O zázračnosti

názor J. Císaře na Valerii a týden divů / Zpravodaj Jiráskova Hronova

RECENZE – VALÉRIE A TÝDEN DIVŮ

Viděl jsem představení Valérie a týden divů, s nímž přijel na letošní Hronov kladenský soubor V. A. D. už po třetí. Po prvé to bylo na premiéře, kdy mnohé ze scénických zázraků tohoto představení ještě nefungovalo tak, jak mělo, ale už se dalo snadno odhadnout, že půjde o inscenaci hodnou V. A. Du. Je to nepochybně jeden z našich amatérských souborů, kde pojem autorský znamená nápaditost, hledání scénického tvaru a také velkou operativnost a trvalou otevřenost novým, jiným podnětům. Ale zároveň i věrnost vlastní poetice, vlastnímu pohledu na skutečnost, na svět a naše bytí v něm. Valérie to – když jsem ji viděl po druhé – všechno potvrdila. Začalo to volbou literární předlohy. Marná sláva, ta Nezvalova próza nezapře sklony svého tvůrce k surrealistickému vidění a chápání; od básnivého lyrismu se vzpíná k hororu, aby se vrátila ke žhavé a smyslné erotice. Zdá se mně, že V. A. D. přímo tato podoba textu přitahovala a jakkoliv je pro něj tato rovina a poloha nezvyklá, tak ji zřejmě považoval za výzvu a rozhodl se až pokorně – to říkám proto, že dnešní doba je přímo nabitá adaptacemi, které literaturu v zájmu scénického provedení dokážou komplexně přetavit – najít své možnosti, jak na jevišti provést tuhle básnivou zázračnost textu.

V druhém představení Valérie, které jsem viděl, fungovala brilantně. Už to, jak se rozevřela „latrina magika”, ten venkovský záchůdek, ve scénický prostor se všemi svými proměnami a nečekanostmi, bylo velkým překvapením, které se stupňovalo s ohromující překvapivostí. A slovu, literatuře přinášelo to, co se nazývá amplifikací – to jest zmnožení, zvýšení, rozšíření významu i smyslu. A to s naprostou přesností provedení a nenadálostí zjevení. Ve včerejším hronovském představení Kladeňáci trochu doplatili na prostor. Byl příliš malý na přeskupování lidí, seděli jsme jako diváci příliš blízko a zaznamenávali jsme je proti vůli tvůrců, občas zaskřípala i ona dokonalá přesnost. To ovšem neznamená, že inscenace -viděl jsem včera druhé představení – ztratila svou kvalitu. Je stále obdivuhodně vyrovnaná ve své věrnosti Nezvalově próze a oné amplifikaci scénickým provedením. A tím je také osobitá, je to Valérie a divy, jež patří V. A. Du, jeho poetice a stylu, to jest především humoru. V tomto případě to znamená ironický nadhled nad vší tou zázračností. A konečně: ta kvali-ta, jež se neztratila, řadí Valérii a týden divů mezi mimořádné inscenace českého amatérského divadla.

Jan Císař