Z Balady pro banditu si děláme vlídnou legraci

další rozhovor s Kazimírem o Nikoločavě / Denní zpravodaj 47. ČDP

Divadlo V. A. D. Kladno se se svými autorskými inscenacemi pravidelně účastní Jiráskova Hronova a můžeme jej jmenovat jedním z aktuálně nejzásadnějších amatérských souborů v Česku. Tentokrát si vzali na paškál pod hlavičkou své poetičtější sekce Zakarpatský spolek pod V. A. D. myticky idealizovaný a tajemný kraj Zakarpatí a romantický příběh bandity Nikoly Šuhaje. O inscenaci se rozhovořil režisér a dramatik souboru Kazimír Lupinec.

Hra má podtitul „postprovázkovské vypořádání se s nikološuhajským mýtem”. Není to tedy klasická Balada pro banditu, že?

Není. Z Balady si spíš děláme tak trochu – doufám, že vlídnou -legraci. V divadle je to díky písničkám a baladičnosti tak trochu sázka na jistotu a to není nic pro amatérské divadlo, které má tu krásnou výsadu, že může dělat inscenace, které se líbit nemusí. Jedná se tedy o naši vlastní dramatizaci Olbrachtovy knížky, které jsme přidali nadtéma. Tím je Koločava a její příběh. Naše inscenace je meditováním nad během času, nad horami, nad tím, jak se mění a současně nemění svět.

Jak myšlenka hry vznikla?

Když jsem se s přáteli před třemi roky chystal napodruhé do hor do Zakarpatí (dnešní západní Ukrajina), nechtěl jsem si nechat ujít možnost podívat se po víc než dvaceti letech znovu do Koločavy. Přemýšlel jsem nad paradoxem, že tohle místo žije díky příslušné písni v jakési rovině mlhavých mytických představ, ačkoliv je zcela konkrétní, zajímavé a je to tam jen kousek. Přišlo mi zvláštní, že zůstává umělecky opomíjené, že nikoho nenapadlo ho výrazněji promítnout do nikološuhajských produkcí. Zpětně se sice ukázalo, že to napadlo minimálně režiséra Vladimíra Morávka, který s Koločavou pracoval ve svém chystaném filmu. Nakonec jsme ale, zdá se, Morávka a jeho film předběhli. Na Ukrajinu jsem tedy v roce 2019 už odjížděl s odhodláním prozkoumat, jestli by se s místem dalo nějak umělecky pracovat.

Jaká je tedy Koločava?

Z dálky je úplně stejná jako před sto lety. Hory, louky, řeka a staré střechy chalup. Při bližším pohledu vidíme na střechách satelity a při ještě bližším pepsi coly a mobily na stolech. Koločava se ne-proměnila jen civilizačně, proměnila ji i její vlastní sláva. Je tam socha, muzeum Ivana Olbrachta nebo hospoda Četnická stanice s turistickým giftshopem. Není to ale kupodivu turisty ještě úpině vykoukané. Ještě to tam stále je.