Soubor V.A.D. Kladno (tak řečení Vadi) přivezl  autorskou inscenaci Kazimíra Lupince a spol. Vadí nevadí. A musíme si o ní upřímně pro mluvit, ideálně veřejně a bez relativizačních  slov, která jinak používám s obsedantním  gustem. V oblíbeném rámci divadla na divadle se odehraje jedenáct scének, proložených  pěti či šesti obrazy ze života souboru. Téma  inscenace působí od počátku jasně, tedy jak  by to vypadalo, kdybychom bez obalu mluvili pravdu. Po třetím skeči je zjevné, že to je  téma, které je nesmírně vděčné, ale snadno by  se vyčerpalo. Nebezpečí se oddálí právě včasným vstupem rámce ze života souboru. Jak  scének přibývá, otázka vyčerpanosti se vrací,  na což inscenátoři reagují v duchu brutální  upřímnosti a sami si inscenaci zreflektují jako  scénky z tábora. Skeče se v průběhu zkracu jí, což je z hlediska gradace dobře, otázka je,  jestli udrží soustředěnou kvalitu. I to si ovšem  Vadi sami reflektují. 

Vadi máme rádi. Důvody jsou pořád stejné.  Civilní herectví, brilantní pozorování a hlášky  ze života, nekompromisní humor. Dokonalé  časované gagy, jako pohled učitelky, který  nám vmžiku řekne její jméno, nebo dosednutí dědečka čili tatínka ve školce, na to jsme  od V.A.D. zvyklí. Tentokrát k tomu Kazimír  Lupinec přidává ještě jeden důležitý aspekt,  kvůli kterému inscenace prakticky nemůže  selhat, mluví za nás všechny. S bezohlednou  surovostí řekne všem těm lidem, kteří nás  k smrti vytáčejí, pravdu. Divadelní diváci jsou  zpravidla kultivovaní lidé dbalí společenské  konvence, kráčející autocenzoři, kteří s emocemi pracují jinak obezřetně. Udržet vášně  na uzdě i v rozčilujících momentech je obrovská průběžná práce, která vyčerpává. Právě  možnost, že za nás někdo zahodí opratě a konečně řekne vše natvrdo a nahlas, je úžasná  terapie, která smíchu publika propůjčuje velmi mocný hlas až od bránice. Je to sice ten  samý základ, který všem vášnivým odpůrcům  politické korektnosti umožňuje rozdupávat  na prach společenské soužití a ještě se u toho  cítit jako zachránci světa, nebýt jednoho velkého „ale“. Všimněte si prosím, že hlasatelé  politické nekorektnosti jsou největší snowflakes, jakmile papají vlastní meducínu, oni ji  totiž neumí strávit. V.A.D. Kladno naopak jde do sebe a citelně jde samo do sebe. Název inscenace je parádní hříčka  odkazující na společenskou hru a zároveň si zjevně  pohrává s názvem sou boru. Mluví Vadi pří mo o sobě, nebo ne? 

Inscenace nám to dlouho říct nechce. Naštěstí přichází další důležitý moderační moment,  a to je „přídavek“ na forbíně, kde Vadi téma  dohrají a přirozeně uzavřou. Destruktivní  moc nekorektnosti se demaskovala. Vítězství  „pravdy“ nad lží se zdařilo, u nenávisti už si  tak moc jisti nejsme. K tématu upřímnosti  přibývá téma našich slepých skvrn a limitů  naší schopnosti přijmout kritiku. Tím se patrně vysvětluje i to, že soubor vydrží hrát dlouho o upřímnosti, aniž by to na jejich vzájemné pomlouvání v inscenaci mělo sebemenší  vliv. Diváci odcházejí pobavení a zrelaxovaní.  Inscenace zároveň říká dost o nás i o světě  kolem. Za mě hodně dobré. 

Problémové body: 

1. Nezbavil jsem se pocitu, že příliš vidím dráty  a táhla, které inscenaci řídí a uvádějí do chodu.
2. Červ nechodí ze začátku moc blízko ke ko legům. Když si na to jedna z postav stěžuje,  vlastně nevím, o čem mluví, protože jsem to  předtím neviděl. 
3. Některé skeče (rodinná návštěva babičky,  táborák) vybočují tím, že v nich na upřímnost vůbec nedojde a v autoservisu je moc  kouzelného zvonečku cizorodá. 
4. V začátku to vypadalo, že si soubor umí  velmi upřímně promluvit. Když Červ jednomu  z herců odebere roli, učiní tak zcela napřímo  a bez vytáček. Je tedy upřímný, jen když je to projev čisté asociálnosti? Nebo mu pomáhá  autorita daná frontmanstvím? Na začátku to  tak nepřečtu. Je pak pro mě matoucí, že čle nové souboru by se logicky směrem k upřím nosti měli posouvat díky inscenaci, kterou  připravují, nicméně v první půli to působí  vlastně opačně. 
5. Víc toho není, musíte za kolegou Hulcem. 

Mimochodem léčivou i ničivou mocí otevře nosti se mimo jiné zabývá i inscenace Pod casty, kterou jsme měli možnost vidět o dva  dny dříve, že bychom si všichni něco řešili?

Jan Duchek

Co připravujete nového?

Od září bychom měli začít zkoušet hru o józe,která je z 90% napsaná. Bude v ní drtivá většina žen, což odráží tematiku dneška. A tak jsem nadšený, že takovou hru máme, protože vždycky to byl nepoměr, sedm mužů a tři ženy.

Autor jste vy? 

Autor jsem já, ale zásadní roli má moje žena,  která právě jógu velmi intenzivně dělá. Už  jsem někde říkal, že svůj život už jsem vy čerpal, co se týče divadelních námětů, a tak  jsem sáhl po jejím, protože to mám z první  ruky. Mám k tomu hrozně moc myšlenek a je  to strašně zajímavé společenské téma, které  říká strašně moc věcí o tom, jaká společnost  byla nebo je, a o nějakých kulturních a dobových rozdílech. Věřím, že to bude mít přesah.  A paralelně píšu ještě hru, která má téma architektury 20. století.  

Jana Soprová  

Já musím přiznat, že jsem se bavila. Jsou to opravdu situace ze života. Měli jste původně  scének víc, než jsme mohli vidět? 

Spíš jsme mysleli, že jich budeme mít míň,  takže vznikla asi tak jedna dvě navíc, které  jsme hned v zárodku vypustili.  

Která je vaše nejoblíbenější?  

Rád hraju kapelu (jedná se o scénu, kdy vyhazují z kapely bubeníka pro neschopnost)  a návštěvu. A baví mě všechny civily. 

Jak je to s tou upřímností v životě? Dokážete  si – ne tak drasticky – v souboru říct nějaké  věci, které vám vzájemně na sobě vadí? 

No, já myslím, že v tomhle jsme takový běžný  vzorek populace, kde se věci musí zaobalovat. 

Teď by bylo na místě prohlášení o smrdění,  které jste říkal na konci představení…

To by bych rád, aby zaznělo v tomto rozhovoru, že opravdu nesmrdím! Na některé lidi  to působí hrozně autenticky, mají dojem,  že představení je zdivadelněný výsledek nějaké naší psychoterapie. Což je na jednu stranu  hezké, že to působí tak přesvědčivě, ale je  třeba to uvést na pravou míru. 

A proč vás napadlo zrovna to smrdění? To je taková běžná věc v životě, kterou zná asi  každý. A řekl bych, že je to příkladné v tom  fatálním rozporu banálnosti té věci a tíhy obtížnosti to říct. Já jsem se jí ujal, abych šel  příkladem souboru, že si na sebe vezmu tu  nejobtížnější věc, aby mi nikdo nemohl vyčítat, že jsem na něj zasedlej. A nebo že jsem to  psal někomu jinýmu. 

Nedivím se, že pro některé diváky může být  matoucí, co je a co není pravda. Protože tam  opravdu vkládáte velmi autentické postřehy. Pro mě jako novinářku z oblasti divadla  je přesná poznámka, že kritiku Hulcovi by  se to líbilo jedině tehdy, kdybyste si na scéně podřezávali žíly. Nakolik jste na scénkách  pracovali, aby vyzněly všechny ty gagy?

Ladíme je, ale je to takové strašně nevyzpytatelné. Někdy se ukáže, že to funguje, ale záhy  to zas nefunguje. Protože lze dělat poměrně  jednoduché úpravy, musíme se ubránit určitému zmatkování, abychom neskákali z jednoho do druhého. Je docela obtížné se vyznat v plejádě ohlasů, co máme, a udělat si  z nich nějaký rozumný závěr.

V.A.D. Kladno je častým hronovským hostem  a vždycky vnese do programu zcela specifického ducha a mnohdy typ humoru, u kterého  se prostě musí smát každý. Tak jako u letošního Vadí nevadí. Jakékoli kritice už předem  vyrážejí ostré pero z ruky, protože sami nejrůznější připomínky a kritiky vysloví, možná  mnohem ostřeji, než by to dokázal kdokoli  z diváků.  

Tentokrát zvolili pásmo krátkých epizod, které dokážou velmi dobře tnout do živého. Čas to při kontaktu s osobou, která nám nesedne  (ale i tou, kterou máme rádi), vedeme jakýsi  vnitřní monolog v duchu toho, co se prostě  neříká nahlas. A je-li třeba takovou věc vyslovit, je nám to silně žinantní a snažíme se nepříjemnou informaci zaobalit do milosrdného  oparu. Tady vám ovšem předestřou, jaké by  to bylo, kdyby všichni byli zcela upřímní a vše  říkali druhým bez servítků. Je to tedy inscenace o upřímnosti, která není právě na místě, a více, než by napravila situaci, dokáže  rozhasit kolektiv. Jistě jste zažili situaci, kdy  nechtě vyslechnete rozhovor kamarádů, kteří  vás právě pomlouvají či alespoň ironicky komentují, anebo zaručenou zprávu kamarádky, že ten či ta o vás říkala to a to…  No a když je tenhle princip přímé, nemilosrdné kritiky veřejný, máme volbu – buď hysterická reakce a útěk, nebo statečný poker face,  pod nímž ovšem hlodá zlobný červík nenávis ti k těm kolem. Vaďáci si tedy vzali za základ  zcela běžné situace ze života (mě výrazně oslovila už první scéna s učitelkami a matkou, neboť jsem právě včera vyslechla zprávu,  že mého vnuka chtěli za hysterické chování  vyhodit ze dne na den z letní školky). Navíc  jsem jako pedagožka, byť na vyšším stupni,  v posledních letech sama se sebou podob ný zlobný monolog o syčácích vedla. V.A.D.  si skutečně dal záležet na výběru situací, ať  už je to ve styku s nepečlivými, ale bohužel  potřebnými řemeslníky, s rodinou, kde téměř  každé téma hrozí výbuchem (parádní scéna  u babičky, kdy pouhé vyslovení slov FIALA,  TRAMP či ŠIRÁK, ztotožnitelné s jmény politiků, vyvolávají u zúčastněných hysterickou  reakci), či v dialogu partnerského či kamarádského vztahu. Takto servírované minipříběhy,  prošpikované hláškami a gagy, běží paralelně  s druhým plánem hry. Jedná se totiž o generální (!) zkoušku připravované inscenace, ale  jak se ukazuje, nikdo tomuto tvaru nevěří (je  to jako scénky ze školní akademie!), každý má  své mouchy a zvyklosti, které ostatním lezou  nebetyčně na nervy, a když dojde na session  s konstruktivní kritikou, vyhřeznou na po vrch taková fakta, že s údivem sledujeme, jak  ti lidi spolu nejen vydrží, ale i tvoří. Lupinec  a spol. zkrátka vytvořili (a autenticky zahráli) záležitost, která je nejen zábavná, ale zá roveň i trochu štiplavě bolestivá. Totiž když si uvědomíme gogolovské: Komu se smějete? Sobě se smějete!

Jana Soprová 

Letos se mezi témata amatérského divadla dostala ( konečně ) globalizace. Způsobem, který nebyl nijak zvlášť originální ani inscenačně zdařilý, ale nezůstalo u publika bez povšimnutí a rozpoutalo ( nad inscenací Brand Party) docela podstatnou diskusi.

Je zákonité, že se vedle toho objevilo i téma regionální identifikace v inscenaci Férie o Kladně. Urbanisticko- sociálně – politologická a navíc edukativní inscenace.

Lokální a regionální témata nás umělecky „ berou“ až v dobách zmaru a teprve tehdy se do jejich zpracování dostávají i fáze rozkvětu a budování, už s odstupem nostalgií. V tom se téma Kladna podobá třeba tématu Sudet.

Poetika divadla V.A.D. je záměrně antilyrická a předstíraně přízemní. Chrání se kýče všemi prostředky, takže například nepoužije jedinou z kladenských dělnických a hornických písní, žádný folklór. Ne že by se odříkali citového pohnutí, ale střeží se sentimentu a jakýmsi civilistním hyperrealismem kombinovaným s avantgardní zkratkou se brání popisnému realismu, který je podle Voskovce a Wericha „ na jevišti hnusná stvůra, pryč s realismem, hurá!“ Jejich divadlo je prosté a v nejlepším slova smyslu lidové, chytré a poctivě udělané.

      Inscenací je protažen příběh tří - vzápětí čtyř dělníků z Poldovky a jejich mistra, vrátného, svačinářky a uklízečky, jeřábnice a pracovnice personálního oddělení (nebo jak to nazvat). Dějem se táhne záhada, která je na konci vyřešena (co se stalo s Evženem), přičemž se podaří na napjaté niti Evženova osudu dovést diváka až k dnešku a prekérní situaci současných dělníků (Evžen byl na hodinu propuštěn, protože neměl ochrannou přilbu, každý může být kdykoliv propuštěn). Tři dělníci (skutečně i typově trochu Athos, Porthos, Aramis) dostanou brzy čtvrtého (skutečně trochu d´Artagnan), nadšence pro Kladno a jeho historii. Z jeho vyprávění se otevírají historická „okénka“, kde se přehrávají dějinné situace – nalezení uhlí i železné rudy, dělnické boje za sociální práva, i založení pojmenování hutě Poldi, doba socialistického plánovaného hospodářství i divoké privatizace. V jedné, pro mě vrcholně poetické scéně, se ke konci hry místo historického okénka otevře okénko hutnické, kdy jsme svědky biomechanicky předvedené výroby ocelového dílce až po konečné vyražení značky Poldi.

Nic se neparoduje, přístup k tématu je rovný – právě v tom je humor a poezie díla. Příběh je celkem kalendářový (včetně toho, že na konci musí být svatba), ale právě na barvotiskovém základě obyčejného života se dají bez ideologizování odehrát dějiny neobyčejného vzestupu, slávy a pádu Kladna.

Velmi se mi líbila výtvarná stránka inscenace – jednoduchou zkratkou jsou vystiženy povahy a zájmy „tří mušketýrů“ tím, co mají nalepeno na dvířkách skříňky, v historických okénkách se pracuje s kostýmy z kostkované látky, které tvoří jak staré horníky, tak rodinu Wittgensteinovu a její buržoazní okruh. V hereckém ansámblu vyniká v několikeré roli Jasanka Kajmanová, která se z alkoholické jeřábnice promění v madame Poldi i dávného vesničana nebo žáka místní školy s minimem prostředků vnější charakteristiky – čistě z podstaty té které role.

Kladenská Fé-erie je inscenací, jíž předcházelo několik let nejrůznějších participací souboru na nekomerčních kulturních aktivitách v Kladně, ze zvoleného přístupu cítím hloubku poznání i náležitý nadhled i skepsi vzhledem k možnostem uchovat něco hmotného z dělnicko – hornické identity města. V tomto smyslu je lokální téma i příspěvkem ke globalizaci a k s ní spojenému zániku starých průmyslových kultur a bezradnosti z toho, co by mělo přijít na jejich místo. Tedy – kromě duchovních reflexí ve výtvarném umění, literatuře a divadle.

Alena Zemančíková

Zákulisní rozhovor s Kazimírem Lupincem. Kde mám helmu?

 S Kazimírem Lupincem, hlavním motorem divadla V.A.D. jsem se potkala v Kladně zhruba před dvanácti lety. A jsem tomu ráda.

Červe, prosím tě, můžu se tě zeptat na pár otázek?

Jako teď, při představení? To sis nevybrala moc dobrou chvíli.

To nějak dáme.

Proč ty, když spolu hrajeme? Není to blbý?

Je, ale já dneska nic jiného nestihnu, tak jsem vyfasovala tebe, když s tebou hraju. Jak jsi vlastně přišel na tu Feérii?

Vždyť to víš.

Červe!

Jo, aha. Myšlenka už je stará dlouho, ale původně mělo jít o loutkové divadlo. Dokonce je to první hra, kterou jsem myslel, že bychom nemuseli hrát my, že by měla být hodně výpravná – skutečný dým z komínů a rudá záře nad Kladnem a tak…Hele, neměla jsi už bejt na jeřábu?

Sakra!

( po čtvrt hodině) Myslel jsem trochu na kladenské loutkové divadlo Lampion, ale nakonec to dopadlo tak, že to přece jen zkusíme my.

My ale loutky neumíme…………..

No právě, ale přišlo mi, že by to nakonec nějak činoherně šlo. Pak chvíli trvalo, než se zbytky toho loutkového řešení vyhodily…..Já tam musím, rychle mi dej svojí helmu!

No, ale pak mi jí vrátíš….( po čtvrt hodině) Ještě bych alespoň měla napsat, na čem V.A.D. pracuje, a co chystá.

Za sebou máme s  experimentující sekcí Jak bude po smrti( Ladislav Klíma) a čerstvě scénické čtení Harily ( Helmut Kuhl) Jo, a napiš o tom Písečku ( Kazimír Lupinec), že je to taková krátká věc zase rodičovské sekce divadla. Tuhle hru chceme dodělat do konce roku a pak ten Krvavý román (Josef Váchal) přeci. Když neukáže, že to není blbost, tak bychom začali zkoušet v lednu. Co myslíš?

Jo, to půjde. Kde mám tu helmu?

Jasanka Kajmanová