Oblíbený kladenský divadelní soubor V.A.D. (původně Velmi Amatérské Divadlo) letos oslavil 25. narozeniny. Založili ho v roce 1998 bývalí spolužáci z kladenského gymnázia. I když se někteří již rozprchli mimo Kladno, většinu souboru tvoří stále Kladeňáci. Divadelníci mají jednu krásnou vánoční tradici.

Velmi Amatérské Divadlo zaznamenalo první větší úspěch se svou autorskou ko­medií Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, kde se hlavní hrdina rozhoduje podle hla­sování diváků. „Hru jsme napsali podle povídky vzniklé během nějaké nudnější hodiny na gymnáziu," vzpomíná spoluau­torka scénáře Pavla Trantinová. Inscena­ce tehdy hladce prošla sítem soutěžních přehlídek a dostala se až na Jiráskův Hro­nov, tedy do mekky všech amatérských divadelníků. Na tomto festivalu pak V.A.D. vystupovalo s téměř každou svou hrou, naposledy letos se svým nejnověj­ším projektem nazvaným Níkoločava. Ale zpět na začátek. Po hronovském úspěchu objelo V.A.D. se svou zubařskou komedií desítky festivalů a scénář převzala do svého repertoáru mnohá amatérská a také dvě profesionální divadla. Samo V.A.D. hrálo tuto inscenaci již 136x. Následovaly další autorské inscenace, třeba Hotel Infercontínental o nadpřiro­zených bytostech, Tajemný VAD v Kar­patech o pouti divadla do rumunských Karpat nebo Píseček, do kterého vložili herci své zkušenosti z rodičovských rolí. Posledním autorským počinem je kome­die s názvem Úl ze včelařského prostředí, která byla v letošním roce uvedena jako benefiční představení pro kladenské Středisko Rosa. Starší hry se soubor sna­ží občas oprášit, takže se letos dočkala znovuuvedení oblíbená komedie Fe-éríe o Kladně. V ní se humornou formou vy­práví příběh města Kladna. „Už vícekrát se nám pořadatelé z různých měst zmíni­li, že Kladnu závidí, že má divadelní hru o své historii," říká Vilém Říha, který stál u zrodu divadla, když původně zkoušelo u něj v bytě. V začátcích měl ovšem sou­bor zkušenosti i s jinými prostory, z nichž nejextrémnější byla garáž, jednou údajně i se zaparkovaným autem. Krátce nato V.A.D. zakotvilo v prostorách Kladenské­ho divadélka. Asi nejúspěšnější autorskou hrou divadla V.A.D. jsou Upokojenkyně, komedie z prostředí domova pro seniory. Upokojenkyněznamená slovinsky „důchodkyně", ale současně toto slovo nabízí v češtině růz­né přiléhavé asociace. V této komedii se humor snoubí s hlubšími tématy mezilid­ských vztahů mezi seniory a jejich dětmi. „Humor v Upokojenkyních je místy  celkem černý, ale špatné zkušenosti s přijetím od diváků -ani od těch nejstarších - naštěstí nemáme. Vypadá to, že odlehčená forma působí spíš úlevně," říká Helena Kolářo­vá, představitelka hlavní role, stařenky, která si k devadesátinám přeje odejít z tohoto světa. I tuto inscenaci uvedlo ně­kolik amatérských divadel a v roce 2018 také Městské divadlo ve Zlíně.

Zajímavou kapitolou ze života souboru je účast na mezinárodních festivalech. Soubor byl několikrát vyslán, aby re­prezentoval české amatérské divadlo na Slovensku na přehlídce v Martině, která je obdobou českého Hronova. V.A.D. ale hrálo svou adaptaci Rozmarného léta také v ruském Petrohradě. To se však psal rok 2011... Mezinárodně nejúspěšnějším představením je vizuálně podmanivá adaptace románu Vítězslava Nezvala Va­lérie a týden dívů. Podle videa si ji z desí­tek jiných inscenací z mnoha zemí vybrali pořadatelé světového festivalu amatér­ského divadla, který se konal v roce 2019 v kanadském Saint John. Představení se tam líbilo natolik, že přišla další pozvání - do Slovinska nebo do maďarského De­brecenu, kde byl soubor letos v červnu. Zájem o Valérií ale neutuchá. Soubor je pozván na další festivaly v Belgii a Spoje­ných státech. Americkou štaci už dvakrát překazil covid a letos byl festival zrušen, protože divadlo ve Venice zničil hurikán. Protože se jedná o bienále, mělo by V.A.D. vyrazit na Floridu v roce 2026. „Insce­nace má tu výhodu, že není založena na textu, ale hlavně na vizuální stránce. Ja­zyková bariéra tak odpadá," říká o účas­ti Valéríe na mezinárodních festivalech principál divadla Kazimír Lupinec.

Soubor má velké plány a momentálně zkouší dokonce tři nové inscenace sou­časně. Jednou z nich je první loutkové představení. O něm prozradila víc Soňa Macháčková, herečka divadla, která na sebe vzala i nevděčnou úlohu účetní spolku. „Bude to představení inspirova­né známým muzikálem. Máme krásné loutky, které nám ušila Bára Voldrábová, kamarádka a výtvarnice divadla Lampion." Plány se netýkají jen přípravy no­vých inscenací... „Rádi bychom se zase víc soustředili na kladenské publikum. Prvním krokem k tornu je nástěnka, kte­ré si lidé mohli všimnout na fasádě Kla­denského divadélka. Chceme pokračovat také drobnými úpravami interiéru di­vadélka, kde s finanční podporou Města Kladna hrajeme. Hlavním cílem ted' bude přilákat nové diváky. Máme zkušenost, že když to zkusí, rádi se vracejí. V lednu hrajeme na Kladně například představe­ní Upokojenkyně, v únoru uvedeme Valérii a týden dívů," upozornila Macháčková. Vstupenky si diváci mohou rezervovat na stránkách www.divadlo-vad.cz.

Na otázku, jak budou trávit vánoční svát­ky, odpovídá Vilém Říha: „Přes svátky se nehraje, takže si všichni od divadla tro­chu odpočineme, protože tento podzim byl obzvlášť nabitý." Někteří členové měli v říjnu dokonce víc večerů s diva­dlem než bez něj. Všichni z V.A.D. se těší na vánoční večírek, což je setkání všech, kdo se kolem divadla pohybují. Tuto vá­noční tradici si nenechají ujít ani bývalí členové, takže je na co vzpomínat."

Už dvacet let uvádí kladenské Divadlo V. A. D. vlastní au­torské komedie. Tuto sezonu nastudovalo hru Úl s podtitulem „včelařské divadelní rondo". To je sondou do ročního fungování jed­né základní organizace Českého svazu včelařů. Ve smyslu hudeb­ního ronda se střídá refrén spol­kových schůzí s dějem na jednot­livých stanovištích. Jsou včelaři něčím specifičtí, nebo představují běžný vzorek populace? Jací vlast­ně jsou a co mají společného lidé se včelami? A vejdou se všichni do úlu? Na tyto otázky se inscenace, pod kterou je podepsaný Jan Čer­vený & kol., pokouší se vtipem odpovědět. Protože poslední přestavení le­tošní divadelní sezony je již bez­nadějně vyprodané, nezbývá než si počkat na 26. září, kdy se Úl bude hrát v Radotíně U Koruny. Termíny dalších představení, kte­rá kladenští divadelníci připravují do konce roku na různých místech Středočeského kraje, jsou na www.divadlo-vad.cz.

Není mnoho včelařských organizací, kte­ré by inspirovaly autora divadelních her k výpravě představení zobrazujícího běžný, i když svérázný chod jednoho včelařského spolku. Kladenské včelaře a jejich činnost ve svých zápisech již téměř deset let zachy­cuje a často i vtipně komentuje architekt Jan Červený, mimo jiné i principál a herec divadelní (občas i kočovné) společnos­ti V.A.D. Včelařská problematika, která je neustále středem sporů a diskuzí, ale i charaktery a postoje všech protagonistů, ne nepodobné skutečným osobám, spolu­vytvářejí humorné situace plné nečekaných konfliktů a zvratů.

My včelaři si zde uvědomíme, jak se do naší komunikace prolínají mnohé povaho­vé rysy. Laikům asi některé poměry, vzta­hy a problémy musí připadat komické až infantilní, ale nakonec se nad důvtipnými dialogy a nápaditými zápletkami s neoče­kávaným rozuzlením královsky pobavíme úplně všichni. Je až s podivem, jak z útrž­kovitých situací, nesourodých vzpomí­nek, zachycených charakterů jednotlivých postav a přehlídky obyčejných lidských vlastností autor vytvořil dílo plné humoru, dojetí i poznání.

Bezvadně vymyšlená je i tvorba scén, které mění sami aktéři v setmělém sále a za hlasitého zvuku včelího společenství. Iluze úlového shonu a přitom perfektní or­ganizace, spolupráce a pospolitosti je do­konalá. Kulisami jsou obyčejné nástavky, které postupně mění scénu z restauračního zařízení na několik včelnic, medárnu, api­domek i včelín.

Představení sklízejí dlouhatánský pot­lesk, zřejmě i pro svou alegorii s jakýmiko­liv oblastmi společenského života, a zatím vždy byla vyprodaná. Další termíny najdete na stránkách www.divadlo-vad.cz, tak se přijďte pobavit a sami posoudit, že podob­nost se skutečnými postavami a osudy je čistě náhodná.

Když zavítá na Jiráskův Hronov kladenský soubor V.A.D., je to vždycky radost z autorského kolektivního divadla, které diváky baví chytrým humorem, pod nímž vždy rezonuje cosi podstatnějšího o tom, jací vlastně jsme. Platí to i o včelařském rondu Úl, které kladenští zahráli v pondělí 2. srpna dvakrát na 91. Jiráskově Hronově.

Stranou seminářů ARTAMA funguje už dlouhá desetiletí v rámci Jiráskova Hronova diskusní klub Svazu českých divadelních ochotníků, tedy SČDO. Aktivní diskutéři z řad amatérských divadel­níků, z nichž většina se zná už opravdu dlouho, se do Hronova pravidelně sjíždí, sleduje, hodnotí, inspiruje se. Je to už pár let, co štafetu lektora od starších kolegů převzal dramaturg plzeňského Divadla J.K.Tyla Zdeněk Janál. Letos kromě PC vlastně není další diskusní platforma, a tak není divu, že tvůrci rádi přijmou pozvání do semináře, vy­slechnou si názory i pole­miky, a sami leccos z tvůr­čího procesu prozradí a dopiní. Včera, když jsem několikrát po schodech oběhla jednotlivá patra zdejší ZUŠ, jsme konečně dospěla do toho nejvyš­šího, kde se diskutovalo - a hučelo to zde dooprav­dy jako v úle. Na programu byl totiž ÚL kladen­ské skupiny V.A.D. a dostavil se i samotný autor, režisér a protagonista Jan Červený alias Kazimír Lupinec. Z diskuse, která velmi dopodrobna ro­zebírala před dvě hodiny (!) různé aspekty hry, in­scenace, ale i problematiky včelařství, generačních rozdílností pohledu nejen na divadlo, ale na celý svět a světaběh, a spoustu dalších problémů, jsem si odnesla nejen příjemný dojem, že jsem se ocitla mezi poučenými lidmi, kterým jde o divadlo a jsou připraveni o něm diskutovat do roztrhání těla. Dozvěděla jsem se ovšem i o starých a nových metodách včelaření (čipování a sledování rojů prostřednictvím GPS, o tom, jak se toto hobby dědí (Kazimír Lupinec přiznal, že v jejich rodině se to předává v opačném gardu „syn to rozjel, já to převzal a ted' to chci předat otci, protože nemám čas"). Všichni se ovšem shodli v tom, že zrovna
původní hry kladenského V.A.D. mohou být velkou inspirací pro profesionální divadla. V diskusi se také došlo k tomu, že mnohé, co se nám - starším a pokročilým zdá logické a vtipné, mladším lidem už nic (moc) neříká. Diskutéři se shodlina tom, že v tomto případě hraje podstatnou roli životní zkušenost. A zavzpomínalo se na to, jak jsme kdysi byli zvyklí - kvůli zakódovaným politickým vzkazům a narážkám - v inscenacích číst mezi řádky. A že to nejmladší generace divadelních diváků neumí, protože to nepotřebuje.

Ne nezbláznila jsem se. Otazník v nadpisu je správně. Je opravdu otázkou, zda festival světové nevládní organizace, v jehož programu je uvedeno šest inscenací, ale pouze z jediného kontinentu —Evropy, má nárok nazývat se světovou akcí.

Hostitelským místem bylo třicetitisícové město Saint John, které je v provincii New Brunswick nejstarším osídlením. S trochou ironie bych mohla dodat, že bylo lehce omšelé a trochu vybydlené. Festival se konal poslední týden v srpnu. Dlouho to vypadlo dobře, protože tisková zpráva uváděla, že výběrová komise dostala 56 přihlášek z 33 zemí. Tři neděle před začátkem však přišla šokující zpráva — Kanad'ané nemají peníze, festival nebude. Výkonný výbor AITA/IATA pochopil, že se řítí do záhuby. Pořadatelům slíbil peníze (až na kongresu jsme pochopili, že AITA/IATA je stejně ve ztrátě, takže už je to jedno) a začali obvolávat soubory. Kdo už vynaložil peníze na cestu, pojede, kdo nikoliv, sorry příště. Tím odpadly soubory z Afriky, jižní Ameriky, části Asie zvyklé na to, že se jim cesta hradí. To, co zbylo, bylo šest evropských inscenací (Belgie, Mad'arsko, Německo, Francie, Portugalsko a Česko). České středisko AITA/IATA muselo vyhovět podmínkám (max. deset osob a jedna hodina) a navrhlo tři věci: Audience (Divadlo My Opatovice n.L., Jak se vám líbí Jirásek Česká Lípa, Valerie a týden divů Latrina Magika Kladno). Z toho byla vybrána Valerie a byla to bomba.

Součástí festivalu byl, jak už jsem zmínila, výroční kongres. Organizace se před několika lety přeregistrovala podle spolkového belgického práva a myslím, že to lehce prokaučovala. Konferenci musí mít každoročně a změny ve stanovách mají docela složitý průběh. Do toho organizace několik let usilovala o revoluční změnu v tom, že členy nebudou státy prostřednictvím národních středisek, nýbrž individuální členové. Národní střediska jsou však stále v polovině zemí, např. v Česku jde o neregistrovanou koordinační platformu, v níž jsou zastoupena všechna na celostátní úrovní působící sdružení. Ta pověřila funkcí sekretariátu NIPOS. Členské poplatky ze dvou třetin hradí NIPOS, na třetinu se sdružení skládají. Zatím na tom nechtějí nic měnit, neboť informace dostanou ze sekretariátu, na nominacích se musíme shodnout a není nic, co by ze samostatného členství měly. Podobně je to v řadě zemí, zvláště v Evropě. Je pravda, že v Africe, ani Asii státní střediska nejsou. Údajné tisíce souborů existujících např. v Indonézii, Indii, Japonsku se ale také nehlásí. Z celé reformy zbyl světový výbor, z něhož odešli zástupci jednotlivých regionálních sekcí, takže mezi výborem a členskou základnou je informační vakuum, které není dobré pro nic. Výbor tvoří prezident, pokladník a sedm volných členů. Byla zrušena i jediná fungující stálá komise pro divadlo dětí a mládeže. V Kanadě nově na dva roky zvolená prezidentka pocházející z vlivné monacké rodiny, která je duší světového festivalu (Beatrice Cellario), se rozhodla pro rázná opatření. Nechala si odhlasovat zvýšení členského příspěvku z dosavadních 350 EURO na nových 470 EURO, jmenovala dva víceprezidenty (jeden pro komunikaci s Evropou, druhý pro komunikaci s ostatními kontinenty), pověřila jednoho člena výboru péčí o dětské a mladé divadlo. Tady se začaly dít věci. V příštích třech letech se chystají dokonce tři světové festivaly dětského nebo mladého divadla. Netuším, zda pro české soubory bude schůdná účast na festivalech v Beninu nebo Číně. Příležitost to rozhodně je. Proti zvýšení členských poplatků jsme protestovali, hlasovali proti, ale prohráli. Tak to v demokratické společnosti chodí. Osobně soudím, že má-li organizace hluboko do kapsy, musí prostě zlevnit svůj byznys. To znamená třeba snížit počet členů předsednictva z devíti možná na pět a hledat nové finanční zdroje. Existuje např. řada festivalů, které by si za logo organizace rády zaplatily. Tak proč toho nevyužít. Uvidíme. Jako důkaz, že Kanaďané jsou opravdu chudí, uvádím, že se kongres konal v jinak prázdném kulturním centru a do této dřevostavby v průběhu jednání pršelo. Abych nebyla pouze negativní, tak docela se mi líbí rozhodnutí organizace oficiálně se přidat ke Světovému dnu divadla 27. března. AITA otevře webovou stránku, kam bude možné posílat jednak informace, co bude, jednak, co bylo. České středisko je připraveno se postarat, aby na webu byla ČR zastoupena — jednak přehlídkami, jednak samostatnými vystoupeními. Věřím, že se přidáte. Vraťme se však k divadelnímu festivalu. Šest souborů bylo ubytováno mimo město a také rozborové semináře (vedl je známý maďarský teatrolog a divadelní kritik prof. Pinczés) se konaly v jejich penzionu v době konání kongresu, takže byly vlastně jen pro soubory. Každá inscenace se hrála dvakrát, vždy minimálně dvě. Jedním prostorem bylo městské divadlo postavené na počátku minulého století s velkým jevištěm, hledištěm, zlacenými lóžemi, představte si např. Smetanovo divadlo v Praze. Honosný háv silně nabourával fakt, že budova byla v přestavbě, takže vstup byl stavbou. Druhý malý alternativní prostor měl jednu vadu na kráse. Neměl elevaci, jevištěm byla podlaha těsně před diváky. Kladenská Valerie si s tím poradila. První sadu představení shlédli účastníci festivalu, druhá byla určena pro domácí, a to pro velké hlediště byl docela problém. Zaplněna byla stěží třetina kapacity. Malý prostor pro cca stovku diváků byl plný. Obě prostory se o představení podělily rovným dílem. Festival měl ještě jednu zvláštnost. Neměl žádnou propagaci, dokonce nebyla vydána ani festivalová brožura. Dostat se tak k informacím o jednotlivých inscenacích byl docela oříšek. A o festivalovém zpravodaji pořadatelé patrně ani nikdy neslyšeli. Jak říkám, Kanad'ané jsou prostě chudí.

Valerie a týden divů opravdu zabodovala a podle mínění mnohých byla jednoznačně nejlepší inscenací festivalu. Monacká prezidentka prohlásila, že lituje, že inscenaci neuvidí příští Monako, neboť propozice světových festivalů opakování nepřipouštějí. Nedá se nic dělat. Nikdo nemohl vědět, jak to nakonec v Kanadě dopadne. Češi kromě skvělého divadla zasvítili ještě tím, že jako jediní uspořádali (česká ambasáda) přijetí účastníků festivalu. Honorární konzul pan John V. Steinsky se zúčastnil přijetí osobně a s kolegy přijel i na představení Valerie. Musím říci, divadlo i společenská akce byly výbornou reprezentací České republiky.

Mladé Belgičanky, soubor MicrooB, Balen přivezly velmi originální zpracování Shakespearova Macbetha. Jejich Lady MAC nazírá na tuto látku z pohledu „něžného" pohlaví. Začínají dámskou hakou (tj. slavný ragbyový rituál, který používají některé týmy k zastrašení soupeře — pozn. red..), doprovázenou shrnutím pohledu na muže, kteří by bez žen byli ničím. A až v okamžiku, kdy se doslova brodí v krvi, začnou pochybovat o správnosti svého počínání. Inscenaci jsme pozvali na 90. JH, tak víc prozrazovat nebudu. Hrály ve velkém divadle. Francouze zastupoval soubor Les Nez Nets s inscenaci Náš vysněný život. Pár starších klaunů (červený nos a pohybová výbava), bydlejících vedle sebe, vede velmi osamělý a jednotvárný život. Než dojde k předvídatelnému happyendu, uskuteční se řada komických mikrosituací s hořkým akcentem. Např. muži dojde sůl, vezme slánku a zazvoní na sousedku. Ta se na něj podívá, vezme mu slánku, řekne, děkuji a zavře dveře. Mělo to naštěstí velmi uměřenou délku. Třetí inscenací v alternativním prostoru byl německý Vypravěč filmů souboru The Wild Bunch z Berlína. Hra pro tři herce ztvárňujících postupně devět postav a saxofon byla adaptací stejnojmenného románu Gerta Hofmana. Jde o vzpomínky vnuka na svého dědečka, pro něhož byl film vším. Odehrává se v letech 1930 — 1944. Dědeček namlouval němé filmy a musel se vyrovnat s tím, že jejich éra končí. I když schopnost herců přecházet z jednoho charakteru do druhého včetně ženských postav byla obdivuhodná, a inscenace měla řadu velmi lidsky zajímavých míst (např. dědeček vstoupí do NSDAP, protože mu umožní dál pracovat v kině a nějak si ani nevšimne, co se odehrává na plátně — židovský pogrom). Slabinou bylo ztvárnění malého chlapce dospělým mužem a chyběl jakýkoliv vztah mezi ním a dědečkem. Trochu se to celé vleklo. Úvodní inscenací ve velkém divadle byli portugalští Mrožkovi Trosečníci (soubor Ajidanha). Na obrovském jevišti byl vor a na němtři postavy. Místo boje o holou existenci jsme však viděli komické situace umocněné malým prostorem. Slušně vybavení herci hráli vydařenou taškařici. S velkým očekáváním byl přijat Ionescův Král Ubu v podání maďarského souboru Vigkarma při Univerzitě v Debrecenu. Odpověď na to, zda to naplnil, není jednoduchá a připouštím, že se může lišit divák od diváka. Mad'aři to hráli jako Ubu FC — finále. Ubu je fotbalový klub, král je hlavní trenér, královna kondiční trenér. Připravují se na zápas, jak stoupá fotbalová horečka, tak stoupá stupidita, vulgárnost a hnus. Pro mě však to bylo vulgární ve svých prostředcích od prvního okamžiku. A původní téma předlohy se v tom nějak ztratilo. Tím vůbec nechci říci neupravovat. Avšak úprava musí původní předlohu nějak posouvat k novým tématům a tím se oprávní. Připouštím, že Maďaři udělali řadu vtipných situací, jimiž se publikum dobře pobavilo. Pro mě to však bylo málo.

Kladenské divadlo V.A.D., které už dvacet let uvádí velmi povedené vlastní autorské komedie, je v Radotíně již divadelní stálicí, na kterou místní obecenstvo rádo chodí. V září přiveze svou úplně novou hru nejen o včelách, trubcích a včelařích „Úl" s podtitulem „Včelařské divadelní rondo". A jak známe tento skvělý soubor (Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, Válka s mloky, Upokojenkyně, Píseček a další), o chytrou zábavu nebude nouze.

O nové hře mluví v rozhovoru Jan Černý, principál a zakládající člen divadla V.A.D.

Jak jste přišli právě na včelařské téma? Je z vás někdo včelař nebo včelařka?

Já jsem včelař a jako zapisovatel na včelařských schůzích jsem s životem včelařského spolku poměrně detailně obeznámen. Prostředí mi přišlo hodno uměleckého ztvárnění.

Někde jsem četla, že při premiéře se prodávaly včelí produkty. Jednalo se o reklamní vtípek nebo to tak skutečně bylo?

Ano, jedná se mimo jiné o medy vyprodukované postavami ze hry a doplněné příslušnou etiketou. V Kladně jsme je prodávali, ale ještě nevíme, zda budeme produkty vozit i na zájezdy.

Jaké máte reakce na novou hru?

Vesměs pozitivní. Je to taková poklidná hra jako včelařství samotné. Pokud se to tedy nerojí. Diváci oceňuji i samotný vhled do tohoto zajímavého oboru. Ze snahy představit včelařství v plné šíři musíme ale hodně slevovat, aby inscenace nebyla dlouhá a měla spád.

Vloni jste slavili dvacetiny souboru a vcelku držíte stále stejnou členskou základnu, nechybí vám čas? Znám to ze svého divadla, spousta skvělých lidí prostě nestíhá to, co před deseti či patnácti lety.

Čas chybí. Máme za ta léta širší základnu, tak se víc prostřídáme. Tím se asi celkový objem divadla zvýšil. Přesto stále řešíme dilema, zda připravovat nové inscenace, nebo hrát ty staré, když už se nazkoušely. Důležité je oboje. Hráváme někdy i šestkrát za měsíc, častěji mimo Kladno. A když k tomu jsou ještě nějaké zkoušky, lze si představit, že při práci a dětech je to poměrně náročné.

Texty píšeš taky většinou ty? Komu je dáš přečíst jako prvnímu?

Ano, texty píšu já, vždy s ambicí, že tentokrát už to zvládnu sám. Ale nikdy mi to nevyjde. Ukazuje se jako rozumnější poradit se už s konceptem s ostatními. Kromě manželky Terezy mám v souboru osvědčené konzultanty, z nichž nejčastější je Vilém Říha. Když začínáme zkoušet, bývá scénář už v konzistentní podobě. Zkoušením se ale ještě došperkuje o věty nebo situace, které by člověka za stolem nenapadly. Nebo se naopak proškrtává a krátí, jak tomu bylo třeba u Úlu.

Hádáte se v souboru někdy?

Musím říci, že se většinou vzácně shodneme, a když ne, tak se mírumilovně dohodneme. Každý z nás už se párkrát se svým názorem zmýlil, takže svou pravdu prosazujeme relativně opatrně.

Máte můj obdiv...Pár divadel jsme u nás už zažili a je fakt, že z té vaší partičky sálá pohoda a vzájemný respekt. Až se mi chce říci, škoda že to takhle není v každém spolku, v rodině nebo v politice. A když jsme u té politiky, nelákalo by tě napsat nějakou komedii z toho našeho politického Kocourkova?

Když nad tím tak přemýšlím, uvědomuju si, že Úl takovou hrou vlastně je. Je v něm politika na spolkové úrovni, která se v mnohém od té vysoké ve svých principech ani tak neliší. Rozdíl je v tom, že špatná spolková politika nenadělá takovou škodu. Spolkům, a tedy i politice, bych se rád věnoval i v další hře. Pokud dotazem bazíruješ na tématu politiky celostátní, tak odpovídám, že do toho by se mi nechtělo. Tohle téma už pro mne postrádá kýžený komický aspekt.

To chápu. O prázdninách odjela část vašeho souboru za hranice s představením Valérie a týden divů, kterou jsem viděla předloni na Jiráskové Hronovu. Kam vlastně zamířila? A jak vůbec převážíte tu krásnou scénu?

Jedná se o Světový festival amatérského divadla v kanadském Saint John. Festival se koná jednou za dva roky, střídavě v Monaku a vybrané hostitelské zemi. Na festival bylo vybráno 11 z 54 inscenací, které nominovaly, různé země. Přípravy byly organizačně náročné. Odletěli jsme ve druhé půli srpna, scénu jsme ale museli už v červenci poslat lodí. O zážitky se můžeme podělit třeba po zářijovém představení Úlu v Koruně.

Držím palce a těšíme se na vás ve čtvrtek 26. září od 19.30 v Koruně. 

Dana Radová

ÚSPĚCH / Hlediště Divadla Lampion nestačilo, někteří diváci museli stát nebo sedět na zemi.

Návštěvnost premiéry souboru V.A.D., která se konala v pátek v Divadle Lampion, naprosto soubor ohromila a potěšila milovníky dobré kultury. Dlouho před začátkem představení stála na dvoře Lampionu dlouhá fronta. Dovnitř se diváci museli doslova namačkat.  Řada z nich, bez rozílu věku, musela stát nebo sedět na zemi. Atmosféra byla velice bezprostřední, neformální, takže to nikomu nevadilo.

Soubor představil svoji novou autorskou hru Hotel Infercontinental, která s jemným humorem, nadsázkou a recesí pojednává o životě nadpřirozených bytostí v dnešním světě. A že se jedná o  obraz nás, obyčejných smrtelníků, není třeba dodávat. Jednotliví aktéři divadla hrají pod pseudonymy. Scénář vznikl podle povídek Kazimíra Lupince a režie a úpravy do scénáře se ujal kolektiv. "Měli jsme trému, byli jsme zaskočeni tak velikou návštěvností, vůbec jsme to nečekali," řekl po premiéře potěšený Lupinec. "Jedná se o  velice dobrý a nadějný soubor,  během tří let udělali na sobě kus práce. Jsou moc prima. Něco takového v Kladně chybělo," hodnotila premiéru divačka Jana Šmolíková. Nadšení byli diváci zcela mladí i v důchodovém věku. Nejvýraznější komediální postavou  byl recepční v podání Františka Šlukovrbovce. Tento  mladík je velmi herecky talentovaný. Soubor V.A.D. se velice  zlepšil, zbavil se svých začátečnických chyb. Dokonce  hrál i představení pro studenty středních škol a uspěl. V jakýsi  krajských i národních soutěžích získal řadu ocenění.  Představení Hotel Infercontinental zahrál v neděli na Stochovské Thálii, kde se také  moc líbilo.

BECHYNĚ - Duchovní otec celonárodní přehlídky souborů hrajících pod širým nebem s názvem Divadlo v trávě Josef Brůček si průběh letošního 9. ročníku pochvaloval, přestože oproti loňské tisícovce letos přišlo o dvě stovky diváků méně. Horko asi lákalo víc k vodě. "Někdy přijde více lidí, někdy méně. Je zvláštní, že více diváků je spíše, když je vlhko. Když je tu ale v sobotu dopoledne sto lidí, asi si nemůžeme víc přát, protože to představuje piné malé divadlo. Atmosféra je příjemná - na povídání o představení, které je hodně důležité, zůstávají jen lidé, kteří si chtějí skutečně povídat. Jsem spokojen," prohlásil před polovinou přehlídky J. Brůček. Od minulého pátku do neděle se v bechyňské kláštěrní zahradě postupně představilo dvanáct divadelních souborů z Českých Budějovic, Bechyně, Kladna, Semilů a dalších měst. Diváci viděli pohádky, inscenace ze současnosti i hry s historickou tématikou. Kromě J. Brůčka byli spokojeni například i divadelníci z kladenského souboru V.A.D., kteří přijeli s vtipným naturalistickým dramatem ze současnosti, nazvaným Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. "Publikum bylo výborné. Ostatně nikdy jsme se nesetkali s nějakým negativním přístupem," vyjádřila se herečka a spoluautorka hry -Sonya Štemberová. Podle Brůčka má být celá akce především příležitostí k vyzkoušení si, zda je vůbec možné přenést hru z kamenného divadla do exteriéru, a ke konfrontaci při hledání výrazových prostředků s jinými divadelníky. "Tuto hru hrajeme už dva roky a hlavně pod střechou. Pro exteriér nebylo třeba nic měnit, protože umíme být velice přizpůsobiví. V kamenných divadlech děláme u diváků navíc jen vstupní zubařskou prohlídku. A ti lidé většinou otevřou pusu hodně rádi," líčila S. Štemberová z divadla, pod jehož zkratkou se prý může skrývat například Velmi atraktivní, ambiciózní nebo anarchistické divadlo. Kladenští divadelníci, kteří často zapojovali diváky do děje a dokonce si z nich vybírali herce, resp. oběti na zubařské křeslo, sklidili obrovský úspěch. "Bylo to dlouhé představení, ale díky své poutavosti udrželo po celou dobu u diváků pozornost. To je zázrak," hodnotil J. Brůček. Dobrá nálada panovala i v publiku. "Jsem tu poprvé a jsem nadšený. Atmosféra je příjemně uvolněná a představení mě překvapují svou kvalitou," vyjádřil se dvaadvacetiletý Radek Boháč z Českého Krumlova. 

Kladenské divadlo V.A.D. se prezentovalo hrou Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka v národním kole soutěže amatérských divadel v Třebíči. Představení mělo velký úspěch, a to nejen u diváků. Organizátorům tradičního festivalu Jiráskův Hronov se vystoupení líbilo natolik, že kladenský soubor pozvali k účinkování na letošním festivalu. Správnost jejich rozhodnutí mohli potvrdit i diváci v Unhošti, kteří poslední červnový víkend komedii v podání divadla V.A.D. nadšeně aplaudovali.