Upokojenkyně u “profíků”

nejen o Úlu hovoří K. Lupinec / program Zlín

Kazimír Lupinec

Vlastním jménem Jan Červený /1976/

Je zakládajícím členem a autorem kladenského amatérského divadla V.A.D. Mezi jeho autorské počiny patří například hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, Hotel Infercontinental, nebo Fe-érie o Kladně. Pro V.A.D. přichystal ale také několik autorsky pojatých dramatizací (Rozmarné léto, Valérie a týden divů, Válka s mloky apod.) Divadlo je pro Kazimíra aktivita večerů. Ve dne hraje na plný úvazek roli architekta a věnuje se zejména veřejnému prostoru. Přes den, večer i v noci je šťastně ženatý a má dvě už celkem velké děti.

Jak se zrodily Upokojenkyně? Prý byly napsány na základě Vaší osobní zkušenosti?

Sen vytvořit ze zážitků divadelní představení zrál postupně během mých návštěv za babičky (nejprve i dědy) v domově důchodců. Nevím už, jestli to byl záměr nebo náhoda, ale konkrétní scénář vznikl až po babiččině (podotýkám přirozené) smrti.

A co žánrové zařazení? Měli jste v tomto jasno už od začátku, že Upokojenkyně zpracujete jako komedii?

Jednoznačně jako komedii. Právě komediální stránky celé té situace byly tím hlavním důvodem a hlavní inspirací. Díky tomu, že to bylo „odžité”, jsem si byl jist, že dokážu dobře balancovat na hraně, za kterou by se jít nemělo. Věřím, že posuzuje-li se černý humor z tohoto hlediska, je měřítkem právě jednak ona humornost a dál jakýsi základní upřímný a chápavý postoj k dané situaci. Ten je z toho snad cítit.

V případě Upokojenkyň jde o autorský projekt. Znamená to tedy, že se na komedii podíleli všichni členové souboru?

Naše divadlo V.A.D. je již poměrně sehrané a ve svém vkusu zcela sladěné. Je tedy velkou výhodou, že to, co přinesu, nemusí být nutně stoprocentní, ale stačí tak na osmdesát nebo devadesát procent a ten zbylý vklad je možné prověřit experimentálně, prodiskutovat nebo doplnit ze vzniklých náhod při zkoušení.

Sám v kladenské inscenaci hrajete. Ztvárňujete roli Vlastíka. Psal jste si ji přímo na tělo?

Není to první postava, kterou jsem si psal na tělo. Pro mne je celá tvorba divadla nerozdělitelná na jednotlivé profese. Nepíšu text, ale vymýšlím rovnou vše zároveň, celou inscenaci. Představuji si tedy také, jak to budu já nebo kolegové hrát. Konečně i to hraní je tvorba. Neúčinkovat v tom celém, to by byla realizace výše uvedeného snu ani ne poloviční.

Vaše hra byla nominována na Cenu Marka Ravenhilla za rok 2015, rovněž jste byli nominováni na Inscenaci roku, máte moc hezké reakce kritiků a teď se Vaše hra uvádí na profesionálním jevišti, v Městském divadle Zlín. Co byste si přál ještě do budoucna?

Ptáte se zřejmě na divadelní přání. Přál bych si ještě hodně tvořit, umět spoustu inspirace, co mám v hlavě, nějak co nejefektivněji a nejmoudřeji přetavit do nějakého výsledku, až to bude blbé, tak včas skončit, a pak hlavně včas tu ránu do hlavy…

Na čem momentálně pracujete?

Začínáme zkoušet hru Úl s (jak název napovídá) včelařskou tematikou. Včelařství je v divadle zatím pole neorané. Národní divadlo má sice své včely (cca o 5 let později než V.A.D.), ale na jevišti jsem úly ještě neviděl. Rád bych to měl v lednu nazkoušené.