Na Femadu se Divadlo V.A.D. prezentovalo vlastní hrou

o tom jak se líbili Zubaři na Femadu / Femad

Divadelní soubor Tyl Dačice nastudoval hru Emila Vachka „Pec” v režii Otakara Tesaře. Tento v podstatě zapomenutý text upravil před časem Zdeněk Pošíval pro volyňský soubor. Základní dramatická situace je nosná a může se stát rozhodně dobrým odrazovým můstkem k vybudování inscenačního celku. Není tedy divu, že si ji dačický soubor vybral.

To, co předloha nabízí, se soubor snaží poctivě naplnit podle svých sil a schopností. Centrem všeho dění na scéně je dvoustupňová pec, která umožňuje zajímavé řešení misanscén. Herci mají vesměs smysl pro rytmus situací. Ale je třeba přiznat i jisté rezervy dačické inscenace. Především v rozehrání některých situací — konkrétně jmenujme situace okolo podváděného manžela (například tu, zda si všimne své fotografie s černou páskou — nevytváří se napětí, necítíme nebezpečí). Leccos souvisí i s volbou hereckých prostředků, především u Marfy (Eva Pokorná) a Grišky (Otakar Tesař): budování situací zevnitř je někdy obětováno ve prospěch „mrazíkovského” herectví, kdy se herci více pokládají do vnější komiky a působí jednostrunně. Václav (Olin Svoboda) je civilnější a v prvních společných situacích je taková i Marfa a je jen škoda, že tornu tak není po celou dobu. Griška hraje hlupáka a nikoliv to, že je sice jednodušší, ale že se snaží porozumět situaci, v níž se ocitá. Vzhledem k výše zmíněným rezervám v rozehrání některých situací i k uvedenému způsobu herectví nám pak chybí důležitý další rozměr komedie — onen hlubší pohled do lidské duše, kdy se nejen bavíme směšností situací a postav, ale kdy si zároveň uvědomujeme její vážný podtext. Osamělost způsobenou válkou, strach o život… Krok tímto směrem by pro dačickou inscenaci znamenal další posun v její kvalitě.  

Divadlo V. A. D. Kladno se na FEMADu prezentovalo vlastní hrou nazvanou „Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka”. Text napsaný dvěma členy souboru je nepřenosný a je pouze východiskem k vybudování celku inscenace. Ačkoliv můžeme mít pocit, že jde o improvizaci, všechno má v podstatě svůj pevný řád. Se zájmem sledujeme příběh soutěže o nejlepšího zubaře, který se stává záminkou k předvedení nejrůznějších charakterů, až k samotné devastaci toho dosud nejpevnějšího, s překvapivou pointou na závěr, kdy primář uzavírá sázku s primářem jiného obvodu. Vše se odehrává na účelně zařízené scéně, na které není nic zbytečného, co by v průběhu doby zůstalo nevyužito. Do hry jsou průběžně zapojováni diváci coby pacienti — někdy je to předem domluveno, jindy náhodně získané jméno. Také jinak jako diváci zasahujeme: v několika situacích je nám umožněno rozhodnout, jak se má hlavní hrdina zachovat. (Pamětníci říkají, že má soubor opravdu připravené všechny možné varianty.) Neskonale se bavíme. Je tomu tak proto, že jsou přesně a srozumitelně vybudovány situace, neustále zažíváme překvapivé momenty. Žádná z akcí není samoúčelná, takže akceptujeme a oceňujeme i komiku drsnějšího ražení. Herci se navzájem vnímají a daří se jim vytvářet výrazné charaktery — právě od nich vznikají konkrétní gagy. Také ony mají přesnou výstavbu a temporytmus. Všichni herci mají cit pro situaci. Dokázal to především představitel zubaře Nováka (Kazimír Lupinec alias Jan Červený), který využil i drhnoucí dveře (komentářem a kopnutím ve správný moment) a především na závěr neplánovaně se zřítivší zubní pracoviště. Devas-tace lidského charakteru soutěží tak byla ještě „zhmotněna” totální devastací ordinace. Váleli jsme se smíchy, ochotně spolupracovali, bavili se. Ale při tom všem jsme si uvědomovali, že se vlastně hraje o věcech, které až tak k popukání nejsou.