Charms, který nebyl jen obětí – recenze JH

Recenze Charmsových pašijích od A. Zemančíkové / Zpravodaj Jiráskova Hronova

Hrajíce autora, hrajeme také to, co o něm aktuálně víme. Proto je nakonec vždycky zajímavé jít znovu na něco, co jsme už viděli, protože se přitom dozvíme i to, kde jsme se svým poznáním sami. Alespoň já to tak mám s Charmsem. Když jsem poprvé četla Jelizavetu Bam, těsně před převratem jako dramaturgyně v Západočeském divadle, bylo mi jasné, že to nemůžeme hrát, že tomu nikdo nebude rozumět (ani herci), publikum že si bude myslet, že jsme se zbláznili a já si budu moci Charmse připsat na svůj osobní seznam propadáků a nedivit se, když z toho vedení divadla vyvodí důsledky. Pak se s Charmsem roztrhl pytel a všichni hráli o tom, jak je Rusko strašné, vládne tam KGB, ve všem je tam zmatek, člověk neví dne ani hodiny, kdy pro něj přijdou, v encyklopediích se bláboly vydávají za seriózní informace a člověk, který chce jen tak žít, je ztracen. Bylo to o tom Rusku, které – v té době, o níž mluvím, tedy časech kolem přelomu milénia – se jevilo být definitivně vyřízené, zuby vylámány, a my jsme si celkem říkali, že jestli týrá a šikanuje vlastní obyvatelstvo, je to smutné, ale takové už Rusko je a my už jsme z toho zaplaťpánbůh venku. A náhle se ukazuje, že z toho venku nejsme. A tak jsem byla zvědavá, co nyní aktuálně o Charmsovi víme. Moc toho nenapsal a už je všechno přeloženo, ale měl ženu, která napsala vzpomínky na život s ním. Ten život byl dost hrozný, nejen proto, v jakých žili poměrech, ale i proto, jaký byl Charms člověk.

Život může být v rámci možností celkem i obstojný, ale člověk se zostřeným smyslem pro grotesku, absurditu a blbost v něm ty tři zmíněné fenomény uvidí vždycky. Ale viděla jsem také to, že žádný život, ani ten v stalinistickém Rusku (když už budeme takto popisní) nemůže, pokud to není život šílencův, sestávat jenom z grotesky, absurdity a blbosti, že je v něm i nečekaná krása, dojetí, láska a naděje. O čemž /obojím/ vydává svědectví Charmsova žena Marina. Ruská sekce kladenského spolku V.A.D. sehrála Charmsovy pašije kolem archetypu Marie, trpící, milující i snímající z kříže a vydávající svědectví. To by se mohlo snad-no zvrhnout do sentimentu, kdyby nebylo vnitřně pravdivého herectví postav z jednotlivých Charmsových miniatur a přízračně animovaných pasáží, v nichž vystupuje básníkův portrét, zploštělý tak jak všechny jeho postavy do základního obrysu. A nefungovalo by to, kdyby na konci nezazněl krásný, čistý a rovný zpěv, který člověka dokáže vynést nad všechnu bídu světa. O Charmsovi teď víme, že nebyl jen obětí, ale i součástí hrozného státu a jeho nestvůrného režimu, že tím, čím trpěl, se také bavil, že mu nic nebylo svaté, za nic a proti ničemu nebojoval, že se strašně nehodil do doby, ve které žil, ale nemohl si pomoci a musel se jí vysmívat. Kladenští ho vytáhli ze stalinistického Ruska a přiblížili k tomu, co žijeme dnes.