Vlna oválných narozenin II

Rozhovor s Jasankou Kamanovou o čtyřicítce, oslavách každý den a mužích jejího života

Významné jubileum letos slaví také herečka VAD Jasanka Kajmanová. Rozhovor vznikal potmě, v polích u řeky Sázavy, mezi Nespeky, kde příležitostně bydlí na chatě, a kostelem v Ledcích, kam se denně chodí otužovat do rybníka.

Máš dvě děti, dokonce prvního divadelního Oskara. Kolik je dnes Bertě a Oskarovi?

Bertě 2353 a Oskarovi 714 dní.

Jak to vzniklo, že počítáš jejich životy na dny?

Protože jim každému píšu večer deníček. Co udělali, co řekli a co zažili, jednou jim to chci dát. Zápisy jsem začala vždycky tím, kolik jim je dneska dní. Začalo se mi líbit, že můžeme pořád slavit. Že jim je 10, 20, 100, 123 dní. Naposledy jsme slavili, že Bertě bylo 2345 dní. Je nadšená, vždycky chce dárek. A já mám důvod se u toho trochu opít.

U ostatních lidí to děláš taky?

Ne, nikomu jinému dny, doufám, nepočítám.

Všimla jsem si ale, že věcem dáváš jména. Třeba i koloběžce, spacáku nebo botám…

Měla jsem oblíbené boty Míle, tašku Šarlotu Masarykovou nebo pračku Bělu. A taky jsem tím inspirovala jednu babičku, která si pak pamatovala podle jmen všechny zuby v hubě vnuka.

Co dál je na tobě ještě divného?

Třeba mám hrozně chlupatý tělo, proto jsem si ho v jenom projektu půlku oholila a zkoušela s tím žít. A už deset let mám šedivé vlasy. Dobrý je, že teď ve čtyřiceti už to není tak divný.

Jako projekt jsi pojala i svou letošní oslavu čtyřicátých narozenin, které jsi měla v květnu. Rozhodla ses, že uspořádáš pochod 40 kilometrů, jak tě to napadlo?

Chtěla jsem jít krajinou a věděla jsem, že k padesátinám 50 kilometrů už neujdu. Takže to bylo potřeba sfouknout teď ke čtyřicetinám, ale nakonec se šlo jen 25,5, ten zbytek postupně docházím.

Navrhovala jsi, aby lidi šli čtyřicet kilometrů na balkoně, když se nemohlo scházet hromadně kvůli koronaviru. Víš o někom, kdo tě poslechl?

Nikoho jsem nakonec nepřesvědčila, ale asi by to šlo, slyšela jsem o někom, kdo dokonce uběhl na balkoně maraton.

My všichni v divadle jsme spíš pasivní a čekáme, až novou hru napíše Kazimír, zatímco ty jsi vystudovala DAMU a už máš za sebou několik divadelních projektů. Můžeš nám o nich říct víc?

Začaly ve škole, kde jsem je dělala v rámci studia, prvním větším byl Trenažér života. Byl o dětech a hrál se přímo na hřišti. Oslovila jsem matky, jejich děti a také matky jejich matek, případně dědy. Každá dvojice řešila své trápení. Na tom hřišti jsme se snažili, aby dramaturgii dělaly děti. Úplně nám to nevycházelo, někdy se pohádaly matky s babičkama, někdy děti chtěly pryč. Všechny zkoušky se vlastně hrálo, jen dvakrát se ale hrálo i s diváky, na Den dětí a na Den otců.

Mají tvé projekty nějaké společné téma?

Když něčemu sama nerozumím, nebo se s něčím potýkám, třeba s výchovou dětí, tak o tom zkusím..

…napsat hru?

Ne, hrát. Já moc nepíšu, jen na zkouškách něco sepisuju, ale když si zkrátka s něčím nevím rady nebo mě to sere, tak o tom zkusím zahrát představení. Neodlišuju divadlo od života, je to pro jeden svět.

Hraješ v životě?

Mám spoustu rolí, ale já bych to viděla spíš obráceně, že na divadle nehraju, ale žiju.

Viděla jsem tě i v představení Na houbách. Co mi k němu řekneš?

To dělal můj kamarád Adam, když čekal svoje první dítě, a přizval mě ke dramaturgii, nakonec v tom hraju. Teda nosím stoly a předříkávám lidem, co všechno nemáme v nápojovém lístku. Moc mě to baví.

Zmiňovala jsi, že plánujete hru, kterou nikdo nechce. Můžeš o ní říct víc?

Holky – Hanku a Katku -, které jsem oslovila na Trenažér života, jsme měly každá jedno dítě. Všechny jsme pak druhé dítě rodily doma a právě díky tomu vznikla hra Promiňte, že rodim. Chtěly jsme spolu udělat ještě další projekt, který mám v plánu, a který se jmenuje Muži mého života. Nechtěly jsme zkoušet jen tak někde v obýváku, ale pro divadlo. Jenže Promiňte, že rodim bylo přímo pro festival Venušiny dny, který je zaměřený spíš na ženský svět, ale s hrou o mužích nás zatím nikdo nechce.

Kdo jsou muži tvého života?

Můj táta, můj manžel a můj syn. A pak pár milenců, ale o nich nemůžu hrát divadlo veřejně.

A pak muži z VAD?

Samozřejmě, Červ, Karí, Brzda, Šluký, to je jasný. Všichni VAD muži.

Co ti dávají muži tvého života?

Je to pro mě zajímavý téma. Jeden mi dal život, druhému jsem dala život já a ten prostřední, s ním musím ten život nějak žít.