“Profi” Zubaři v Příbrami

rozhovor s autorem scénáře / program divadla A.Dvořáka

Pane Lupinče, při psaní Rozpaků zubaře Svatopluka Nováka jste se nechali inspirovat osobními zkušenostmi? Nebo čím vlastně?

Ano, bohatými a mnohdy i doslova hlubokými zkušenostmi z druhé strany zubařského křesla. Kdybych na Vás otevřel ústa, pochopila byste, že co tři zuby, to obraz hry. Text hry vznikl na základě povídky „Poslední den“, která byla taková pubertální Woody Allenovská literární exkurze do nitra zubaře.

Váš text vznikl pro autorské představení souboru V.A.D. Kladno (mohu-li jmenovat), které jej také poprvé koncem 90. let minulého století  velmi úspěšně uvedlo (resp. na přelomu tisíciletí uvádělo – hráli jste až do kdy?). Jak s odstupem a současnými zkušenostmi a úspěchy hodnotíte tento počin?

Rozpaky hrajeme s divadlem V.A.D. Kladno dodnes. Jsou se 114 reprízami naše zdaleka nejhranější hra, i když máme samozřejmě i lepší… Není to ale asi náhoda, že se nejvíc hrají Zubaři. Zdá se, že ze všech textů je tenhle nejpřístupnější a nejsrozumitelnější širokému publiku, protože tohle téma (a vrtačka) se občas dotýká téměř každého. Čili věřím, že se jedná v tom nejlepším smyslu slova lidové divadlo. Kdysi pan Vladimír Zajíc vzpomínal v nějaké recenzi na J.N.Nestroye. Já to pána moc neznám, ale prý to dělal podobně.

Od té doby už text zavítal do několika (i profesionálních) divadel. (Viděli jste některá z oněch nastudování?)

Viděli, i když přiznám se, že ne všechny – bylo jich asi deset. Zavděčit se autorovi, který už svoje hry zrealizoval v rámci autorského divadla je asi hodně těžké, protože autorské divadlo je téměř dokonalá realizace jeho představ. Stávalo se samozřejmě běžně, že některé dílčí věci měla ostatní divadla dotaženější nebo lépe vyřešené. O celku ale platí, že když si nějaký text vymyslíte a vyladíte častým hraním a sladíte s přesnými schopnostmi jednotlivých herců, máte přirozeně velký náskok… Ty horší nastudování měly společný nešvar, že se v nich – jak se říká – tlačilo na pilu. Herci se snažili být legrační sami o sobě. Humor této hry vyplývá ze situací a funguje nejlépe, pokud vyvstává z realistického základu jako komický nebo šílený vývoj věcí. Pak se s postavami divák dokáže lépe ztotožnit a prožívat s nimi děj. Rozpaky nejsou jediná hra, kterou převzala jiná divadla, ale o ostatních platí to samé.  

Pracujete stále jako tvůrčí dvojice s kolegyní Sonyou Štemberovou? Co byste o sobě mohli prozradit?

Já žiju a pracuju v civilním životě pod pseudonymem Jan Červený, jsem (jako Svatopluk Novák) šťastně ženatý a mám dvě děti. Živím se jako architekt, považuji se za kladenského patriota, platonického performera a stále začínajícího včelaře. Kolegyně žije pod pseudonymem Pavla Tratinová, má rovněž dvě děti a je vystudovaná etnoložka.  Již před delší dobou se odstěhovala z Kladna a já doufám, že na této svojí tvůrčí odluce sbírá náměty na další kus.   

Můžeme se těšit na vaši účast na premiéře? (19. a 25. září 2014) Anebo chcete zůstat v anonymitě?

Rádi přijdeme.