Při zkoušení dojde k významnému dotvoření

7.8.2021
Jsou mezi vámi včelaři? Já jsem včelař a jsem zapisovatelem v kladenské or­ganizaci. A tak jsem měl nutkání přenést některé dra­matické momenty z toho, co jsem zažil, na scénu. Nebylo tedy třeba studovat terminologii... To je to nejmenší! Určitě zaznělo, že je to podobné jako Společen­stvo vlastníků? Je to něčím podobné, ale naše hra vznikla bez této inspirace. Často zjišťujeme, že ty dramatické cesty jsou dost paralelní. Pokud jde o autorství, vždy je tam přiznán podíl všem - v tomto případě Kazimír Lupinec s dopomocí přátel. Jak tedy text a inscenace vzniká? Vzniká to většinou tak, že já přinesu nějaký základ a při zkoušení dojde k významnému dotvoření. U té­hle hry to bylo ještě specielně víc než jindy. Konzulto­val jsem s kolegy i nějaké dějové věci. Takže se dá říci, že tuto hru jsme tvořili do značné míry společně. Vždycky píšete pro konkrétní osoby, které máte k dispozici? Ano. Je výhoda, když člověk má představu, kdo dané role bude hrát a jde to daleko líp. Kolikrát jste už hráli? Zprovoznili jsme to před koronou, premiéra byla před rokem a půl a vzhledem k situaci jsme zatím hráli asi desetkrát, hlavně na festivalech. Ještě k včelám. Slyšela jsem, že včely jsou údaj­ně jakýmsi předvojem, který signalizuje, jak to se světem jde z kopce. Je fakt, že ted' jsou včely dost závislé na tom lid­ském konání a na určité ochraně. Otázka je, jestli to do tohohle bodu muselo dospět a co by se sta­lo, kdyby se včely nechaly svému osudu. Myslím, že by přežila tak desetina, ale třeba by byly zase odolnější. Ale nikdo asi nemá nervy to vyzkoušet. Chystáte něco nového? To jste na nás rychlá. My vyplodíme autorskou věc tak jednou za dva tři roky a prokládáme to věcmi, které zaštiťujeme některými našimi sekce­mi, které jsou dramaturgicky svobodnější. V rámci toho zpracováváme nikološuhajský mýtus. Děláme to už asi rok, a pořád to nebere konce. Ale letos 16. 8. je stoleté výročí od zabití Nikoly Šuhaje, tak bychom to chtěli co nejrychleji dokončit.  

Na schůzích včelařů dělám zapisovatele

7.8.2021
První otázka přímo na tělo. Pro zpravodaj Radotín jsi hlásal, že chcete jezdit na zájezdy s medem na prodej. Můžu si tedy jeden koupit? My jsme opravdu chtěli vozit med, ci­dery. Ale prostě jsme vyměkli, nebudu se vykrucovat. V zájmu divadla jsme rezignovali na med. Ale beru to jako výzvu, že bychom s tím měli něco dělat. A to jsme měli medy přímo s etiketami lidí, kteří jsou v příběhu. Rousek tam měl QR kód, Květuška bábovku, bylo to k tématu. Ten bych si opravdu koupil. Protože, jak je známo, jsi opravdu aktivní včelař. A stejně tak opravdu na schůze včelařů chodíš. Jak moc scénář vychází z reality? Na schůzích dělám zapisovatele a vymyslel jsem si nový literární žánr zápisu. Mám ambici dělat zápisy tak, aby se daly číst. Ale je to chůze po ten­kém ledě. Do zápisu se většinou píšou takové ty neškodné suché informace. Já ale chtěl, aby mě to bavilo, aby to třeba i někdo četl, tak jsem se rozhodl, že budu zkoušet zapisovat různé infor­mace, co se stalo, jak kdo koukal... A to je opravdu tenký led, protože se to někomu nemusí líbit. A ano, dělám si z toho tak trochu legraci. A dělal bych si víc, kdybych věděl, že to jiným nebude vadit. Můžu se k tvým zápisům na inter­netu dostat? Můžeš, ale zajímavější je, že jsme teď vydali takový výbor ze zápisů. Je to takový zvláštní humor. Možná to ani není humor. Vybrali jsme různé zajímavosti, aby se vidělo, co všechno se na schůzích řeší. Ale je třeba to brát s odstupem, protože samotné schůze jsou spíš nudné a věcné. A jen občas se stane jedna, dvě vtipnosti či zajíma­vosti, které já ihned dávám do zápisu. Scénář inscenace je tak snůškou všech těchto motivů a zápletek, které se staly. Tedy to opravdu vychází z reality? Ano. Např. se opravdu berou dotace na zazimování včelstva. A u jednoho včelaře se zrovna řešilo, že asi u něj ta včelstva živoří. A mně stačilo to jen trochu posunout a vzniklo z toho v inscenaci včelaření s prázdnými úly. Při sledování představení mě hlavou prolétla myšlenka na Havelkovo SVJ. Nechali jste se inspirovat? Ne, náš scénář vznikal paralelně. Text SVJ je pravděpodobně starší, ale já ho neznal. Neinspirovali jsme se. Jak rezonuje zbytek souboru s in­scenací ze specifického prostředí včel a medu? Já hrami úplně nehýřím, nejde to tak rychle. Ale tvorba inscenace je samozřejmě vždy týmová práce. V tomto případě jsem již od půlky konzultoval scénář s některými členy, se kterými jsme si dali pár schůzek v hospodě. Takže se s tím sžili poměrně plynule. Každý člen soubor má excelentně nalezený svůj typ herecké postavy. Jakým procesem k tomu došlo? Výhoda autorského divadla je, že můžeš psát scénář lidem na tělo. A to my hojně aplikujeme. A tudíž s tím ty postavy rovnou vznikají. Během přestaveb hraje různorodá hudba. Byla tvořena přímo pro potřeby inscenace? Jde vlastně o slavnou skladbu Let čmeláka. A my ji našli v různých variacích a úpravách a používáme je tak, že tvoří či doplňují náladu situací. Ale musím říct, že s přestavbami tak trochu bojujeme, protože jsme si před tímto představením kompletně předělali scénu. Dosud jsme vše měli skládací. Aby to šlo rychleji, úly jsme smontovali. Ale neměli jsme příliš mnoho času si to nacvičit. Tak je v tom stále chaos. Ten by ale včelímu rojení mohl i slušet, ne? Jednou dvakrát jo, ale asi ne dvanáctkrát. Už tvé včely někdy měly mor? Neměly. To je ale opravdu tragédie, velmi nepříjemná věc. Postihne to jednoho ze sta a je to opravdu průšvih, při němž trpí celé jeho okolí v okruhu 10 km. Jsou s tím spojené různé karantény a omezení. Jsem rád [klepe na dřevo], že mě se to dosud nedotklo.  

“Profi” Zubaři v Příbrami

15.11.2020

Pane Lupinče, při psaní Rozpaků zubaře Svatopluka Nováka jste se nechali inspirovat osobními zkušenostmi? Nebo čím vlastně?

Ano, bohatými a mnohdy i doslova hlubokými zkušenostmi z druhé strany zubařského křesla. Kdybych na Vás otevřel ústa, pochopila byste, že co tři zuby, to obraz hry. Text hry vznikl na základě povídky „Poslední den“, která byla taková pubertální Woody Allenovská literární exkurze do nitra zubaře.

Váš text vznikl pro autorské představení souboru V.A.D. Kladno (mohu-li jmenovat), které jej také poprvé koncem 90. let minulého století  velmi úspěšně uvedlo (resp. na přelomu tisíciletí uvádělo - hráli jste až do kdy?). Jak s odstupem a současnými zkušenostmi a úspěchy hodnotíte tento počin?

Rozpaky hrajeme s divadlem V.A.D. Kladno dodnes. Jsou se 114 reprízami naše zdaleka nejhranější hra, i když máme samozřejmě i lepší… Není to ale asi náhoda, že se nejvíc hrají Zubaři. Zdá se, že ze všech textů je tenhle nejpřístupnější a nejsrozumitelnější širokému publiku, protože tohle téma (a vrtačka) se občas dotýká téměř každého. Čili věřím, že se jedná v tom nejlepším smyslu slova lidové divadlo. Kdysi pan Vladimír Zajíc vzpomínal v nějaké recenzi na J.N.Nestroye. Já to pána moc neznám, ale prý to dělal podobně.

Od té doby už text zavítal do několika (i profesionálních) divadel. (Viděli jste některá z oněch nastudování?)

Viděli, i když přiznám se, že ne všechny - bylo jich asi deset. Zavděčit se autorovi, který už svoje hry zrealizoval v rámci autorského divadla je asi hodně těžké, protože autorské divadlo je téměř dokonalá realizace jeho představ. Stávalo se samozřejmě běžně, že některé dílčí věci měla ostatní divadla dotaženější nebo lépe vyřešené. O celku ale platí, že když si nějaký text vymyslíte a vyladíte častým hraním a sladíte s přesnými schopnostmi jednotlivých herců, máte přirozeně velký náskok… Ty horší nastudování měly společný nešvar, že se v nich – jak se říká - tlačilo na pilu. Herci se snažili být legrační sami o sobě. Humor této hry vyplývá ze situací a funguje nejlépe, pokud vyvstává z realistického základu jako komický nebo šílený vývoj věcí. Pak se s postavami divák dokáže lépe ztotožnit a prožívat s nimi děj. Rozpaky nejsou jediná hra, kterou převzala jiná divadla, ale o ostatních platí to samé.  

Pracujete stále jako tvůrčí dvojice s kolegyní Sonyou Štemberovou? Co byste o sobě mohli prozradit?

Já žiju a pracuju v civilním životě pod pseudonymem Jan Červený, jsem (jako Svatopluk Novák) šťastně ženatý a mám dvě děti. Živím se jako architekt, považuji se za kladenského patriota, platonického performera a stále začínajícího včelaře. Kolegyně žije pod pseudonymem Pavla Tratinová, má rovněž dvě děti a je vystudovaná etnoložka.  Již před delší dobou se odstěhovala z Kladna a já doufám, že na této svojí tvůrčí odluce sbírá náměty na další kus.   

Můžeme se těšit na vaši účast na premiéře? (19. a 25. září 2014) Anebo chcete zůstat v anonymitě?

Rádi přijdeme.

Upokojenkyně u “profíků”

15.11.2020

Kazimír Lupinec

Vlastním jménem Jan Červený /1976/

Je zakládajícím členem a autorem kladenského amatérského divadla V.A.D. Mezi jeho autorské počiny patří například hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, Hotel Infercontinental, nebo Fe-érie o Kladně. Pro V.A.D. přichystal ale také několik autorsky pojatých dramatizací (Rozmarné léto, Valérie a týden divů, Válka s mloky apod.) Divadlo je pro Kazimíra aktivita večerů. Ve dne hraje na plný úvazek roli architekta a věnuje se zejména veřejnému prostoru. Přes den, večer i v noci je šťastně ženatý a má dvě už celkem velké děti.

Jak se zrodily Upokojenkyně? Prý byly napsány na základě Vaší osobní zkušenosti?

Sen vytvořit ze zážitků divadelní představení zrál postupně během mých návštěv za babičky (nejprve i dědy) v domově důchodců. Nevím už, jestli to byl záměr nebo náhoda, ale konkrétní scénář vznikl až po babiččině (podotýkám přirozené) smrti.

A co žánrové zařazení? Měli jste v tomto jasno už od začátku, že Upokojenkyně zpracujete jako komedii?

Jednoznačně jako komedii. Právě komediální stránky celé té situace byly tím hlavním důvodem a hlavní inspirací. Díky tomu, že to bylo „odžité", jsem si byl jist, že dokážu dobře balancovat na hraně, za kterou by se jít nemělo. Věřím, že posuzuje-li se černý humor z tohoto hlediska, je měřítkem právě jednak ona humornost a dál jakýsi základní upřímný a chápavý postoj k dané situaci. Ten je z toho snad cítit.

V případě Upokojenkyň jde o autorský projekt. Znamená to tedy, že se na komedii podíleli všichni členové souboru?

Naše divadlo V.A.D. je již poměrně sehrané a ve svém vkusu zcela sladěné. Je tedy velkou výhodou, že to, co přinesu, nemusí být nutně stoprocentní, ale stačí tak na osmdesát nebo devadesát procent a ten zbylý vklad je možné prověřit experimentálně, prodiskutovat nebo doplnit ze vzniklých náhod při zkoušení.

Sám v kladenské inscenaci hrajete. Ztvárňujete roli Vlastíka. Psal jste si ji přímo na tělo?

Není to první postava, kterou jsem si psal na tělo. Pro mne je celá tvorba divadla nerozdělitelná na jednotlivé profese. Nepíšu text, ale vymýšlím rovnou vše zároveň, celou inscenaci. Představuji si tedy také, jak to budu já nebo kolegové hrát. Konečně i to hraní je tvorba. Neúčinkovat v tom celém, to by byla realizace výše uvedeného snu ani ne poloviční.

Vaše hra byla nominována na Cenu Marka Ravenhilla za rok 2015, rovněž jste byli nominováni na Inscenaci roku, máte moc hezké reakce kritiků a teď se Vaše hra uvádí na profesionálním jevišti, v Městském divadle Zlín. Co byste si přál ještě do budoucna?

Ptáte se zřejmě na divadelní přání. Přál bych si ještě hodně tvořit, umět spoustu inspirace, co mám v hlavě, nějak co nejefektivněji a nejmoudřeji přetavit do nějakého výsledku, až to bude blbé, tak včas skončit, a pak hlavně včas tu ránu do hlavy...

Na čem momentálně pracujete?

Začínáme zkoušet hru Úl s (jak název napovídá) včelařskou tematikou. Včelařství je v divadle zatím pole neorané. Národní divadlo má sice své včely (cca o 5 let později než V.A.D.), ale na jevišti jsem úly ještě neviděl. Rád bych to měl v lednu nazkoušené.

Velmi atraktivní divadlo

10.11.2020

Jen slova chvály včera zněla na hru Sága rodu Rassini v provedení Velmi amatérského divadla Kladno. Přitom málokdo po výborném výkonu kladenských tušil, že jejich premiérové vystoupení na Wintrově Rakovníku bylo zároveň i vůbec prvním soutěžním vystoupením tohoto souboru. O krátké historii a dalších záměrech V.A.D. jsme hovořili s jeho vedoucím Janem Červeným, který je i autorem hry Sága rodu Rassini. „Popud k vzniku tohoto divadla dala před třemi lety parta studentů kladenského gymnázia. S velkou vervou jsme se tehdy pustili do nácviku Havlovy Asanace, ale po devíti měsících se zjistilo, že to zrovna nebyla nejlepší volba. Navíc u některých padlo počáteční nadšení a divadlo opustili. Ti, co zůstali, pak začali zkoušet Ságu rodu Rassini. Po čtyřech měsících se konala její premiéra. Na Wintrově Rakovníku měla Sága svou desátou reprízu".

Kde vás v Kladně najdeme? „První dva roky jsme zkoušeli v různých hospodských sálech. Od loňska zkoušíme a hrajeme na Malé scéně Diva-delního klubu. I když jsme tu časově dost omezeni, je pro nás tato scéna ideální".

Kolik má soubor členů? „V současné době jedenáct. Někteří z nás končí studia na vysokých školách, ostatní pracují v různých profesích. Scházíme se 1 — 2 krát týdně. Hrajeme v průměru jedenkrát za měsíc. Těší nás, že už máme i své publikum. Navíc se zabýváme i dalšími aktivitami. Například v minulém roce jsme pořádali festival Kladenské jaro, jehož součástí byla nejen divadelní představení, ale i koncerty, filmy, výstavy a další akce. Nyní připravujeme Kladenský podzim".

Co má V.A.D. nyní na repertoáru a chystá nějakou novinku? „Kromě Ságy hrajeme ještě komedii Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, kterou jsem napsal se Soniou Štenberovou. Hra je udělána na principu televizního kuchaře Svatopluka, tedy i my dáváme divákům možnost rozhodovat o vývoji děje. Právě zkoušíme hru Hotel Infercontinental. Její premiéra by měla být v červnu nebo na podzim. O prázdninách chceme se Ságou absolvovat týdenní turné po Čechách. Dále chystáme hru z kosmu, ale už se musíme v tvorbě krotit, neboť bychom naše inscenace nestačili ani nacvičit". 

Jak se vám v Rakovníku hrálo? „Bez lichocení — skvěle! Pozorné publikum ocenilo i drobné vtipy, které jinde diváci přehlédli. Dokonce reagovalo i ná některé „inteligentní" narážky.

A prostředí? To je prostě nádhera!".

Za rozhovor děkuje Jaroslav Mokrejš

 

Naše nová hra překoná všechno

7.11.2020

WINTRŮV RAKOVNÍK, XXV. PŘEHLÍDKA AMATÉRSKÝCH DIVADELNÍCH SOUBORŮ, BŘEZEN 2001
Ohromí kladenské amatérské divadlo svět múzy Thálie? „NAŠE NOVÁ HRA PŘEKONÁ VŠECHNO!"
Druhý den Wintrova Rakovníka zahájilo kladenské V. A. D. se hrou Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Hra od studentů, kteří ji navštívili v rámci vyučování, sklidila naprostý úspěch. Prakticky stejně absolutní bylo hodnocení laické poroty. Ztráta jediného bodu ohromila i redakci Zpravodaje, a tak jsme si k redakčnímu mikrofonu pozvali autory hry Kazimíra Lupince a Sonyu Štemberovou.


Ještě jsem od vás neviděl žádné jiné divadlo než autorské. Netoužili jste někdy zpracovat nějakého klasického autora? Kazimír: Když jsou nápady, tak proč? Sonya: Spíš se potýkáme s tím, že máme víc nápadů, než jsme schopní si potom nějakým způsobem utřídit. Všeho moc škodí. Kazimír: Učíme se neustále loučit se s nápady, kterých je skutečně přehršel. Nejsou bohužel vždycky úpině dobré.

Kolikátý nápad tedy vždycky použijete? Kazimír: Většinou ten první. (smích oba)

Jakým způsobem píšete? Kazimír: Záleží na tom. Hra Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka vznikla jinak než předešlé, kterým jsem dal základ já. Ty byly dotvořeny kolegy. Ke Svatoplukovi dala podnět Sonya. Sonya: Není to tak úplně pravda. Hra vznikla na základě povídky, kterou Kazimír napsal ještě na gymnáziu. Potom nás společně napadlo, že by se z toho dala udělat hra. Kazimír: Musím říci, že to napadlo Sonyu. Prvních sto kilometrů cesty na Fatru jsem nechtěl věřit, že by bylo možné z toho divadlo udělat. Sonya mě přesvědčila, že to půjde. Teprve později jsme do hry vložili princip Svatoplukova rozhodování. Dá se říci, že jsme psali společně (Sonya se usmířeně podívá na Kazimíra).

Jak dlouho tímto způsobem scénář vznikal? Kazimír: Asi rok. Ovšem je třeba říci, že velký podíl na vzniku hry má celý kolektiv, (Sonya přikyvuje). Pochopitelně ani ne tak na ději, jako na konkrétních kořenech situací na jevišti.

Koho napadl fór s reklamami? Kazimír: Už to ani nevím, ale jsou tam proto, že se celé divadlo odehrává na stejné scéně a nějak jsme potřebovali rozlišit dny, aby se v tom diváci nějakým způsobem mohli orientovat (v tu chvíli přichází František Šlukovrbovec a má ve tváři nesouhlasný výraz). Sonya: Chtěla bych říci, že víceméně je to záležitost protagonistů reklam. Dopředu byla dána pouze idea, že reklamy budou/a velice zhruba, co se tam bude dít.

Zubařovy rozpaky nejsou vaší poslední hrou. Jak dlouho tuto hru vlastně hrajete? Kazimír: Hrajeme ji zhruba dva roky.Na přehlídku jsme se s ní přihlásili, protože věříme tomu, že je dobré, když se hra jakoby uleží (Sonya souhlasně přikyvuje). Než jdeme na soutěž, tak necháme hru uležet. Zrovna u Svatopluka to hodně pomohlo. Sedli jsme si k videu a vychytali spoustu věcí. Až jsme si říkali, jak jsme to mohli dříve takhle dělat. Je dobré si nechat odstup. V současné době si tedy sedá Sága rodu Rassini a Hotel Infercontinental? Sonya: (smích) Kazimír: Sága rodu Rassini už si sedla a na přehlídce už byla. Řekl bych dokonce, že už je u ledu. Hotel si skutečně sedá.

Jaký je váš názor na přehlídky, jako takové? Sonya: (rozpaky) Je to fajn, že člověk vidí, co se děje jinde. Jinak však nemám příliš pozitivní pohled na soutěže. Podle mě nejde poměřit, co je na divadle lepší a co horší. Směrodatný je pouze ohlas diváků. Kazimír: (evidentně nesouhlasí) Já mám k soutěžím poměrně dobrý vztah. Myslím si například, že minulý Wintrův Rakovník u nás odstartoval důležité procesy. Začali jsme přemýšlet nad tím, co děláme. Porota nás varovala, že nám to jde tak nějak samo, abychom tak pokračovali a nezačali se moc v tom, co děláme, rýpat. Mnohé z nás to docela chytlo. Jeli jsme na Hronov a začali jsme se v tom rýpat. Sonya: Já si doopravdy myslím, že soutěže jsou důležité pouze kvůli získání kontaktu a zjištění, co se děje. Kdyby v komisi seděl kdovíkdo, není možné říci, kdo byl nejlepší a kdo nejhorší. V tomto směru se mi divadelní soutěžení nelíbí.

Plány do budoucna? Sonya: Rádi bychom stvořili nějakou další hru a pokračovali s tou současnou. Zatím mám jenom určitý námět. Kazimír: (nechápavě) Který? Sonya: No ty dva, ale to přece nemůžeme prozradit. Kazimír: Chystáme hru, opět z netradičního prostředí, která svým vtipem i posláním překoná... Sonya: Všechno! Kazimír: Všechno. Všechny naše i cizí projekty.

 

V.A.D. uvádí nevkusnou interaktivní komedii

6.11.2020

Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka je v pořadí druhá autorská komedie amatérského divadla V.A.D. Kladno. Pojednává o tom, jak se hlavní hrdina Svatopluk Novák, vzorný dentista, manžel a občan, vsadí svými kolegy o to, kdo má nejvíc práce. Postupem času se sázka změní v soutěž a zubaři ztratí vše-ny své morální zábrany v honbě za prvenstvím. Divadlo V.A.D. se s inscenací zúčastnilo mnoha festivalů a přehlídek. Mimo jiné i Jiráskova Hronova vrcholné přehlídky inscenací amatérských divadel v ské republice - a také pražského mezinárodního festivalu MB 99. Na otázky nám odpovídal Kazimír Lupinec, spoluautor scénáře.

Doktor Svatopluk Novák je nerozhodný, diváci mu musí během hry několikrát poradit formou hlasování. Máte připravené všechny varianty?

Samozřejmě. Hlasuje se v každém obraze, tedy šestkrát, takže hra má dvě na šestou - čili třicet dva podob. Rozpaky mají už přes padesát repríz, ale přesto se všechny kombinace ještě neodehrály. Diváci totiž hlasují v jednotlivých představeních podobně. Chtějí většinou drastičtější variantu, například aby Svatopluk Novák trhal zuby, nebo aby podlehnul sexuálnímu nátlaku své kolegyně.

Funguje křeslo, které v inscenaci používáte?

Nikdo dosud neměl odvahu to zjistit. Často se díváme na všechna ta tlačítka a přemýšlíme, na co tak mohou být. Důležité pro nás je, že křeslo funguje jako stěžejní rekvizita.

Během hry se mohou v roli pacienta ocitnout také diváci. Desinfikujete nástroje?

Ano, po té padesáté repríze jsme si řekli, že je někdy vydesinfikujeme. Být divákem, nebál bych se ani tak nástrojů, jako pohledu do plivátka.

Není riskantní zvát na jeviště diváky?

Diváci pacienti nás občas překvapí, ale s tím je nutné počítat. Mají právo se pomstít.

O scénář prý projevila zájem některá profesionální divadla. Dáte ho? Kolik byste za něj dostali?

Hru uvedlo už amatérské divadlo ve Vsetíně, které je složeno z učitelů na tamním gymnáziu. Rozpaky jsou takové naše dítě a děti je dobré nechat žít vlastním životem, když už jsou dospělé. Profesionálnímu souboru scénář asi také poskytneme, pokud zájem přetrvá. No a když to klapne, koupím synkovi nějaké menší letadlo a spoluautorka Sonya Štemberová sobě malý ostrůvek v Indonésii.

Děkuji za rozhovor. K.L.

Pravidelné zprávy z Divadla V.A.D.

6.11.2020

Od tohoto čísla budeme čtenáře pravidelně seznamovat s aktuálními aktivitami spolku V.A.D. Pro ty, kdo divadlo neznají, jsme přichystali tento exkluzivní rozhovor s hercem a autorem Kazimírem Lupincem.


Co je cílem vašeho divadla a pro koho hrajete?

Naším hlavním cílem je pobavit diváky a sebe. Snažíme se to ale dělat způsobem, který by nebyl laciný ani samoúčelný. Chceme, aby i takový divák, který hledá v inscenaci něco hlubšího, něco co vystihuje obecnou zkušenost, odcházel spokojený. Naše hry se dají přibližně definovat jako situační komedie, vždycky trochu absurdní a vždycky trochu víc černé. Jsou určeny nejširšímu okruhu diváků, což lze prohlásit po poslední zatěžkávací zkoušce, kterou bylo naše interaktivní představení „Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka" v domově důchodců v Libochovicích. Báli jsme se, že nás po prvním dějství obecenstvo utluče holemi, ale bylo to skvělé. Ani zubařské práce tam moc nebylo, jen jednou jsme plombovali protézu. (smích) Nerad bych ale potencionální diváky odradil, a tak připomínám, že jsme všichni prošli víkendovým stomatologickým kursem.


Existujete čtyři roky. Změnilo se za tu dobu něco?

(nostalgický povzdech) Určitě. Na začátku nám méně záleželo na výsledku, neměli jsme co ztratit. Díky tomu jsme hodně improvizovali a blbnuli. K práci jsme měli horší podmínky - v garáži, kde jsme zkoušeli bylo kromě nás občas zaparkované i auto, v sále hospody zas teplota pod bodem mrazu. Divadlo jsme museli v těchto nedivadelních prostředích vytvořit. Z tohoto období je naše první hra Sága Rodu Rassini, která pojednává o životě a smrti italské mafie. Ta vznikla právě díky jisté hravosti, když jme improvizovali grotesky na dixielendovou hudbu. Zlomové byly „Rozpaky" v tom smyslu, že jsme s nimi byli úspěšní, což nás zavázalo k zodpovědnějšímu stylu práce. Dnes už jenom nejodvážnější nás přijdou pozdě na zkoušku. Když zkoušíme, nebereme každý nápad, všechno je promyšlenější, což nás na druhou stranu samozřejmě svazuje. Z tohoto posledního období je naše hra Hotel Intercontinental, která se od předchozích dvou her znatelně liší. Jednak trochu humorem a především tím, že nutíme diváka trochu přemýšlet, být pozornější a spojit si určité věci dohromady. Často na to ale diváci nejsou připravení. Díky magistrátu zkoušíme v divadle Lampion. Také je jiné to, že na amatérské poměry hrajeme často, vesměs mimo Kladno.

Máte tři autorské hry. Chcete sázet na vlastní tvorbu i v budoucnu?

Hrám věnujeme velkou pozornost a to že jsou zatím vlastní, necítím jako závazek. Výhoda autorského divadla je v tom, že je hra ušitá přímo na konkrétní soubor, jak na jednotlivé herecké typy, tak na styl humoru a hlavně na možnosti souboru. I s klasickou předlohou může a mělo by být nakládáno tvůrčím způsobem. Volba textu a jeho dramaturgické uchopení je něco, na čem stojí i padá amatérská i profesionální divadla. Ve spoustě představení nehrají sice skvělí herci, ale mají nějaký náboj, vtip, nebo smysl a naopak se stane, že na představení, které hrají dobří herci je utrpení dočkat se přestávky. Přestávka je přežitek, ale k odchodu se někdy hodí. Čtvrtou premiéru chystáme na příští rok. Bude se jednat existenciální hru z prostředí kosmické lodi. (nebo tak nějak) (smích)


Tak to už se těšíme. Můžete ještě představit projekt, který chystáte od září?

Jistě. Jedná se o zvaní zajímavých amatérských inscenací. Projekt umožnila Kulturní komise při Radě města Kladna přidělením grantu, který pokryje většinu finančních výloh. Za to jí patří náš dík. Myšlenka vznikla na přehlídkách, kde jsme často měli chuť podělit se o některý divadelní zážitek s našimi kladenskými diváky. Divadla budou zvána v intervalu jednou za dva měsíce, jednou za dva měsíce budemé vystupovat my, takže diváci budou mít každou poslední sobotu v měsíci možnost shlédnout nějaké amatérské představení. V září tu bude hra od D. Charmse, v listopadu stínová pohádka a v lednu slavní Nejhodnější medvídci z Hradce Králové. Chceme představit současné amatérské divadlo v co největší šířce (a kvalitě samozřejmě). Doufám, že se tyto soboty ujmou.

Také doufám a děkuji za rozhovor.
- Kazimír Lupinec -

Pozvánka na Košeráka do Kladna

4.11.2020

Divadlo V.A.D. zařadilo po třech autorských komediích do svého repertoáru dramatizaci povídky klasika I.B.Singera, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Jak myšlenka vznikla jsme se zeptali duchovní matky projektu Laury Lupincové.

Chtěla jsem dělat nějakou pohádku pro školky, ale nemohli jsme najít ten pravý text. Nejvíc to vypadalo na dramatizaci pohádek I.B. Singera. Současně jsem byla s upraveným textem Košerák od stejného autora na recitační soutěži. V létě na chalupě mě napadlo z toho udělat inscenaci a druhý den jsme měli nahrubo scénář. Pro děti to sice není, ale zato je to o něčem.

A o čem to tedy je?

Je to příběh silně věřícího člověka, který pociťuje rozpor mezi tím, co mu říká svědomí a tím, co se píše v Tóře. Během košerácké praxe se tento rozpor stále zvětšuje a vyvrcholí v samotném závěru inscenace. To téma nás oslovilo, protože je aktuální i dnes. My sice nemáme Tóru, ale máme jiné, světštější hodnoty. Ty hodnoty hájí ta samá společnost, se stejnými mechanismy a tlaky, kterými brání jedinci se odlišovat. Děj se dá říct jednou větou, všechno je spíš o pocitech a vnitřním zápase hlavní postavy. Právě převádění "nedějových" pasáží do divadelní podoby bylo to nové a neprobádané, co nás lákalo k odklonu od tradiční dramaturgie V.A.D.

Vaši diváci očekávají asi spíš další komedii....

Kde se to nabízelo, tam jsme se vtipným místům nebránili. Myslím, že když jsou vtipy ve smyslu celku, tak by neměly ubrat nic té hlavní výpovědi. Diváci si také musí mezi jednotlivými krvavými scénami odpočinout.

Takže se dá říct, že ve Vaší inscenaci teče krev proudem?

Ano. Krev, žluč a sliz.

děkuji za rozhovor K.L.

V Divadle V.A.D. mohou režírovat všichni

3.11.2020

Kladno (zk) - V Divadle Lampion bude mít zítra večer první reprízu nová inscenace divadla V. A. D. Rozmarné léto. Scénář napsal architekt Jan Červený, který je zároveň i autorem scény a představitelem Antonína Důry.

Všechny předchozí inscenace byly autorské hry. Proč jste zvolili adaptaci cizího literárního díla?

Nepochybně proto, je Vančurův text velice inspirativní. Promýšlíme, sice další autorské hry, ale v okamžiku, kdy jsme cítili, že je čas nastudovat něco nového, byla tato inspirace největší. Navíc jsme si uvědomili, že by nebylo dobré, abychom se nechali svazovat tím, že nás diváci vnímají jako divadlo, které uvádí jen vlastní věci. Takže byl zřejmě nejvyšší čas představit se i tímto způbem.

Na rozdíl od jiných divadel u vás existuje kolektivní režie. Jak může něco ového fungovat?

V našem divadle, ačkoli ho tvoří velmi různí lidé, existuje vzácná shoda nebo skoro až souznění, co se týče humoru a vůbec divadla. Z toho vychází, že režie má svůj rukopis, ačkoliv není dílem jednoho člověka.

Kdo rozhoduje o obsazení rolí, když běžně má hlavní slovo režisér?

V tomto směru mám hlavní slovo já jako scenárista, protože když píšu scénář, už ho píšu jednotlivým hercům na tělo.

Nemáte obavy, že diváci budou vaši inscenaci srovnávat s filmem Jiřího Menzela?

Samozřejmě jsem si říkal, že nás lidi budou srovnávat. Ale vstoupili jsme do toho a možná i atraktivita Menzelova filmu nám hraje do ruky, protože lidé jsou zvědaví, jak jsme se s touto látkou vyrovnali. Navíc jsem přesvědčen, že jsme v některých směrech bližší Vančurovu textu.