáliích a podobně. Ansámbl sestává ze tří hereček, jednoho člena orchestru a jednoho osvětlovače.

Termíny: Pokud se nejedná o termín vzdálený půl roku, je mizivá šance, že se do Vašeho termínu trefíme. Termíny, kdy je představení v dohledné době možné, Vám sami nabídneme.

Objednání: Andrea Mineva, tel. 774101990, minevaan@gmail.com

Rozhovor s Oles Oriscukem, provozovatelem podniku Četnická stanice v Koločavě. S Olesem jsme ve spojení v souvislosti s naší hrou NIKOLOČAVA, v rámci které prodáváme koločavské suvenýry. Tím se snažíme alespoň drobně zmírnit výpadek turistického ruchu způsobeného válkou. Dosud se nám podařilo zprostředkovat prodej suvenýrů už za více než 30 tis Kč.

Predevsim dekuji za podporu. Dalo se to investovat v rekonstrukci pokoju a coupeln.

Mohl bys popsat historii domu ve které je teď hospoda Četnická stanice?

Budova byvale Cetnicke stanici, za dobu 90 let XX stoleti slouzila jako kulturni dum. Kdyz jsem byl detsko, tak jsme chodili na denni seansu na promitani ruznych detskych filmu a kreslenych pohadek. Byla to prvni polovina 90 let. Taky v tomto kulturnim domu byly vecerni promitani, a plesy. Pak na konci 90ch budova zacala chatrat po tom, kdyz zacala patrit tovarne, ta co byla naproti naseho domu. Tovarna uz dlouho po rozpadu sssr nefungovala, takze i vsechna nemovitost ktera ji patrila, taky se prestala provozovat. V roce 2000 mamce se podarilo ji koupit. Stalo se to tak zkratka. Muj tata na tovarne pracoval hlavnim energetickym inzenirem. V roce 1986 pri vykonani sluzebnich povinnosti na elektricke rozvodne, zemrel tragicky. Byl srazen vysokym napjetim. Od 1986 roku po ztrate taty, tovarna platila duchod. Pokud mela prostredky. Po rozpadu sssr, duchod se napocitaval jen na ucet. Penize ne byly. Po dosahnuti mich 18 let, 2000 rok, mama od tovarny zazadala vyplaty podle toho uctu. Reditel ji rekl ze nema zadne penize, dokonce nema nic. Ale mozne by bylo vyplatit tu duchodni castku, treba tou hle budovou, co je naproti tovarny. Rozhodnuti mamy bylo momentalne. Beru.

Jak jsi se dostal k tomu, že se staráš o odkaz Ivana Olbrachta?

Mama jako pruvodkyne muzea Ivana Olbrachta, zacatkem doby nezavistlosti Ukrainy, ktera umoznila navstevu Kolocavy ceskymy turisti, zaimaicimi pamatkamy prvorepublikove doby, (Kostel svateho Ducha, hroby Erziky, Nikoly Suhaje loupeznika, hroby ceskych cetniku, Muzeum Ivana Olbrachta, byvala Cetnicka stanice) povidala o tich mistech. Takze daleko pred tim, hodnotu zchatraneho kulturniho domu, drivejsi Cetnicke stanici, dohromady z Notarskym uradem a postou v jedne budove, urcite vedela. Po ziskani vlastnictvi, rodice si slozili plan budoucni rekonstrukci. Ma to byjt pension, z originalni nazvou, treba Cetnicka stanice). Urcite jim poradili ceske turisti, ze tu nazev nechat, a vybudovat misto, kde by se mohli setkavat vsichni ceske navstevnici Kolocavy, milovnici Balady pro bandita. Legendy o Nikolovy Suhaji, napsane Olbrachtem.

Legenda o Nikolovy Suhaji loupeznikovi stala zakladem turistickeho ruchu v Kolocave. Zde Olbracht nasel sveho hrdinu, napsal  sve nejznamejsi dila ,,Nikola Suhaj loupeznik,, Golet v udoli,, Zeme beze jmena,, Hory a staleti,, Na dobru pamet, ceskemu spisovateli v Kolocave k stoleti od jeho narozeni zalozen v 1982 roce Muzeum Ivana Olbrachta.

Pomalu jsem se zacal zabyvat o historii nase vesnici.Od roku 2010 v muzeu Ivana Olbrachta udelal jsem sve prvni vyklady o Olbrachtovy, o Suhaji, o dejinach. Ted misto mamy se staram o muzeu. Je to muj druhy konicek. Moc miluju tu praci. Otevril jsem pro sebe zaimavy a barevny svet turistiky. Hospoda Cetnicka stanice, od roku 2004 postupne se rozsiruje, zlepsuje, dodnes funguje. A bude fungovat do budoucna.

Jde v tomto tématu ještě objevit něco nového, nebo už se se stárnoucí generací asi nic neukáže?

Ohledne osudu Nikoly Suhaje, obcas najdes i konspirologickou teorii. Nebo udalosti jsou prezentovani z jineho rakursu. Oficialni informaci to neskodi, naopak, pro tu informaci dela jeste vetsi zajem. Vzdy se lidstvo domnivalo, a kolik je v cemkoli pravdy a kolik legendy. A byla tam pravda, bylo vino v sude, nebo ted tam voda bude. Nikola Suhaj a jeho Erzika z dnesniho pohledu, navzdy se zustanou legendarni, jako i ostatni personaze z dilu Ivana Olbrachta - prvniho turista Kolocavy, ktery vlastne za nima i prijel. Starsi generace, jeste nedavno vspominala na Olbrachta, pamatovali jeho. Treba muj pradedecek, kdyz mu bylo kolem 20 let, potkali se s Olbrachtem.

Jak se mění v čase zájem Čechů o Koločavu a Ivana Olbrachta?

Ceske turisti vzdy uvitani v Kolocave. Ti vztahy vysly uz daleko za ramky turistickeho ruchu. Lidi se spojuji do rodin, spolupracuji, podnikaji, proste si kamaradi, pratele atd. V ramci provozu nasi hospody taky mame hodne kamaradu. Starsi generace ceskych turistu, laka romantika, a srdecni zalezitost spojena ze spominkama na Zlatu dobu Podkarpatske Rusi za Ceskoslovenska, za jejich obyvatelu, jejich osudy a zivot. V Kolocave od roku1931 Ivan Olbracht prozil 5 let. Film Marijka Nevernice dava predstavu jak zila Kolocava, diky Olbractovy o ni uznal cely svet.

Mladsi generace taky vnima od svojich rodicu o nasi spolecne historii, z navstevou dnesni Kolocavy navazuje dalsi aktivity, napriklad putovani po horach, lyzarstvi, offroad tury, wellness, seznameni z mistnim koloritem zakarpatskych vesnic, gastronomie atd. Dokonce mezi Kolocavou a mestem Semily - rodistem Ivana Olbrachta podepsana partnerska smluva. Zalozeno jine partnerstvi mezi dalsimi mestama, kraji - napriklad Vysocina, Pardubickym krajem...

V inscenaci máme ukázanou Koločavu s jejími půvaby i stinnými stránkami, třeba nepořádkem...

Ohledne odpadku, vyvozu a spracovani, na dnesni den je situace mnohem lepsi nez jsme meli jeste za doby pred pandemii. Vyvoj informacni a kulturni v tejto sfere ma posun, a stale se posouva k zlepseni. V ramci naseho obci startoval na jaro 2021 rok celoukrainsky mesicnik po sklizeni odpadku. Cela Kolocava v drtive vetsine lidi se behem mesice uklizovala, brehy rek, odbocky, cesty. Byla uklizena velka skladka ktera byla v centru obci. Lze pripomenut, ze za Kolocavou dolu po rece Terebla mame vodni nadrz ,,Vilsanska gidroelektrarna,,. Hodne odpadku se zastavovalo v nadrzi, protoze nekteri lidi, kterym to nikdy ne vadilo hazeli odpadky do rek. Za pomoci dobrovolniku uz take skoro tri roky se uklizuji brehy toho jezera.  Najednou po tem obecni urad sprovoznil aby kazda rodina mela kos na odpadky.  Trikrat v tydnu,  jezdi popelari na modernim nakladnim popelarskem aute, zabiraji od kazdeho dvoru odpadky. Vsechno se vyvazi za ramky nasi obci na spracovani. Ta to sluzba uz skoro tri roky spravne funguje, vsechny jsme spokojeni. Diky takove kolektivni praci, snazime se. Ne rikame ze jsme zvytejzili odpadky, ale postupne svedomi lidi se zlepsuje. V skolach z mladou generaci skolaku vede vychova jak se chovat ekologicky k prirode, jak tridit. Kdyz pripominam casy jak jsme se hrozne dokazali chovat k prirode, jak si clovek ne vsiml jaku velkou skodu nese budoucnosti, tak zpatky vratit cas ja bych osobne nechtel, pomimo toho ze dneska mame nelehku dobu, rikam si ze prezijeme i tuto vyzvu.

Jak se v Koločavě projevuje současná válka?

Zajem cechu o dejinach Kolocavy stale je. Naskodila turistickemu ruchu, spocatku pandemie, a ted i valka, rozvazana ruskym agresorem, proti nas a naseho statu.  Autoritarni imperialisticky rusky svet  bezduvodne zautocil na Ukrajinu, vede proti nas gibridni valku, takzvanu ,,svo,, proti nejakych mifickich ,,banderovcu,, nebo ,,nacistu,,

Turistika v Kolocave je jedinym zdrojem k rozvoju nasi vesnici, bohuzel se zastavila na neurcity cas. ,,Diky'' valce, cizinec do Kolocavy spis nepojede, nez pojede, pri tom ze Zapad Ukrainy je srasne daleko od linii frontu, ale pocit valky, mensi, vetsi je vsude. Turistika za valecneho stavu castecne funguje, ale je odkladena na pauzu. Vsichni se snazi pracovat, podporovat a verit ukrajinske armade. Na brzke nase viteztvi. Dobro a pravda, demokracije, musi zvitejzit nad silou zla, otroctvi, lzi a diktatu.

Zivot se meni k lepsimu. Po valce urcite se zmeni jeste lip.

Na jaře ná čekají dva nikoločavské výjezdy na Moravu, jako Nikola Šuhaj jede alternující HONZA MRÁZEK. Vypálili jsme na Šuhaje pár dotazů.

Na zkoušce NIKOLOČAVY jsi v Kladně nebyl poprvé, že?

Je to tak. Dvě sezóny jsem dojížděl do Divadla Lampion. V roce 2020 jsem se vrátil do Prahy z roční stáže v Polsku a nevěděl, kam se vrtnout. A Dominika Prokopová, se kterou máme kapelu DOTmy povídá: pojď se mnou učit dramaťáky na Kladno. A já řekl: tak jo. Tak jsem se náhodou dostal do města, které mi před tím bylo neznámé a které mi relativně přirostlo k srdci. Připadá mi takové klidné, s velmi pěknými místy, a když se člověk dostane pod povrch, tak tu narazí na velmi srdečné a zajímavé lidi.

Co děláš v civilním životě?

Všude píšu, že jsem divadelní lektor a muzikant. Vedu dramaťáky, dělám workshopy a diskuse k představením - teď hlavně v pražském divadle D21. Aktuálně začínám doktorát na KATaP DAMU a už druhým rokem se učím na terapeuta. Ale nejradši píšu a zpívám písničky. Hodně teď jezdím do Polska, protože jsem tam natrefil na skupinu lidí, která sbírá lidové písničky po venkově a žijí jenom muzikou. Jednou bych to chtěl všechno spojit dohromady a dělat hlasovou terapii. Prostě zpívat s lidmi, za účelem duševní úlevy.

Máš v sobě něco z Nikoli Šuhaje?

Myslím, že jsem taky taková romantická postavička. Furt někde běhám po lesích, nevydržím dlouho na jednom místě. A někdy se taky chovám jako kretén, podobně jako Nikola, přestože bych se chtěl vidět jako kladný hrdina. Neboť víme, že romantické postavičky ve svých každodenních životech zdaleka nejsou tak romantičtí jako v románech.

PAVLA TRANTINOVÁ, zakládající členka divadla a spoluautorka scénáře hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, alternuje po velmi dlouhé době v roli jeřábnice Lídy ve FE-ÉRII.

Pavlo, vzpomínáš si, kdy jsi hrála naposledy?

Myslím, že to bylo v roce 2009 ve hře Hotel Infercontinental. Hrála jsem Polednici a Zahrádkářku.

Jaké bylo po letech opět stanout na jevišti?

Předně bych chtěla V.A.D. poděkovat, že se mě, v kritickém věku, opět ujalo a současně doufám, že sliby: facelift, nové zuby a proplacení fyzioterapeuta nebyly pouhou vějičkou.

Jak jsi to dokázala bez V.A.D. vydržet?

Vydržet se to nedalo, zkusila jsem tedy alespoň volný čas zaplnit pořízením si několika děti. Postupně jsem ale zjišťovala, že tvorbu V.A.D. podvědomě zapojuji i do výchovy. Jednalo se nejdřív o hru HOTEL INFERCONTINENTAL (část Polednice) a později vybrané pasáže ze hry SÁGA RODU RASSINI. Praktická se ukázala zejména znalost italských invektiv a vlastnictví některých rekvizit, např. střelné zbraně.

Připravovala jsi se na roli alkoholické jeřábnice Lídy nějakým speciálním způsobem?  (Jasanka K. si například na jeřábu půl hodiny před představením navozuje depku).

Rozhodla jsem se přípravu na roli Lídy nepodcenit a zapojit ji do svého běžného rodinného i pracovního života. Pokoušela jsem (a myslím zdařile) propojovat alkohol na pracovišti a stejně jako Lída odpovídat kolegům beze slov. A jako pedagog gymnázia Příbram musím nyní velmi ocenit úspornost se sdělovánim klasifikace studentům, kdy jako Lída ukazuji jen tři pokroucene prsty. Co jsem skutečně trénovala velmi často a dobře, byla závěrečná dramatická scéna, kdy Lída třiská dveřmi od šatní skříňky. Tento prvek jsem poměrně pravidelně trénovala doma, ale také třeba i během dozoru ve škole.

Něco na závěr?

Ještě bych chtěla poděkovat celému týmu podporovatelů, kteří se v čele s mým man-želem zajímají, zda bych s V.A.D. nemohla jet na nějaké velmi velmi dlouhé turné.

Díky za rozhovor.

Už od newsletteru 12/2020 se míhají zprávy o novém projektu Nikoločava a teď se zdá, že by mohl být hotový. Co mají diváci od této inscenace čekat jsme se zeptali jejího autora K. Lupince.

Co mají diváci od této inscenace čekat?

Spíš, co čekat nemají. Určitě to není komedie, a proto to také nehrajeme pod V.A.D., ale pod jeho sekcí nazvanou tentokrát Zakarpatský spolek. Je to z řady našich řekněme poetičtějších projektů jako byla Valérie a týden divů nebo Charmsovy pašije. S Valérií pojí Nikoločavu použití projekcí, s Charmsem zase dokumentaristický element. Humor v inscenaci najdete také, ale ne ten, co vede nutně ke smíchu.

Podtitul „posprovázkovské vypořádání se s Nikološuhajským mýtem“ znamená?

Post-provázkové znamená „po divadle Na Provázku“ a jím odstartované éře inscenace Balada pro Banditu. Provázek tedy nemá co do činění s loutkami, jak jsem zaznamenal v jednom divácké očekávání.

Čili Balada pro banditu to není…

Není. Z Balady si spíš děláme tak trochu – doufám, že vlídnou – legraci. V divadle je to díky písničkám a baladičnosti tak trochu sázka na jistotu a to není nic pro amatérské divadlo, které má tu krásnou výsadu, že může dělat inscenace, které se líbit nemusí. Jedná se tedy o naší vlastní dramatizaci Olbrachtovy knížky, které jsme přidali „nadtéma“. Tím je Koločava a její příběh. Naše inscenace je meditováním nad během času, nad horami, nad tím, jak se mění a současně nemění svět.

Dá se tedy říci, komu je taková inscenace určená?

Je určená všem divákům, kteří mají rádi hravé a vizuálně zajímavé divadlo, jsou otevřeni tomu se něco dozvědět a nebo přistoupit na hru se čtením symbolů a významů. Nakolik se tyto ideály ale podařilo naplnit, to musí samozřejmě diváci posoudit sami.

Jak myšlenka hry vznikla?

Když jsem se s přáteli před třemi roky chystal napodruhé do hor do Zakarpatí (dnešní západní Ukrajina), nechtěl jsem si nechat ujít možnost podívat se po víc než dvaceti letech znovu do Koločavy. Přemýšlel jsem nad paradoxem, že tohle místo žije díky příslušné písni v jakési rovině mlhavých mytických představ, ačkoliv je zcela konkrétní, zajímavé a je to tam jen kousek. Přišlo mi zvláštní, že zůstává umělecky opomíjené, že nikoho nenapadlo ho výrazněji promítnout do „nikološuhajských“ produkcí.  Zpětně se sice ukázalo, že to napadlo minimálně režiséra Vladimíra Morávka, který s Koločavou pracoval ve svém chystaném filmu. Nakonec jsme ale, zdá se, Morávka a jeho film předběhli. Na Ukrajinu jsem tedy v roce 2019 už odjížděl s odhodláním prozkoumat, jestli by se s místem dalo nějak umělecky pracovat.

Jak návštěva Koločavy probíhala?

Hlavním cílem skupiny byly primárně okolní hory a v Koločavě túra jen začínala. Věděl jsem tedy, že tam nemůžu ostatní moc dlouho zdržovat. Přijeli jsme večer a druhý den v poledne už jsme zase měli vyrazit.  Bylo to docela vzrušující. Cítil jsem časový tlak, obrovskou inspiraci, ale jen mlhavou představu, jak ji konkrétně naplnit a co z toho má být. Měl jsem ze tří čtvrtin nabitý mobil na focení a videa. Protože se budím brzo, byl jsem na koločavském hřbitově hned po svítání, což bylo velmi silné. Točil jsem tam a pak i u řeky intuitivně různé záběry.

Pak už byla představa jasnější?

Moc ne. Když jsme odcházeli po červené značce dál do hor, usilovně jsem přemýšlel, co s tím. První a pracnější variantou bylo vrátit se sem se souborem na podzim, zažít Koločavu společně a natočit si všechno kvalitně a přesně na míru. Výhodou by byl ten výlet, který by určitě skýtal spoustu dalších podnětů. Nevýhodou by byl velký objem práce, protože by to pak bylo něco mezi filmem a divadlem. Druhou variantou bylo uvařit celou inscenaci z toho, co jsem za ten půlden stihl nafotil, nafilmovat a koupit v místním obchodu se suvenýry. Covid docela jasně rozhodl, kterou cestou se půjde a válka to nakonec jen stvrdila. Museli jsme si vystačit s tím, co jsem dovezl. V září jsme hned začali zkoušet a pak trvalo skoro tři roky, než se text usadil a ujasnilo se, že to bude vlastně o Koločavě.

Jaká je tedy Koločava?

Z dálky je úplně stejná jako před sto lety. Hory, louky, řeka a staré střechy chalup. Při bližším pohledu vidíme na střechách satelity a při ještě bližším Pepsi-Coly a mobily na stolech. Koločava se neproměnila jen civilizačně, proměnila ji i její vlastní sláva. Je tam socha, muzeum Ivana Olbrachta nebo hospoda Četnická stanice s turistickým giftshopem. Není to ale kupodivu turisty ještě úplně vykoukané. Ještě „to“ tam stále je.

Příprava hry byla prý náročná…

Ano, nikdy nám nic v divadle nedalo tolik práce.  Kvůli lockdownům se to neskutečně vleklo, stále se to hledalo a na konec jsme se do dodělání museli trošku nutit. Není to ale snad nic ostudného, když si uvědomíme, že některá divadla se z covidového období nevzpamatovala vůbec. My jsme při dodělávání uplatnili obrovskou vůli, protože jsme současně nechtěli slevit z kvality, což se myslím nakonec vyplatilo. Rád bych všem poděkoval za obětavost.

Kde a jak vznikla myšlenka inscenovat Upokojenkyně?

Viděl jsem ji na Hronově a pamatuju si , jak moc me zasáhla. Dva mí prarodiče odcházeli podobným, i když výrazně méně dramatickým způsobem v podobném zařízení, vybavilo se mi to všechno. Smál jsem se a zároveň styděl. Třeba, že jsem za babičkou a dědou ke konci už moc nechodil. Člověk zkrátka rozpoznal ty situace, že se mu nebo rodičům, děly taky. Bylo to téma, o kterém se těžko a málo mluvilo, ale přitom se celé rodiny bytostně týkalo. Navíc médii proběhly i nějaké kauzy o nedostatečné péči, ne-li šikaně, ze strany ošetřujícího personálu zase v nějakých jiných zařízeních. A vlastně se mi líbila i ta linka protřelého ředitele, který si na hlasech nevědoucích důchodců zařídí kariéru v politice. Politika byla i tehdy jeden z mých koníčků a vždycky jsem toužil udělat i nějakou hru s politickým nádechem. Zkrátka Upokojenkyně přišly v pravý čas a já jsem velmi zatoužil tuto hru přinést i k tomu našemu publiku. Navíc mi bylo velmi sympatické, že se jedná o originální českou a ochotnickou hru. Prostě všechna znamení byla jasná, po žádné jiné hře jsem nikdy tolik netoužil. Jsem moc vděčný, že jsem tu možnost dostal. A klaním se celému V.A.D divadlu za tento počin.

Jak dlouho se zkoušelo a jak to šlo?

Jestli si dobře pamatuju, první emailový kontakt proběhl už v roce 2016, kdy jsem si dovolil poprosit o zaslání scénáře. Tou dobou však soubor pracoval na pohádce Malá čarodějnice a já jsem jim do toho nechtěl nijak házet vidle, takže ta prvotní příprava byla velmi tichá, vybíral jsem herce, nenápadně si chystal půdu. Snažil jsem se zapojit hlavně ty, kteří byli v souboru nováčky nebo ty, kteří už si dlouho nezahráli. Byl to risk, ale doufal jsem, že budou takoví tvárnější, že si nepřinesou nějaké divadelní zlozvyky. Uvědomoval jsem si, že Upokojenkyně se hrajou jiným způsobem, než klasické komedie, které jsme jako soubor dělávali dřív, ať už to bylo Jak je důležité míti Filipa, Blbec k večeři, Zdravý nemocný nebo spoustu pohádek. Už ani nevím přesně, kdy jsme to začali zkoušet, každopádně v březnu 2020 jsme byli připraveni k premiéře, byly prodané vstupenky... a přišel lockdown, ze kterého jsme se prakticky dva roky nevyhrabali. na začátku roku 2022 jsme pak do toho vletěli nanovo a měli pocit, že to děláme celý znovu. Na konci dubna pak byla premiéra doopravdy a od té doby jsme to u nás hráli ještě čtyřikrát. Což se vlastně nikdy  dřív nestalo. Standardně se odehrála premiéra a jedna repríza a vyjelo se na štace. S Upokojenkyněmi si užíváme komfort vlastního sálu a lidi jezdí za náma - je to perfektní.

Napadlo Vás hned obsazení, nebo jste museli trochu hledat? Jak se herci zhostili rolí?

Trochu nás nahlodalo představení Zlínského divadla, kde babičky hrály skutečně staré herečky a zvládly to vlastně také velmi dobře, ale nakonec jsem rád, že jsme se drželi originálu a do rolí babiček obsadili ty nejmladší herečky. Ikdyž nějaké změny jsme provedli i v průběhu, jednu babičku vyměnili, pana ředitele jsme měnili, Lenku jsme měnili ze zdravotních důvodů, ale dnes je původní herečka zpátky, takže dělá nápovědu, ale je schopná alternovat. Menším blokem procházel náš pan Vaněk, kterého hraje taky mladý herec, jenže Marcelu, na kterou on vytrvale doráží, hledí jí na zadek a různě ji svádí, hrála jeho maminka. Takže chápu, že to měl trochu těžší, ale zvládá to statečně. A byly i jiné komplikace, paní Vrbičková mezitím otěhotněla, Erik si zlomil nohu, mě zvolili do vedení kraje (ale férově ;-) ), apod. Vlastně si neuvědomuju, že by kdy nějaká inscenace v našem divadle musela překročit tolik překážek. A je to malý zázrak, že jsme to dotáhli přes všechny okolnosti do zdárného cíle.

Prý jste se s covidovým obdobím vypořádali tak, že jste ho do inscenace zakomponovali?

To nás hodně trápilo. Je to hra ze současnosti a současnost najednou byla úplně jiná. Covid byl všude, nedalo se mu vyhnout a my jsme si uvědomili, že ho nemůžeme ignorovat ani na tom divadle. Usadili jsme tedy hru do pocovidové doby a doufali, že přijde co nejdřív a my pak budem velmi aktuální. To jsme však netušili, že navíc přijde válka a Covid už pak skoro nikdo neřešil, takže jsme covidových zmínek zase ubrali. A zmínku o válce má teď povolenou pouze pan ředitel, když vysvětluje exkluzivitu jednolůžkáčů. Válka ovšem do tématu nezasahuje přímo, jako to dělal koronavirus. Dělat v té době inscenaci o "umírání důchodců" nevypadalo jako dobrý nápad, když opravdu tolik důchodců umíralo. Byli jsme z toho dost špatní. Hra se všem líbila, ale když pak vypukl Covid a především ta druhá vlna, kde už bylo opravdu hodně nadúmrtí, tak jsme věděli, že to v ten moment hrát nemůžeme nejen z důvodů těch vládních nařízení, ale i z důvodů morálních. Najednou každý znal někoho, komu někdo umřel... Zkrátka dali jsme si pauzu. Od září 2020, kdy jsme po půlročním lockdownu podnikli nějaké ty oživovací zkoušky, až do ledna 2022, jsme se prakticky nesešli, jenom si mejlovali.

Kde jste inscenaci zatím hráli a jak byla přijata?

Zatím ji hrajeme pouze na naší domovské scéně v Brodku u Přerova a ven s ní vyjeli jen jednou, právě na postupovou divadelní přehlídku do Němčic nad Hanou, kde jsme velmi uspěli. U nás hrajeme v kině, takže diváci sedí do vrchu a v Němčicích zrovna tak. Velmi jsme se báli vyrazit do klasických kulturáků a sokoloven, že na naše babičky nepůjde vidět. Teď přes léto snad vynalezneme nějaké technické řešení, abychom si troufli na standardní typ sálů - nakloníme postel, upravíme čelo, babičky víc posadíme a snad to půjde.
Co se týče přijetí, tak už jsem zmínil, že máme rekordní počet domácích repríz, což nás velmi těší. A reakce jsou dobré až nadšené, někteří diváci chodí dokonce opakovaně.

Setkali jste se s tím, že by humor této hry byl na někoho až příliš černý?

Zrovna v těch Němčičích jsme měli opravdu starší publikum a ti se zkrátka některým vtipům už nesmáli. U nás jsme dostali drobnou zpětnou vazbu, že se tam mluví přecejen trochu moc sprostě, ale nic jsme neupravovali. Předčasně nám ze sálu zatím nikdo neodešel... ale taky pravda, že jedem tu hodinu a půl bez přestávky, takže moc nemají ani příležitost. :-) Před premiérou jsme navíc podnikli veřejnou generálku, kde jsme na konci divákům rozdali dotazníky, kde jsme se ptali, jak to pochopili, jak se jim to líbilo, jestli to vnímají víc jako srandu nebo spíš jako vážné téma a výsledky byly zhruba takové, v jaké jsem doufal, takže k premiéře jsme pak nastoupili o něco víc sebevědomí. Nejvíc k řešení byla a je postava Oldřicha, která je v našem podání asi největší změna oproti originálu, neboť se nám sice zjevuje prakticky od začátku, ale přesto není až do konce úplně jasné, jak to s ním je. I porota na soutěži se na tom neshodla, zda ho "prozrazujeme" příliš brzo nebo příliš pozdě. A víme, že i mnozí diváci v tom mají trochu guláš, ale nám to nevadí. Vždyť ani chlapi Vrbičkovi pořádně nevědí, jestli ten člověk existuje nebo jen to jen přelud.

Co máte s inscenací za plány?

nejbližší a nejvýznamnější událost je právě Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou, kam jsme postoupili z Hanáckého divadelního Máje. Pokud se nám podaří technické úpravy a najdeme dost termínů, kdy všichni můžou hrát, tak snad vyrazíme i po nějakých těch tradičních štacích. Přecejen ten náš divadelní soubor má takřka 70 let tradici a mnohé vesničky v okolí zkrátka počítají s tím, že k nim s každou hrou přijedeme, jako vždycky. Dřív ale taky byla tradice udělat jednu hru za rok a pak, když se začala hrát další, tak ta loňská už se nehrála. To bych taky rád změnil a doufám, že další rejža (protože u nás se režiséři střídají) si vybere zas jiné herce a nová hra i Upokojenkyně budeme moct hrávat současně. Vlastně doufám, že to budeme hrát fakt dlouho. Ostatně, jestli nám trvalo 4 roky od první čtené zkoušky k premiéře, tak bychom si zasloužili to aspoň ty 4 roky hrát. To je takový můj sen a cíl a doufám, že o "naše" Upokojenkyně bude zájem i nadále. Je to výjimečná hra a i nás velice baví.