Zdá se mi, že jste udělali takové souborové terapeutické divadlo? 

Právě, že neudělali.  

Vážně? 

No opravdu. Jsou to napsané, zinscenované scénky. 

A nepřivedlo vás to k tomu, že byste měli tendenci  říkat si pravdu mezi sebou? 

Úplně v zárodku, v malém, velmi malém počtu asi  čtyř lidí jsme to zkusili a došli jsme k názoru, že jestli  ještě máme něco odehrát, tak už to nesmíme dělat. 

Takže jste to zkusili v menším a zjistili jste, že to není  úplně cesta, jak udržet kolektiv. A pak jste si řekli:  pojďme si zahrát, co by bylo, kdyby lidé byli k sobě  upřímní? 

Ano, ale ta rovina nebyla primární, spíše to začalo výjevy ze života a tu rovinu jsme tam pak logicky dodali. 

Když říkáte v inscenaci, to nemůžeme hrát, proto že na to nemůžu pozvat půlku Kladna, ptají se lidé,  jestli to nebylo náhodou o nich?  

Ano, ptají. 

Nakolik jsi si jistí, že je to činohra, a nakolik je to spíše kabaretní pásmo? Může to někoho svádět k tomu  si říct, že to není činoherní divadlo, ale sled scén  nebo situací? 

Tuhle otázku by mě nenapadlo si klást. My jsme kdysi  hráli Charmsovy Pašije, což může být taková paralela  s někdy suchými scénami s chabou pointou, což nebyl záměr, ale znouzectnost. Ale jinak jsem to doteď  považoval za činohru. 

Inscenace patří do vaší větve autorských věcí, že?  

Pak máte tu druhou, spíš interpretační, postavenou  na existujících textech. 

Já bych to dělil spíš tak, že jedna linie jsou primárně  komedie, legrace, druhá pak ta, ve které je legrace  sekundární a naším prvotním záměrem je nějaká  poetika.  

Chystáte se teď na něco dalšího? 

Ano, už zkoušíme hru o józe. A ještě jednu další píšu. 

A na co se máme těšit, spíš na poetiku, nebo na  legraci? 

Na legraci, na legraci. Ale je pravda, že tyhle věci, to  je moje velké téma nebo věc, co mě zajímá. Nikoločava byla jakýmsi prubířským kamenem, experimentální laboratoří, jak jde nebo nejde skloubit humor a  poetické nebo přemýšlivé přesahy. Samozřejmě, že  jedna věc je princip Upokojenkyň, kdy se přes humor  zamýšlím nad vážnými věcmi. Ale zrovna ta jogínská hra by měla být zvláštní kombinace, kde humor  určitě nehraje vedlejší housle, ale přesto je to pro mě  zajímavé téma, které říká hodně o světě, jaký teď je.  Jsem zvědavý, jak se nám to podaří skloubit.

Divadlo V. A. D. Kladno se se svými autorskými inscenacemi pravidelně účastní Jiráskova Hronova a můžeme jej jmenovat jedním z aktuálně nejzásadnějších amatérských souborů v Česku. Tentokrát si vzali na paškál pod hlavičkou své poetičtější sekce Zakarpatský spolek pod V. A. D. myticky idealizovaný a tajemný kraj Zakarpatí a romantický příběh bandity Nikoly Šuhaje. O inscenaci se rozhovořil režisér a dramatik souboru Kazimír Lupinec.

Hra má podtitul „postprovázkovské vypořádání se s nikološuhajským mýtem". Není to tedy klasická Balada pro banditu, že?

Není. Z Balady si spíš děláme tak trochu - doufám, že vlídnou -legraci. V divadle je to díky písničkám a baladičnosti tak trochu sázka na jistotu a to není nic pro amatérské divadlo, které má tu krásnou výsadu, že může dělat inscenace, které se líbit nemusí. Jedná se tedy o naši vlastní dramatizaci Olbrachtovy knížky, které jsme přidali nadtéma. Tím je Koločava a její příběh. Naše inscenace je meditováním nad během času, nad horami, nad tím, jak se mění a současně nemění svět.

Jak myšlenka hry vznikla?

Když jsem se s přáteli před třemi roky chystal napodruhé do hor do Zakarpatí (dnešní západní Ukrajina), nechtěl jsem si nechat ujít možnost podívat se po víc než dvaceti letech znovu do Koločavy. Přemýšlel jsem nad paradoxem, že tohle místo žije díky příslušné písni v jakési rovině mlhavých mytických představ, ačkoliv je zcela konkrétní, zajímavé a je to tam jen kousek. Přišlo mi zvláštní, že zůstává umělecky opomíjené, že nikoho nenapadlo ho výrazněji promítnout do nikološuhajských produkcí. Zpětně se sice ukázalo, že to napadlo minimálně režiséra Vladimíra Morávka, který s Koločavou pracoval ve svém chystaném filmu. Nakonec jsme ale, zdá se, Morávka a jeho film předběhli. Na Ukrajinu jsem tedy v roce 2019 už odjížděl s odhodláním prozkoumat, jestli by se s místem dalo nějak umělecky pracovat.

Jaká je tedy Koločava?

Z dálky je úplně stejná jako před sto lety. Hory, louky, řeka a staré střechy chalup. Při bližším pohledu vidíme na střechách satelity a při ještě bližším pepsi coly a mobily na stolech. Koločava se ne-proměnila jen civilizačně, proměnila ji i její vlastní sláva. Je tam socha, muzeum Ivana Olbrachta nebo hospoda Četnická stanice s turistickým giftshopem. Není to ale kupodivu turisty ještě úpině vykoukané. Ještě to tam stále je.

Nejen v Radotíně oblíbený divadelní soubor VAD představí v lednu v Koruně své nové představení Nikoločava. Název napovídá, že se pokouší spojit příběh proslulého zbojníka s osudem jeho města. Jak nová hra vznikala, přibližuje vedoucí kladenského souboru Jan Červený.

Divák půjde na vaši novinku vyzbrojený představou o zbojníkovi Nikola Šuhajovi a patrně také o slavném zpracování Olbrachtova románu v podání Divadla na provázku Balada pro banditu. Míří vaše zpracování těmito směry?

Míří a nemíří. Jedná se o naší vlastní dramatizaci Olbrachtovy knížky,které jsme přidali nadtéma. Tím je Koločava a její příběh a také „příběh příběhu“. Naše inscenace je příběh Nikoly ale současně i meditování nad během času, nad životem v horách, nad tím, jak se mění svět.

Zpívá se v něm jako v brněnském představení podle Milana Uhdeho?

Známé písničky z Balady pro banditu se v představení mihnou a spíš se jen citují. Zpíváme ale některé ukrajinské lidovky.

Slibovali jste definitivní divadelní vypořádání se s nikološuhajským mýtem. Našli jste k němu nějaké nové informace?
Myslím, že nových informací už moc objeveno nebude a ani být nemůže. Vlny skutečného bádání s možností vyzpovídat přímé i nepřímé svědky událostí už minuly. Událostmi nemyslím jen řádění zbojníka, ale třeba zajímavou kapitolu objevování Zakarpatí Ivanem Olbrachtem a dalšími Čechy. Slovo „definitivní“ je v tomto podtitulu samozřejmě nadsázka. Míří ke skutečnosti, že jsme si do našeho zpracování dovolili zahrnout i zpracování předešlá, tedy různé filmy, pořady a tak.

Nikoločava se odehrává na Zakarpatské Ukrajině. Covid vám nejdříve znemožnil plánované cesty do Koločavy, pak následovala ruská invaze na Ukrajinu. Jak se to projevilo na hře samotné?

V Koločavě jsem byl v roce 2019, podruhé po víc než dvaceti letech. Natočil jsem tam pár videí na mobil a pak se rozhodl udělat dramatizaci Nikoly Šuhaje a tyto záběry a vůbec současnou Koločavu do ní zapracovat. Původně jsem se tam chtěl na podzim se souborem vrátit, ale jak říkáte, přišla omezení spojená s pandémií. Že jsme do Koločavy už znovu nemohli mě velmi mrzelo. Pomohlo to ale paradoxně vyřešit velké dilema, a to, zda se tam znovu snažit o kvalitní videa skvěle zapadající do
hry, anebo si vystačit s tím, co jsem přivezl já. Výhodou první varianty by byl určitě skvělý výlet a spousta dalších podnětů, nevýhodou nutnost mravenčí a perfekcionistické práce, kterou by nové možnosti asi přinesly. Bylo by to pak něco mezi filmem a divadlem. Takto jsme si museli vystačit s tím, co bylo a nutilo nás to možná být kreativnější.

Vy jste si Koločavu prohlédnout stihl. Jak se vám na Ukrajině líbilo?

Koločavu jsme navštívili v rámci cesty do hor. Hory nezklamaly, ale co se sídel týče, byl jsem trochu v šoku z toho nepořádku. Dá určitou práci pochopit to jako společenskou situaci, kdy pořádek v přírodě v chudé zemi prostě není udržitelný, když nefungují dobře příslušné služby. Cesty do hor na východ v sobě ale mají velkou romantiku. Tamní příroda na mě působí jako nějaký ztracený ráj.

Na Wikipedii se lze dočíst, že v tomto městečku sídlilo v éře Sovětské svazu muzeum ateismu umístěné v kostele! Neptal jste se na něj?

Ne a přiznám se, že jsem tuto zajímavost ani nevěděl. Koločava mne zajímala jen ve vztahu k nikološuhajskému tématu a v obou případech, kdy jsem tam byl, jsem neměl čas jí prozkoumat i z jiných pohledů. Vím, že je tam skanzen, cosi jako železniční muzeum a další zajímavosti.

Položil jste sám sobě při práci na hře otázku, proč nějakéhoslavného zbojníka nemají i Češi?Slováci se chlubí Jánošíkem, Ukrajinu proslavil Nikola Šuhaj, ale v Česku se žádný Robin Hood neproslavil.

Nepoložil, ale když si ji položím teď, docházím k závěru, že jsou Češi možná přeci jen takoví spíš Švejkové než vášniví bojovníci. Navíc zbojníci se rodili, alespoň dle Olbrachta, z opravdové bídy a tady myslím nikdy taková bída jako na Ukrajině nebyla.

V Radotíně dnes žije spousta ukrajinských uprchlíků, především žen a dětí. Myslíte, že je Nikoločava může oslovit?

Jaké by to vyvolalo pocity by mne zajímalo. Inscenace byla vymyšlena před válkou, a ačkoliv je to má být nějaká historická retrospektiva, už jsme tam válku zpětně zapracovávat nechtěli. Divákovi přijde v zobrazených souvislostech mocenského přetahování a bídy bohužel na mysl sama.

Podle programu vznikala docela dlouhou dobu. Co na tom vlastně bylo nejobtížnější?

Měl jsem představu, že uděláme příběh, který bude jen takový věšák na ty odkazy. Že příběh převyprávíme naprosto stručně, aby tam nebyla ani věta, ani pohyb navíc a vše na sebe hezky navazovalo. Aby to mělo logiku, proč ho zradili. A to nás strašně vyšťavilo, dalo nám to strašně zabrat a ztratili jsme odstup. Odkazy a zcizovací věci jsme tam už nějak nezvládli dát. Úplně jako když ztratíš cíl cesty, když zabloudíš. Pak to mělo ty zapomínací peripetie, ty lockdowny. Měl jsem představu něčeho, co jsme zahráli dneska, ale neuměl jsem to rovnou konkretizovat, potřeboval jsem ten proces a vidět to. Jenže kdo ti bude chodit tak dlouho na zkoušky a slýchat "a znovu a znovu a jinak"? Dlouho jsem to hledal i já sám. Pak jsme z různých ohlasů diváků slyšeli, že věci, které jsme tam chtěli, chybí. Takže jsme je tam dost pracně bolestivě vraceli.

Čím tě zaujal mýtus Nikoly Šuhaje?

Mam rad hory a historii. Kdyby byla ta možnost, chtěl bych se podívat spíše do minulosti než do budoucnosti. Něčím mi to přijde blízké. I to provázkovské provedení, které jsem nezažil, mi přijde, jako bych ho zažil. Z východních hor mám pocit ztraceného ráje, odkud pocházím. A to se propojilo s tím ryze praktickým divadelním. Balada pro banditu se hraje často, ale v těch konkrétních místech je ta paměť živoucí. Tak proč to nevzít víc do hry? Cítil jsem nevyužitý potenciál, což mě vždy vybudí k akci.

Když jsi v Koločavě byl, jak na tebe třeba zapůsobila ta neuvěřitelná cesta k hrobu Nikoly Šuhaje přes horu odpadků?

Dnešní Koločava je místo protikladů. Dávná, milá přírodní scenérie se potkává s nevlídným smetištěm, globalizací. Dramatičnost cestou na hřbitov, který je na návrší, graduje ad absurdum. Esence obojího je v tu chvíli v té nejkoncentrovanější podobě. Byli jsme tam opravdu jen půl den a já tam naštěstí udělal ty záběry, v tu chvíli jsem ani nevěděl, jak je zakomponujeme. Jsem nespavec a vydal jsem se na cestu přes skládku k tomu mýtickému místu brzy ráno. A ta cesta byla tak silným zážitkem, že jsem věděl, že tím musí ta hra vrcholit.

Potkal jsi v Koločavě někoho, kdo odmítal Šuhajovský mýtus a třeba říkal, ať už s tím dáte všichni pokoj?

Opravdu jsme tam byli chvíli, takže s moc místními jsem tam ve styku nebyl. Ale slyšel jsem, jak je Koločava šíleně protáhlá vesnice, takže někteří lidé ze vzdáleného konce nemají ani šajn o tom, že tam takové kulturní dědictví je.

Před pár lety jste se zúčast­nili festivalu amatérského divadla v kanadském městě Saint John. Jaké to bylo?

V Kanadě jsme hráli v roce 2019 ještě před covidem. Zpětně viděno, bylo to za pět minut dvanáct. Představení Valé­rie a týden divů, které jsme tam hráli, se líbilo, protože je takové vizuální a nej­lépe překonávalo jazykovou bariéru. Vzešla z toho další pozvání na různé festivaly, z nichž se podařilo zrealizovat jen hraní ve slovinské Postojně. Další příležitosti, zejména účast na festivalu na Floridě, zůstaly bohužel kvůli covidu nerealizované. Dveře tam ale prý máme otevřené i za dva roky.

Jak epidemie ovlivnila váš sou­bor? Zůstali jste pohromadě nebo to někdo kvůli dlouhé pauze zaba­lil?

Existenciálně náš soubor covid nijak neohrožoval. Upřímně, ani mě nena­padlo, že by se tak mohlo stát. Také jsem ale slyšel, že některá divadla to opravdu rozložilo. Byli jsme uprostřed rozdělané práce a šlo jen o to počkat a navázat, jakmile bude možné pokračovat. Nejvíc se covid podepsal na přípravě naší nové inscenace Nilcoločava. Vznikaly dlouhé přestávky v přípravě, během kterých jsme vždy všechno znovu zapomněli, a následně jsme začínali od znovu. Insce­naci zkoušíme doted', už dva a půl roku. Protože se navíc týká ukrajinské Kolo­čavy, zkomplikovalo se vše i jinak. Kvůli cestovním omezením nebyl možný výlet do Koločavy, se kterým se počí­talo, a teď válka...

V červnu vystoupíte v Radotíně. Vzpomenete si, kdy jste ve zdejší Koruně vystupovali poprvé?

Podle záznamů vidím, že to bylo v září 2010. Hráli jsme tu naši první insce­naci, autorskou komedii Sága rodu Rassini. Od té doby nás Dana Radová, vedoucí kulturního střediska, zve do Radotína pravidelně.

V červnu zahrajete v Koruně Píse­ček. Koho byste na hru pozval a proč?

Hra je jednoznačně určena rodičům. Mohou u ní zažít katarzi a porovnat své výchovné postupy s tím, co uvidí.

Jaké je radotínské publikum? Je jiné, než jste zvykli odjinud?

Skutečnost, že už jsme tu od zmíně­ného roku 2010 už pošestnácté, svědčí o snad oboustranné spokojenosti. Je několik míst, kde cítíme, že nás mají diváci rádi, a Radotín je jedno z nich. Skvěle se pak hraje.

Fungujete už přes 20 let, pamatu­jete si ještě, jak soubor vzniknul?

Ano, bylo to spontánní a nezadrži­telné puzení po tom dělat společně něco tvůrčího poté, co jsme opustili gymnázium.

Kde všude v současnosti vystupu­jete?

Máme pár míst, kde hrajeme každo­ročně, což je právě Radotín, ale také Řičany, Klášterec nad Ohří a další. Druhou skupinou působišť je samo­zřejmě Kladno a okolí a třetí skupinou jsou přehlídky. Za nimi jezdíme i do větší dálky třeba do východních Čech, nebo i na Slovensko.

Co chystáte nového? Není pro vás inspirací i současné a nedávné dění spojené s covidem a válkou na Ukrajině?

V repertoáru se skoro pravidelně stří­dají hry čistě autorské s různými vlast­ními dramatizacemi nebo úpravami zajímavých knih. Nová má být právě zmíněná Nilcoločava, která navazuje na předchozí spíš než komediální tak poe­tické pokusy. Mělo by to být definitivní divadelní vypořádání se s nikološuhaj­ským mýtem. Co se inspirace covidem týče, ve hře Úl jsme témata s ním spo­jená nevědomky předjímali. Tato hra je hodně o léčení včel a z toho vyplývají­cích zdravotních otázkách a potažmo sociální zodpovědnosti. A válka na Ukrajině? Tak ta otvírá obrovská zne­pokojivá společenská témata, která ale nemám v divadle sebemenší chuť řešit.

Jsou mezi vámi včelaři?

Já jsem včelař a jsem zapisovatelem v kladenské or­ganizaci. A tak jsem měl nutkání přenést některé dra­matické momenty z toho, co jsem zažil, na scénu.

Nebylo tedy třeba studovat terminologii... To je to nejmenší!

Určitě zaznělo, že je to podobné jako Společen­stvo vlastníků?

Je to něčím podobné, ale naše hra vznikla bez této inspirace. Často zjišťujeme, že ty dramatické cesty jsou dost paralelní.

Pokud jde o autorství, vždy je tam přiznán podíl všem - v tomto případě Kazimír Lupinec s dopomocí přátel. Jak tedy text a inscenace vzniká?

Vzniká to většinou tak, že já přinesu nějaký základ a při zkoušení dojde k významnému dotvoření. U té­hle hry to bylo ještě specielně víc než jindy. Konzulto­val jsem s kolegy i nějaké dějové věci. Takže se dá říci, že tuto hru jsme tvořili do značné míry společně.

Vždycky píšete pro konkrétní osoby, které máte k dispozici?

Ano. Je výhoda, když člověk má představu, kdo dané role bude hrát a jde to daleko líp.

Kolikrát jste už hráli?

Zprovoznili jsme to před koronou, premiéra byla před rokem a půl a vzhledem k situaci jsme zatím hráli asi desetkrát, hlavně na festivalech.

Ještě k včelám. Slyšela jsem, že včely jsou údaj­ně jakýmsi předvojem, který signalizuje, jak to se světem jde z kopce.

Je fakt, že ted' jsou včely dost závislé na tom lid­ském konání a na určité ochraně. Otázka je, jestli to do tohohle bodu muselo dospět a co by se sta­lo, kdyby se včely nechaly svému osudu. Myslím, že by přežila tak desetina, ale třeba by byly zase odolnější. Ale nikdo asi nemá nervy to vyzkoušet.

Chystáte něco nového?

To jste na nás rychlá. My vyplodíme autorskou věc tak jednou za dva tři roky a prokládáme to věcmi, které zaštiťujeme některými našimi sekce­mi, které jsou dramaturgicky svobodnější. V rámci toho zpracováváme nikološuhajský mýtus. Děláme to už asi rok, a pořád to nebere konce. Ale letos 16. 8. je stoleté výročí od zabití Nikoly Šuhaje, tak bychom to chtěli co nejrychleji dokončit.

První otázka přímo na tělo. Pro zpravodaj Radotín jsi hlásal, že chcete jezdit na zájezdy s medem na prodej. Můžu si tedy jeden koupit?

My jsme opravdu chtěli vozit med, ci­dery. Ale prostě jsme vyměkli, nebudu se vykrucovat. V zájmu divadla jsme rezignovali na med. Ale beru to jako výzvu, že bychom s tím měli něco dělat. A to jsme měli medy přímo s etiketami lidí, kteří jsou v příběhu. Rousek tam měl QR kód, Květuška bábovku, bylo to k tématu.

Ten bych si opravdu koupil. Protože, jak je známo, jsi opravdu aktivní včelař. A stejně tak opravdu na schůze včelařů chodíš. Jak moc scénář vychází z reality?

Na schůzích dělám zapisovatele a vymyslel jsem si nový literární žánr zápisu. Mám ambici dělat zápisy tak, aby se daly číst. Ale je to chůze po ten­kém ledě. Do zápisu se většinou píšou takové ty neškodné suché informace. Já ale chtěl, aby mě to bavilo, aby to třeba i někdo četl, tak jsem se rozhodl, že budu zkoušet zapisovat různé infor­mace, co se stalo, jak kdo koukal... A to je opravdu tenký led, protože se to někomu nemusí líbit. A ano, dělám si z toho tak trochu legraci. A dělal bych si víc, kdybych věděl, že to jiným nebude vadit.

Můžu se k tvým zápisům na inter­netu dostat?

Můžeš, ale zajímavější je, že jsme teď vydali takový výbor ze zápisů. Je to takový zvláštní humor. Možná to ani není humor. Vybrali jsme různé zajímavosti, aby se vidělo, co všechno se na schůzích řeší. Ale je třeba to brát s odstupem, protože samotné schůze jsou spíš nudné a věcné. A jen občas se stane jedna, dvě vtipnosti či zajíma­vosti, které já ihned dávám do zápisu. Scénář inscenace je tak snůškou všech těchto motivů a zápletek, které se staly.

Tedy to opravdu vychází z reality?

Ano. Např. se opravdu berou dotace na zazimování včelstva. A u jednoho včelaře se zrovna řešilo, že asi u něj ta včelstva živoří. A mně stačilo to jen trochu posunout a vzniklo z toho v inscenaci včelaření s prázdnými úly.

Při sledování představení mě hlavou prolétla myšlenka na Havelkovo SVJ. Nechali jste se inspirovat?

Ne, náš scénář vznikal paralelně. Text SVJ je pravděpodobně starší, ale já ho neznal. Neinspirovali jsme se.

Jak rezonuje zbytek souboru s in­scenací ze specifického prostředí včel a medu?

Já hrami úplně nehýřím, nejde to tak rychle. Ale tvorba inscenace je samozřejmě vždy týmová práce. V tomto případě jsem již od půlky
konzultoval scénář s některými členy, se kterými jsme si dali pár schůzek v hospodě. Takže se s tím sžili poměrně plynule.

Každý člen soubor má excelentně nalezený svůj typ herecké postavy. Jakým procesem k tomu došlo?

Výhoda autorského divadla je, že můžeš psát scénář lidem na tělo. A to my hojně aplikujeme. A tudíž s tím ty postavy rovnou vznikají.

Během přestaveb hraje různorodá hudba. Byla tvořena přímo pro potřeby inscenace?

Jde vlastně o slavnou skladbu Let čmeláka. A my ji našli v různých variacích a úpravách a používáme je tak, že tvoří či doplňují náladu situací. Ale musím říct, že s přestavbami tak trochu bojujeme, protože jsme si před tímto představením kompletně předělali scénu. Dosud jsme vše měli skládací. Aby to šlo rychleji, úly jsme smontovali. Ale neměli jsme příliš mnoho času si to nacvičit. Tak je v tom stále chaos.

Ten by ale včelímu rojení mohl i slušet, ne?

Jednou dvakrát jo, ale asi ne dvanáctkrát.

Už tvé včely někdy měly mor?

Neměly. To je ale opravdu tragédie, velmi nepříjemná věc. Postihne to jednoho ze sta a je to opravdu průšvih, při němž trpí celé jeho okolí v okruhu 10 km. Jsou s tím spojené různé karantény a omezení. Jsem rád [klepe na dřevo], že mě se to dosud nedotklo.

Kazimír Lupinec

Vlastním jménem Jan Červený /1976/

Je zakládajícím členem a autorem kladenského amatérského divadla V.A.D. Mezi jeho autorské počiny patří například hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, Hotel Infercontinental, nebo Fe-érie o Kladně. Pro V.A.D. přichystal ale také několik autorsky pojatých dramatizací (Rozmarné léto, Valérie a týden divů, Válka s mloky apod.) Divadlo je pro Kazimíra aktivita večerů. Ve dne hraje na plný úvazek roli architekta a věnuje se zejména veřejnému prostoru. Přes den, večer i v noci je šťastně ženatý a má dvě už celkem velké děti.

Jak se zrodily Upokojenkyně? Prý byly napsány na základě Vaší osobní zkušenosti?

Sen vytvořit ze zážitků divadelní představení zrál postupně během mých návštěv za babičky (nejprve i dědy) v domově důchodců. Nevím už, jestli to byl záměr nebo náhoda, ale konkrétní scénář vznikl až po babiččině (podotýkám přirozené) smrti.

A co žánrové zařazení? Měli jste v tomto jasno už od začátku, že Upokojenkyně zpracujete jako komedii?

Jednoznačně jako komedii. Právě komediální stránky celé té situace byly tím hlavním důvodem a hlavní inspirací. Díky tomu, že to bylo „odžité", jsem si byl jist, že dokážu dobře balancovat na hraně, za kterou by se jít nemělo. Věřím, že posuzuje-li se černý humor z tohoto hlediska, je měřítkem právě jednak ona humornost a dál jakýsi základní upřímný a chápavý postoj k dané situaci. Ten je z toho snad cítit.

V případě Upokojenkyň jde o autorský projekt. Znamená to tedy, že se na komedii podíleli všichni členové souboru?

Naše divadlo V.A.D. je již poměrně sehrané a ve svém vkusu zcela sladěné. Je tedy velkou výhodou, že to, co přinesu, nemusí být nutně stoprocentní, ale stačí tak na osmdesát nebo devadesát procent a ten zbylý vklad je možné prověřit experimentálně, prodiskutovat nebo doplnit ze vzniklých náhod při zkoušení.

Sám v kladenské inscenaci hrajete. Ztvárňujete roli Vlastíka. Psal jste si ji přímo na tělo?

Není to první postava, kterou jsem si psal na tělo. Pro mne je celá tvorba divadla nerozdělitelná na jednotlivé profese. Nepíšu text, ale vymýšlím rovnou vše zároveň, celou inscenaci. Představuji si tedy také, jak to budu já nebo kolegové hrát. Konečně i to hraní je tvorba. Neúčinkovat v tom celém, to by byla realizace výše uvedeného snu ani ne poloviční.

Vaše hra byla nominována na Cenu Marka Ravenhilla za rok 2015, rovněž jste byli nominováni na Inscenaci roku, máte moc hezké reakce kritiků a teď se Vaše hra uvádí na profesionálním jevišti, v Městském divadle Zlín. Co byste si přál ještě do budoucna?

Ptáte se zřejmě na divadelní přání. Přál bych si ještě hodně tvořit, umět spoustu inspirace, co mám v hlavě, nějak co nejefektivněji a nejmoudřeji přetavit do nějakého výsledku, až to bude blbé, tak včas skončit, a pak hlavně včas tu ránu do hlavy...

Na čem momentálně pracujete?

Začínáme zkoušet hru Úl s (jak název napovídá) včelařskou tematikou. Včelařství je v divadle zatím pole neorané. Národní divadlo má sice své včely (cca o 5 let později než V.A.D.), ale na jevišti jsem úly ještě neviděl. Rád bych to měl v lednu nazkoušené.

Pane Lupinče, při psaní Rozpaků zubaře Svatopluka Nováka jste se nechali inspirovat osobními zkušenostmi? Nebo čím vlastně?

Ano, bohatými a mnohdy i doslova hlubokými zkušenostmi z druhé strany zubařského křesla. Kdybych na Vás otevřel ústa, pochopila byste, že co tři zuby, to obraz hry. Text hry vznikl na základě povídky „Poslední den“, která byla taková pubertální Woody Allenovská literární exkurze do nitra zubaře.

Váš text vznikl pro autorské představení souboru V.A.D. Kladno (mohu-li jmenovat), které jej také poprvé koncem 90. let minulého století  velmi úspěšně uvedlo (resp. na přelomu tisíciletí uvádělo - hráli jste až do kdy?). Jak s odstupem a současnými zkušenostmi a úspěchy hodnotíte tento počin?

Rozpaky hrajeme s divadlem V.A.D. Kladno dodnes. Jsou se 114 reprízami naše zdaleka nejhranější hra, i když máme samozřejmě i lepší… Není to ale asi náhoda, že se nejvíc hrají Zubaři. Zdá se, že ze všech textů je tenhle nejpřístupnější a nejsrozumitelnější širokému publiku, protože tohle téma (a vrtačka) se občas dotýká téměř každého. Čili věřím, že se jedná v tom nejlepším smyslu slova lidové divadlo. Kdysi pan Vladimír Zajíc vzpomínal v nějaké recenzi na J.N.Nestroye. Já to pána moc neznám, ale prý to dělal podobně.

Od té doby už text zavítal do několika (i profesionálních) divadel. (Viděli jste některá z oněch nastudování?)

Viděli, i když přiznám se, že ne všechny - bylo jich asi deset. Zavděčit se autorovi, který už svoje hry zrealizoval v rámci autorského divadla je asi hodně těžké, protože autorské divadlo je téměř dokonalá realizace jeho představ. Stávalo se samozřejmě běžně, že některé dílčí věci měla ostatní divadla dotaženější nebo lépe vyřešené. O celku ale platí, že když si nějaký text vymyslíte a vyladíte častým hraním a sladíte s přesnými schopnostmi jednotlivých herců, máte přirozeně velký náskok… Ty horší nastudování měly společný nešvar, že se v nich – jak se říká - tlačilo na pilu. Herci se snažili být legrační sami o sobě. Humor této hry vyplývá ze situací a funguje nejlépe, pokud vyvstává z realistického základu jako komický nebo šílený vývoj věcí. Pak se s postavami divák dokáže lépe ztotožnit a prožívat s nimi děj. Rozpaky nejsou jediná hra, kterou převzala jiná divadla, ale o ostatních platí to samé.  

Pracujete stále jako tvůrčí dvojice s kolegyní Sonyou Štemberovou? Co byste o sobě mohli prozradit?

Já žiju a pracuju v civilním životě pod pseudonymem Jan Červený, jsem (jako Svatopluk Novák) šťastně ženatý a mám dvě děti. Živím se jako architekt, považuji se za kladenského patriota, platonického performera a stále začínajícího včelaře. Kolegyně žije pod pseudonymem Pavla Tratinová, má rovněž dvě děti a je vystudovaná etnoložka.  Již před delší dobou se odstěhovala z Kladna a já doufám, že na této svojí tvůrčí odluce sbírá náměty na další kus.   

Můžeme se těšit na vaši účast na premiéře? (19. a 25. září 2014) Anebo chcete zůstat v anonymitě?

Rádi přijdeme.

Jen slova chvály včera zněla na hru Sága rodu Rassini v provedení Velmi amatérského divadla Kladno. Přitom málokdo po výborném výkonu kladenských tušil, že jejich premiérové vystoupení na Wintrově Rakovníku bylo zároveň i vůbec prvním soutěžním vystoupením tohoto souboru. O krátké historii a dalších záměrech V.A.D. jsme hovořili s jeho vedoucím Janem Červeným, který je i autorem hry Sága rodu Rassini. „Popud k vzniku tohoto divadla dala před třemi lety parta studentů kladenského gymnázia. S velkou vervou jsme se tehdy pustili do nácviku Havlovy Asanace, ale po devíti měsících se zjistilo, že to zrovna nebyla nejlepší volba. Navíc u některých padlo počáteční nadšení a divadlo opustili. Ti, co zůstali, pak začali zkoušet Ságu rodu Rassini. Po čtyřech měsících se konala její premiéra. Na Wintrově Rakovníku měla Sága svou desátou reprízu".

Kde vás v Kladně najdeme? „První dva roky jsme zkoušeli v různých hospodských sálech. Od loňska zkoušíme a hrajeme na Malé scéně Diva-delního klubu. I když jsme tu časově dost omezeni, je pro nás tato scéna ideální".

Kolik má soubor členů? „V současné době jedenáct. Někteří z nás končí studia na vysokých školách, ostatní pracují v různých profesích. Scházíme se 1 — 2 krát týdně. Hrajeme v průměru jedenkrát za měsíc. Těší nás, že už máme i své publikum. Navíc se zabýváme i dalšími aktivitami. Například v minulém roce jsme pořádali festival Kladenské jaro, jehož součástí byla nejen divadelní představení, ale i koncerty, filmy, výstavy a další akce. Nyní připravujeme Kladenský podzim".

Co má V.A.D. nyní na repertoáru a chystá nějakou novinku? „Kromě Ságy hrajeme ještě komedii Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, kterou jsem napsal se Soniou Štenberovou. Hra je udělána na principu televizního kuchaře Svatopluka, tedy i my dáváme divákům možnost rozhodovat o vývoji děje. Právě zkoušíme hru Hotel Infercontinental. Její premiéra by měla být v červnu nebo na podzim. O prázdninách chceme se Ságou absolvovat týdenní turné po Čechách. Dále chystáme hru z kosmu, ale už se musíme v tvorbě krotit, neboť bychom naše inscenace nestačili ani nacvičit". 

Jak se vám v Rakovníku hrálo? „Bez lichocení — skvěle! Pozorné publikum ocenilo i drobné vtipy, které jinde diváci přehlédli. Dokonce reagovalo i ná některé „inteligentní" narážky.

A prostředí? To je prostě nádhera!".

Za rozhovor děkuje Jaroslav Mokrejš