Dospívání v hajzlu

Zpravodaj Loutkářská Chrudim

Dramatický potenciál dívčího dospívání je pro mě jako příslušnici ženského poh­laví spíše prožitou nutností než lákavým tématem pro tvorbu. Včerejší program však ukazuje, že pro některé mužské tvůrce (Nezval, „John Red”, duo Vašíček Jarkovský) představuje fascinující ob­dobí vývoje, které skýtá mnoho záhad a vytváří prostředí pro vznik fikčních světů se svými vlastními mystickými zákonitostmi. Potřeba detabuizace ženského sexuálního vývoje skrze umění je pro mě osobně nezpochybnitelná.

Na příkladu dvou velmi odlišných insce­nací Šípková Růženka (Divadlo DRAK) a Valérie a týden divů (Latrina Magi­ka), které kloubí právě motiv proměny dívky v ženu (společensky dlouhodobě ukotvený v příchodu první menstruace) spojovaný se vstupem principu chaosu do naivního dětského světa, lze mys­lím snadno poukázat na to, jak vratká taková dramaturgická volba může být. Od ní se pak odvíjí i kvalita inscenace, kterou vůbec neurčuje to, zda jde o soubor amatérský nebo profesionální. Své zamyšlení zakládám čistě na využití tematického potenciálu a jeho rozpuště­ní v inscenačních složkách.

Vašíček s Jarkovským sledují dvě věkové kategorie žen, Sudička na konci svého ženství a Růženka na jeho začátku. Jedna frustrovaná a jedna „kvetoucí”. Svým způsobem tedy vymezují generač­ně období plodnosti, a i když jde o po­ctivou loutkařskou pohádku pro děti, už jenom scénograficky je pro diváka téma ženství neodmyslitelné. Na Růženčiny 15. narozeniny se kosočtvercové zrcadlo rozzáří červeným světlem a její vstup do dospělosti, spojený s naplněním sudby, je vizuálně i situačně pevně ukotven. Inscenace pracuje se dvěma rovinami, tou eufemizující pohádkovou a tou se sexuálním kódem pro dospělého diváka v podobě zdůraznění ženského pohlavní­ho orgánu na scéně. Loutková nadsázka, humor i příběh umožňují, že se téma jako svébytné odkrývá, ale inscenace ho nedegeneruje, pouze na něj upozorňuje, vkládá ho do kontextu a dramaturgicky argumentuje, aniž by se přitom zbytečně sama znásilňovala.

Na druhém protipólu se pro mě ocitá Valérie, hororovo-záchodový upírskovik­toriánský muzikál, v němž se s prvními kapkami menstruační krve a odhalová­ním ženské sexuality, ať už v podobě za­ryté panenské cudnosti hlavní hrdinky, tak náruživosti její babičky, rozhodně nešetří. Chápu, že se pracuje s před­lohou, ta však nabízí určitou stylizaci a absurditu, zatímco vyhroceně vysta­věné realistické herectví a až didaktické projekce Latriny Magiky téma divákovi vnucují bez jakékoliv další kontextuali­zace. Z dospívání se stává zbrklý thriller, k jehož vnitřním zákonitostem nedo­kážu najít klíč. Co tvůrci neumí zasadit do dramaturgického oblouku kompen­zují vizuálně. A když už nějakou situaci náhodou rozvedou např. extatické Tchořovo kázání o nástrahách čekajících na dívky transformující se v ženy, vzápě­tí ji zahodí bez pointy či smyslu.

A poučení: Holky, když TO poprvé dosta­nete, váš život ovládne chaos v podobě stoletého spánku nebo nesrozumitelné nálože brutálních, dadaistických scén a podivně doslovných kýčoidních pro­jekcí. Ale v pohodě, protože hudba baví u obou.