Dvě v jednom aneb přemítání recenzentovo- recenze JH

Jak vidí Charmsovy pašije Jan Císař / Zpravodaj Jiráskova Hronova

Všechno není košer -Rádobydivadlo Klapý & Charmsovy pašije -Ruský kroužek při V.A.D. Kladno

Vím, že se to nedělá spojit recenze na dvě představení v jednu; nevím, co tomu řekne pan šéfredaktor Slížek a o Simoně Bezouškové si ani netroufnu uvažovat; vždyť přece tyhle recenze píšeme proto, aby zůstal jakýsi dokument o tom, jaké to představení bylo. A to nemluvím o svém dávném přesvědčení oddaného vyznavače strukturalismu, pro něhož dílo je na místě prvém a posledním. Zatímco tyhle dvě recenze dvou představení v jedné neplní ani jeden z těchto požadavků, neboť nepůjde o analýzu scénického tvaru, ale o přemítání o tom, jak jsme na tom v této době s divadlem. A protože jsme na JH, tak samozřejmě s divadlem amatérským. I když nějaké to slovo o scénování také padne, ale spíše bokem, na okraji. Ale říkám si: když mohou experimentovat a zkoušet tvůrci, proč by jednou nemohl recenzent.

Takže: K této nezvyklé podobě a poloze mne vyprovokovalo prostě to, že jsem těsně po sobě, skoro bych řekl vzápětí, viděl dvě představení. Nejprve adaptaci prózy Šoloma Alejchema v činohru, jež pro soubor z Klapý zhotovil Ladislav Valeš, jež bývá uváděna pod názvem literární předlohy jako muzikál Šumař na střeše. Provedena byla tato předloha poetikou, kterou pro sebe nazývám oproštěným realismem. Jeviště je zbaveno podrobné popisující výpravy, dominuje holý prostor, do něhož jsou v nějaké míře přinášeny – většinou herci – nějaké kusy mobiliáře, případně rekvizity. Za těchto okolností tato strohá nebo alespoň omezená a limitovaná věcnost nabývá výrazné polohy, jež může dosáhnout symboličnosti a obraznosti. Což v případě tohoto představení není tak časté, ale jisté prvky tohoto typu v něm lze nalézt. Hlavní váha poetiky oproštěného realismu spočívá pak na hercích, na jejich kolektivní disciplinovanosti a zároveň individuální schopnosti vytvořit věrohodné, plastické, životně přesvědčivé postavy, které vyprávějí o svých osudech a zároveň svou souhrou realizují situace, jejichž zřetězení je dějem. Soubor z Klapý tohle v zásadě zvládá a má přitom v hlavní roli Tovjeho herce, jenž je přímo vzorovým příkladem jak v takové poetice hrát. Viděl jsem Ladislava Valeše hrát divadlo víckrát, ale takhle ještě ne: zbaven všech zlozvyků, věcně, ale přitom s hlubokou emocionalitou a jeho hovory s Bohem nenápadně, ale dost naléhavě připomněly, čím se židovství vepsalo do dějin evropské kultury a evropského umění – transcendentální starostlivostí o duši. Rád píšu o Ladislavu Valešovi tato slova, ale chtěl bych současně upozornit, že v tomto duchu je jeho výkon přesným příkladem té činohry, jež se sice vzdala řady projevů a postupů, které jí dodalo především 19 století, ale jádro této poetiky zůstává: racionální a logické vyprávění příběhu lidí ověřitelné reálnou životní zkušeností, které navíc naplňuje divákovo přání zažít něco, co mu dává naději.

V tomto směru to představení bylo a je zajisté velmi příjemné.

A pak přišly Charmsovy pašije Ruského kroužku při V.A.D. Proti tornu příjemnému a hladkému plynutí příběhu představení Všechno není košer je to záležitost prakticky neuchopitelná. Základ je už v autorovi. Derridova dekonstrukce je proti němu skoro procházka růžovým sadem, neboť podle ní zjistíte po získání prvého významu, že následuje nekonečný řetězec významů dalších, jejichž konce se nedoberete. Charms vám drtivou většinou tuhle šanci nedá, už první význam je nejasný, nezřetelný, mnohočetný. Je to skvostná intelektuální hra, která provokuje nekonečně mnoho asociací. Což je výzva pro inscenátory, aby uplatnili svou imaginaci, svou fantazii. Kladenští toho využili v plné míře. V jejich představení je toho tolik, že máme jako diváci nekonečně šancí vnímat nejrůznější roviny; bavit se a smát se stejně jako prožívat úzkost, strach, beznaděj, zoufalství. A v každém případě zažívat trvalý pocit nejistoty. Když jsem se pokusil obě představení, jež jsou předmětem této recenze, srovnat, tak jsem si řekl, že je dobře, že jimi začal letošní JH; alespoň se otevřela dokonale šíře dnešních divadelních možností. Ale na druhé straně se nemohu neptat, zda takto zející propast není příliš, příliš hluboká a zda proto někdy nezasáhne divadlo v podstatě jeho bytí.