V.A.D. oprášilo scénické čtení hry HARILA aneb 4 z punku a pes. Skutečně existující jazyková analýza hry detekuje v textu 470 výskytů vulgarismů (mezi všemi slovy v hustotě 5,98 %). Ptáme se autora, jímž je divadelník a vědec RENÉ LEVÍNSKÝ.
Traduje se, že Harilu jsi napsal ve Freiburgu, kde jsi učil na univerzitě a kde jsi na ulici vídal partičku pankáčů. Jak to přesně bylo?
Oni byli sice na ulici (Bertoldstrasse), ale důležitý je, že do tý univerzity chodili na záchod. Univerzita je veřejnej prostor, kam může každej, takže to platí i o univerzitních záchodech. Vyhazovat je ze záchodů nechtěli, tak jim tam aspoň dali modrý světlo, aby si tam nemohli píchat. Na ulici jsem se jim vyhejbal, protože by po mně chtěli prachy, ale poslouchal jsem je, když jsme se potkali na těch záchodech. Prodlužoval jsem kvůli tomu dýlku čůrání.
Byla tam i punkerka Elza?
Byla a pes taky. Ale určitě se nejmenoval Šaryk.
Psal jsi to pro svůj soubor Nejhodnější Medvídci?
Jo, ale současně to nastudovalo Divadlo v 7 a půl v režii Petra Štindla. Obě premiéry dokonce proběhly ve stejnej den a stejnou hodinu v Pardubicích a Brně. Dál jste to hráli vy, nějaký holky, myslím, že z Teplic, na maturáku a Činoherní studio Ústí nad Labem. Naposled to nastudovalo jedno divadlo z Čelákovic, a to dost poctivě, v plný dýlce, bez škrtání.
Jak to vzali diváci v tom Ústí, když je to profesionální scéna?
Podle tantiemů to vypadalo, že všechno šlo dobře. Ústí je otevřený město.
Jak vnímáš skutečnost, že některé diváky vulgarismy zablokují a nedají pak Harile šanci? A jaké máš v tomhle smyslu vlastně ohlasy a zkušenosti?
My jsme s Medvídky hráli Harilu tak asi třicetkrát a s vulgaritama nebyl problém vlastně žádnej. Možná chvíle ticha na začátku, než to divák vstřebá, ale po chvíli to myslím nikdo nevnímá a každý ocení zkratku, že jo. K čemu je dobrá věta „Na rozdíl od tebe si nemyslím, že jsme ztraceni“, když stačí říct „Píču jsme v píči.“ V tomto smyslu je Harila hra veskrze lidová, která svým filosofickým poselstvím jen mate. Přijata byla nejlépe ve Vrhavči v hasičárně a problém nastal jen na Jiráskově Hronově, kde se diváci, přes své vzdělání, znalost in-yer-face theatre, Marka Ravenhilla i Sarah Kane vlastně nebyli schopni přenést přes svou vlastní kultivovanost. Což bylo tedy spíš dojemné než znepokojující. „Tomu autorovi by měli useknout obě ruce,“ odpověděla na anketní otázku hronovského Zpravodaje k dojmům z představení Harila jedna z divaček. Co víc si může dramatik přát?
Ty sám jsi někdy v Harile hrál?
Hrál jsem tam celou dobu toho převozníka. Ale jsem mimořádně špatnej herec.
Jak neseš, když tvoje hry hrajou divadla jinak, než sis to představoval?
V pohodě. Jestli chceš neměnnou věc, tak nepiš divadelní hry, ale dělej filmy nebo piš román. Tam ti to nikdo nezmění ani nezkazí.
To říkáš pořád.
To bude asi proto, že si to fakt myslím.
Takže píšeš opravdu jenom text bez konkrétní představy provedení?
Jo. Mě těší, když můj text unese, že ho někdo nastuduje jako filosofický dílo a jinej jako úplně povrchní komedii. Možná jsem poslední českej autor, kterej píše takhle.
Říkáš rád o sobě, že jseš zakázkovej autor. Kde byl teda předěl, mezi psaním z přetlaku pro Medvídky a psaním na zakázku?
Nikde, já jsem i pro Medvídky psal na zakázku. Po kritice naší první inscenace Blázen a jeptiška od Witkiewicze mě soubor pověřil, abych něco napsal, abysme nemuseli ubližovat jinejm, i když mrtvejm autorům.
Čili tohle je v pohodě, takový vlastně sebepoškozování… Když jsi ale slyšel pankáče, tak jsi z přetlaku psal!
To máš pravdu, že tohle byla jediná autentická přetlaková hra, tam nebyla zakázka.
Co je poslední hra, kterou jsi napsal?
To, co hrajou v tý Dlouhý - Don Juan a já. A ještě jsem napsal hru o STBácích. Tu budeme hrát s naším divadlem. Tam jsou teď samí muži, tak to je takový odpovídající. Ta hra bude mít premiéru někdy snad příští rok, doufám.
A co teda děláš teď?
Já jsem vždycky říkal, že je dobrý mít takový tři pevný body, aby člověk nespadl, to jsou věda, divadlo a rodina. Nikdy se taky nestalo, aby nefungovala ani věda ani divadlo. Ale nedávno mi po třiceti pěti letech došlo, že věda a divadlo nefungovaly ale nikdy ani moc současně. Takže teď jsem aktuálně spíš vědec.
Kde učíš?
Na fildě. Jmenuje se to Ústav informačních studií. To by na mě sedělo, ale pak je v tom názvu ještě „a knihovnictví“. Což je ale perfektní, protože u nás v rodině byli všichni knihovníci nebo nádražáci a já jsem tuhle rodinnou tradici zradil. Takže teď jsem se stal v pětapadesáti tím „knihovníkem“ a rodina mě může přijmout zpátky.














