Humor jako postoj k životu a k divadlu

jak vidí hru Upokojenkyně J. Císař / Zpravodaj Jiráskova Hronova

Ta „hra z prostředí domova pro seniory” -jak praví v programu podtitul k Upokojenkyním – bude možná pro mnohé příliš černým humorem až cynismem, jenž si tropí drsné žerty z bezmocného stáří. Nuže, dámy a pánové, jsem ve věku, kdy bych se tímto představením mohl cítit dotčen – a necítím. Naopak si myslím, že postihuje své téma s osvobozujícím humorem, protože ono tu vůbec nejde o to stáří, ale o ty mladší, kteří se musí vyrovnávat s tím, že opatrují nemohoucností a chorobami postižené rodiče a prarodiče. V.A.D. se opět a znovu prokazuje jako soubor, jehož autorství znamená potkávat se s náměty a tématy veskrze současnými. A tohle téma veskrze současné je, vždyť kolik je rodin i jednotlivců, kteří jsou postaveni do podobné situace a musí hledat za každou cenu řešení – někdy až zoufale. V.A.D. má ovšem také poetiku, s níž ty nad míru reálné náměty mění v přitažlivý scénický tvar. Je to jakýsi odstup od tématu, o němž se hraje, jakési pátravé zkoumání, které dovoluje bavit se dramatickými postavami, situacemi, do nichž vstupují, a posléze hercům nahlížet i sebe sama. Odtud pramení i jejich humor jako postoj k životu, k divadlu. Důkaz více než názorný podávají obě herečky – Růžena Roentgenová a Ema Spurná hrající v tomto představení ty dvě staré sklerotické ženy. V ničem a ani v nejmenším nepoužijí jediný prostředek, jímž by se snažily potlačit svůj věk, jenž vskutku zdaleka neodpovídá věku postav, které představují. A přesto jim tento věk i s jeho všemi průvodními znaky nelze nevěřit. Neboť obě herečky podnikají zvnitřku onen pátrací průzkum, jenž může nastolit smyslově vnímatelný svět zvláštních duševních rozměrů s humorem jako názorem vlastním celému souboru. Konečně: je-li jako autor textu uveden Lupinec and Company a není-li v programu jméno režiséra, i to svědčí o tom, že tu stojíme před vskutku kompaktním kolektivem, jenž se divadlem srovnává se světem i se sebou a vydává o tom kvalitní a zábavné svědectví.