Rozhovor Upokojenkyně

Ema Spurná vyzvídá na Kazimíru Lupincovi informace o Upokojenkyních / Newsletter 02/2015

Jak bys divákům vysvětlil název?

„Upokojenci“ znamená slovinsky „důchodci“ a v češtině to slovo obsahuje hned několik krásně přiléhavých významů. Jsou  „upokojení“ čili uzavření v pokoji a už jaksi uklidnění. Dál jsou  v některých případech zase tak trochu „kojenci“. Každopádně správný název je Upokojenkyně, nikoliv Uspokojenkyně, jak se vžilo v části souboru.

Smrt, nemoci, stáří – všechno těžká témata. Jak hledáš hranici, aby to byla komedie?

Mezi tématem a žánrem nemůže být, myslím, hranice. Humor vlastně vůbec žádné hranice nemá, jak jsem slyšel v jedné chytré diskusi. To, co je někdy „za hranicí“, už většinou není humor, protože to znevážení není vyváženo vtipností. Když to naopak vtipné je, vystihuje to něco hlubokého a spojuje to lidi. Znevážení pak člověk rád odpustí, protože pochopí, že to vlastně žádné znevážení není.

Bojíš se vlastního stáří? Radši důchoďák, nebo smrt?

Aha, tak dosud jsem nad tím nepřemýšlel, takže děkuju. Těžko si vybrat, ale myslím, že na nějaké té pěkné bezbolestné a rychlé smrti v šikovný a rozumný čas – ani moc brzo, ani moc pozdě – není nic špatného. Jenom se umět trefit… 

Někdy se říká, že stařecká demence je podobná batolecímu věku. Vysvětluje to ten skok od Písečku k Upokojenkyním?

Píseček není hra o dětech, ale o rodičích. Takže je to spíš skok od vztahu rodič – dítě na začátku ke vztahu rodič – dítě na konci. K důchodcům jsme se dostali mohutným skokem přes krizi středního věku. Uvidíme, jestli se podaří jí přeskočit i zpátky. 

Na co myslíš, když jdeš ze zkoušky?

Kolik toho ještě chybí a kdy si vyzvednu věci, které jsem tam ve stavu vyšinutí zapomněl.

Zahrál bys rád tu hru v důchoďáku?

No, moc to nevidím. Jednou jsme v domově důchodců hráli Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka.  Kromě toho, že nebylo v ústech diváků co kontrolovat, se celé představení neslo v až příliš rozpačitém duchu.  A navíc, Upokojenkyně asi není ideální hra pro důchodce. Je to hra pro budoucí důchodce.

K příběhu tě inspirovalo navštěvování babičky v domově důchodců?

Ano. Pak to nějakou dobu zrálo, ale zásadní byly předloňské hory, kde mi v porovnání s druhým rozpracovaným námětem divadelní hry kolegyně otevřely oči, že tohle je hodně dobré téma a že by mělo dostat prioritu. Na horách jsou vždycky posuny, většinou tedy směrem z kopce.

Co řekli tvoji rodiče, když se dozvěděli, o čem a o kom hra je?

Nedá se říct, že je to o mé babičce. Ze skutečnosti jsou sice vzaty určité náměty, ale je to hodně smíchané dohromady, takže nikdo nakonec nepředstavuje nikoho konkrétního. Moji rodiče o hře věděli ještě dřív, než scénář vznikl. Říkali jsme si společně, že to je téma pro divadlo. Takže vyděděn nebudu, naopak je to náš společný projekt.

Co myslíš, že by tomu tvoje babička řekla?

Co by řekla právě téhle hře neumím odhadnout.  Ale obecně měla babička k našemu divadlu takový ambivalentní vztah. Byla sice hrdá, když se něco podařilo, ale zároveň se bála, aby Honzík kvůli divadlu nezanedbával nic z těch všech důležitějších věcí okolo.  

Je něco, co se do hry nevešlo?

Je toho dost. Hodně lidí, se kterými mluvím, pro mne mají další inspirační příběhy. Ale většina z nich se točí buď kolem nějaké zloby, nebo naopak lásky na stará kolena…