Dospívání v hajzlu
Zpravodaj Loutkářská Chrudim
Dramatický potenciál dívčího dospívání je pro mě jako příslušnici ženského pohlaví spíše prožitou nutností než lákavým tématem pro tvorbu. Včerejší program však ukazuje, že pro některé mužské tvůrce (Nezval, „John Red”, duo Vašíček Jarkovský) představuje fascinující období vývoje, které skýtá mnoho záhad a vytváří prostředí pro vznik fikčních světů se svými vlastními mystickými zákonitostmi. Potřeba detabuizace ženského sexuálního vývoje skrze umění je pro mě osobně nezpochybnitelná.
Na příkladu dvou velmi odlišných inscenací Šípková Růženka (Divadlo DRAK) a Valérie a týden divů (Latrina Magika), které kloubí právě motiv proměny dívky v ženu (společensky dlouhodobě ukotvený v příchodu první menstruace) spojovaný se vstupem principu chaosu do naivního dětského světa, lze myslím snadno poukázat na to, jak vratká taková dramaturgická volba může být. Od ní se pak odvíjí i kvalita inscenace, kterou vůbec neurčuje to, zda jde o soubor amatérský nebo profesionální. Své zamyšlení zakládám čistě na využití tematického potenciálu a jeho rozpuštění v inscenačních složkách.
Vašíček s Jarkovským sledují dvě věkové kategorie žen, Sudička na konci svého ženství a Růženka na jeho začátku. Jedna frustrovaná a jedna „kvetoucí”. Svým způsobem tedy vymezují generačně období plodnosti, a i když jde o poctivou loutkařskou pohádku pro děti, už jenom scénograficky je pro diváka téma ženství neodmyslitelné. Na Růženčiny 15. narozeniny se kosočtvercové zrcadlo rozzáří červeným světlem a její vstup do dospělosti, spojený s naplněním sudby, je vizuálně i situačně pevně ukotven. Inscenace pracuje se dvěma rovinami, tou eufemizující pohádkovou a tou se sexuálním kódem pro dospělého diváka v podobě zdůraznění ženského pohlavního orgánu na scéně. Loutková nadsázka, humor i příběh umožňují, že se téma jako svébytné odkrývá, ale inscenace ho nedegeneruje, pouze na něj upozorňuje, vkládá ho do kontextu a dramaturgicky argumentuje, aniž by se přitom zbytečně sama znásilňovala.
Na druhém protipólu se pro mě ocitá Valérie, hororovo-záchodový upírskoviktoriánský muzikál, v němž se s prvními kapkami menstruační krve a odhalováním ženské sexuality, ať už v podobě zaryté panenské cudnosti hlavní hrdinky, tak náruživosti její babičky, rozhodně nešetří. Chápu, že se pracuje s předlohou, ta však nabízí určitou stylizaci a absurditu, zatímco vyhroceně vystavěné realistické herectví a až didaktické projekce Latriny Magiky téma divákovi vnucují bez jakékoliv další kontextualizace. Z dospívání se stává zbrklý thriller, k jehož vnitřním zákonitostem nedokážu najít klíč. Co tvůrci neumí zasadit do dramaturgického oblouku kompenzují vizuálně. A když už nějakou situaci náhodou rozvedou např. extatické Tchořovo kázání o nástrahách čekajících na dívky transformující se v ženy, vzápětí ji zahodí bez pointy či smyslu.
A poučení: Holky, když TO poprvé dostanete, váš život ovládne chaos v podobě stoletého spánku nebo nesrozumitelné nálože brutálních, dadaistických scén a podivně doslovných kýčoidních projekcí. Ale v pohodě, protože hudba baví u obou.
