Včelařův rok

jedna z hronovských recenzí / Zpravodaj Jiráskova Hronova

Kladenský V.A.D. je soubor renomovaný, takže každé jeho vystoupení na Jiráskově Hronově vzbu­zuje vysoká očekávání. Někdy – jako v případě ně­kdejších Upokojenkyň jsou ještě překonána, jindy – jako v případě letošního včelařského opusu Úl téměř naplněna.

Celá inscenace má takové kvality, že kdyby jich dosahovalo leckteré z jiných představení hronov­ského programu, psala bych právě oslavný paján. Ústřední kvalitou je herectví bez výjimky celého obsazení a vzájemná souhra kladenských. Ať jde o podehrávajícího Jana Červeného se smyslem pro přesný timing a gestický komentář, absolutní pře­tělesnění Jiřího Suka, nebo plastický projev Emy Spurné, která dokázala působit přirozeně a uvěřitelně i v tak herecky náročném úkolu, jakým je emocionální výbuch. Všichni pak skvěle drží svoje charaktery, i když nejsou zrovna v prvním plánu a divácká pozornost je smě­řována jinam. Je radost užívat si průběžné jednání všech těch nesourodých figurek.

Kolektivní režie pak dosvědčuje bohatou zku­šenost s komediálním žánrem. Komika vzniká ať z vtipných kontrastů, jako hned na začátku, kdy se Parkinsonem sužovaný děda Jařela šourá kolem svazového transparentu s entuziastickým dvoj­verším „Jako včela chopí se díla / v svorné práci naše síla!”, nebo v přesně budovaných gazích, situačních i slovních. Pracuje se se zklamaným očekáváním jako v situaci pohřbu, kde se ukáže, že neumřel stařičký Jařela, jak divák z předcháze­jících narážek oprávněně čeká. Dobře fungují taky ironické mizanscénické komentáře k textu – třeba ten, když se všichni včelaři-trubci rojí kolem krásné Kláry, stejně jako pointování jednotlivých scén. Snad jen ty časté přestavby mohly být trochu sviž­nější (a třeba jako ve včelím úlu činorodější?). Inscenace skvěle funguje na úrovni scén, s cel­kovou kompozicí je to podle mě problematičtější. Snad třetinu hry zabere expozice, kdy se předsta­vují jednotliví členové svazu. Toto panoptikum roztodivných figurek a zasazení děje na schůzi ve mně bohužel vzbudilo dojem, že se bude jednat o hru typu Havelkova Společenstva vlastníků, kdy je jedna nepovedená domovní schůze modelovým obrazem neutěšeného stavu naší společnosti a kdy se postavy, zprvu zachovávající dekorum, postup­ně „odkopávají” a odhalují svoji malost a omeze­nost. Záhy se ale ukáže, že toto není ambice textu. Žádná jiná nosná dějová linie ovšem není dostatečně silná, aby se stala hnacím motorem příběhu. Postavám chybí do­minantní dramatická situace, která by je nutila jednat, a dění na scéně se tak chvílemi „vleče”. Dominantním není ani boj mezi včelaři-zastánci moderních bio- eko- postupů či klasických cho­vatelů, mezi konzervativci a příznivci moderních technologií, stejně ani boj o nově příchozí mladou a víc než pohlednou „včelí královnu”. Otázka moru je taky jen jednou z dějových linek. Ve výsledku se tedy spíše než o pevně budované pravidelné drama jedná o scénické leporelo, sled obrazů ze ži­vota chovatelů včel. K dobré zábavě mi to rozhod­ně stačilo, ale přesto si myslím, že nápad, zvolené prostředí a autorské schopnosti Jana Červeného měly potenciál ještě větší.