Předběžné zprávy z Hronova

Zmínka o Charmsových pašijích od Michala Zahálky / Lidové noviny

I letošní 84. ročník Jiráskova Hronova boří obraz ochotníků, kteří se pokoušejí o konzervativní činohru: i zde se odvážně experimentuje a nechybí ani výpověď o době. Mezi špičky prvních dnů patřily například Charmsovy pašije či dramatizace novely Nazí podle Ivy Procházkové.

MICHAL ZAHÁLKA

Ve východočeském Hronově se od soboty koná vrcholný festival amatérských divadel, podle jednoho ze slavných rodáků zvaný Jiráskův Hronov. Prostě sdělení, které se v polovině prázdnin objevuje se zdánlivou jistotou, přestává být tak docela samozřejmé, jelikož situace v idylickém městečku není v mnohém úplně veselá.

Před pár týdny se do insolvenčního řízení dostala místní hotelová škola, jejíž internát je hlavní ubytovací kapacitou festivalu, a jeden z mála zdejších penzionů spěje s koncem léta k svému uzavření. Nakonec je po vleklé nejistotě přece jen kde spát, takže alespoň pro letošek vše dopadlo relativně dobře- i čtyřiaosmdesátý ročník festivalu, tak jako ty předešlé, díky tomu v těchto dnech plní své četné umělecké i mimoumělecké funkce.

Možná tou vůbec nejdůležitější je to, že festival vyvrací řadu mýtů s amatérským divadlem často spojovaných. Panuje-li zažitá představa o amatérském divadle jako o divadle party snaživců, kteří se bez řemeslných dovedností pokoušejí o konzervativní činohru, právě na Hronově je možné si tento obraz dost razantně opravit a vidět amatérské divadelní dění zeširoka. Amatérští tvůrci experimentují mnohdy někdy odvážněji a méně okázale než jejich profesionální kolegové, vyjadřují se k době a společnosti. Jak experimentátoři, tak ti, kteří usilují o velké činoherní divadlo, k tomu mají vždy alespoň základy řemeslné výbavy. Nejspíš i díky četným seminářům a vzdělávacím akcím, které se právě s hronovským festivalem neodmyslitelně pojí.

V tomto ohledu představuje Hronov jakési podhoubí českého divadla jako takového: značná část, ne – li většina profesionálních divadelníků z amatérské sféry vzešla a celá řada z nich se do Hronova trvale vrací- jako lektoři, diváci a nezřídka i jako spolutvůrci inscenací. V Čechách, možná výrazněji než jinde nelze vést přímý řez mezi amatérským a profesionálním divadlem,a značný podíl na tomto faktu má právě tradice hronovského společenství. Řečeno slovy Petra Lébla, který do něj nepominutelně patřil: „ Nikdy nevíš, kdy zas budeš amatér“.

„Cesty od literatury vycházejí“

 Vedle inscenace Bulgagovovy povídky Morfium, kterou Tomáš Hájek  poslal jako svébytnou kombinaci  činohry  a vynalézavého stínového divadla se zpětnou projekcí, patřil ke špičkám prvních festivalových dní ještě jeden pohled na jiného ruského klasika: kladenský soubor V.A.D.  se pokusil najít klíč k dílu Daniila  Charmse, jehož výhružně nonsensová  poetika lákává divadelníky více než často a zpravidla s nikterak pozoruhodnými výsledky. Bývá totiž problém s tím, co k bytostně literárnímu materiálu dodat, aby se odůvodnil jeho převod na divadlo.

Kladenští to v inscenaci nazvané Charmsovy pašije zkusili z nezvyklého směru: Charmsovy povídky propojili jednak s rovněž frekventovanou hrou Jelizaveta Bam, jednak se vzpomínkovou prózou autorovy ženy, díky níž se do scénáře dostává náhled na Charmse samotného. Výsledkem ovšem není kontrast díla a autora, nýbrž zvláštní přitakání: Charmsův život (i život s Charmsem) v sobě zjevně rovněž nesly nemálo absurdity.

Samotná dramaturgická úvaha by ovšem nestačila, kdyby se tu nepojila i s všestrannou divadelní dovedností: soubor je disponovaný pěvecky (včetně komplikovaných vícehlasů) a po herecké stránce dovede najít a udržet polohu mezi absurditou a střízlivostí, mezi stylizovanou odtažitostí a srozumitelným lidským pocitem. Znamenitá je scéna, v níž se žena namáhavě pokouší otevřít sklenici okurek a muž jí při té snaze dovádí k šílenství svou nutkavou potřebou napodobit zvuk onoho otevření. Vrcholem je ovšem moment, který nabízí půvabný klíč ke vztahu literárního nonsensu a divadelního jazyka vůbec: slavné Charmsovy drobničky „z dějin ruské literatury“ (v nichž se lze třeba dočíst o to, jak se Gogol převlékla za Puškina, aby postrašil Turgeněva) jsou inscenovány jako scéna výslechu, v níž autor tyto texty nesměle předčítá komisní úřednici, které se v očích zračí naprosté nepochopení.

Podobně neokoukanou cestu od literatury k divadelnímu tvaru představovala i inscenace Nazí, kterou podle stejnojmenné novely Ivy Procházkové připravil Plzeňský soubor Buddeto! v režii Michala Stona. Svou roli tu hraje nepochybné osobní sdělení: příběh o zvratech v životech sedmnáctiletých mladých lidí inscenující sedmnáctiletí mladí lidé a na jejich výpovědích o problémech s láskou, společností, přejímaní zodpovědnosti a hlavně sebou samými je to hodně znát.

Klíč ke zdivadelnění literatury potom toto výpovědní téma vydatně posiluje: místo konvenční dialogické dramatizace se přímá řeč slévá do monologů, v nichž postavy demonstrují své rozhovory s okolím. Výpověď je tak posílena na úkor tradičního psychologizování a výsledkem, je tvar, který je svým zvláštním stylem vyprávění (přes řadu objektivních problémů, které inscenace má), jistý způsobem strhující.

To je další připomínka, kterou s sebou festival nese: divadlo – a to nejen amatérské – nemusí být nutně dokonalé, když má nápad a vnitřní sílu. Což právě to amatérské mívá docela často, a než se Jiráskův Hronov v soboru uzavře, bude ještě jistě dost příležitostí se o tom přesvědčit.

Autor je divadelní kritik