Dali jsme návod Císařovi

Rozhovor s herečkami Emou Spurnou a Růženou Roentgenovou o Upokojenkyních / Zpravodaj Volyně

Před začátkem představení ležíte docela dlouho v klidu v posteli.

Růžena: Dvacet minut. Náš inspicient je moc přísný, takže nám neodpustí ani minutu.

Ema: Já jsem tam dneska byla už od půl, takže půl hodiny předem.

Je těžké se nastartovat, když vleže půl hodiny děláte, že spíte?

Růžena: Není to těžké. Spíš se do toho naladíme. Myšlenky nejdřív utíkají k všedním věcem, ale to přejde.

Ema: Já tam vždycky na chvíli usnu.

Růžena: To já ne. Naopak si říkám: už tady ležím dvanáct let… Pěkně se na hru naladím.

Ema: Jo, mně se to taky líbí. Sice vždycky na chvíli zaberu, tahle horizontální poloha je pro mě strašná, ale taky se naladím.

Jak jste reagovaly, když Kazimír Lupinec přišel s tímto tématem. Chtělo se vám do něj?

Ema: Určitě. Všech se nás to dotýká, je to téma, které všichni řešíme, řešili jsme nebo řešit budeme.

Růžena: Na scénáři bylo od začátku vidět, že hra může být dobrá, takže s tím nikdo z nás neměl problém.

Neměli jste obavu, že přešlápnete hranici v černém humoru nebo naopak v sentimentalitě?

Růžena: Jen malinké. Asi jsme si věřili, že jsme schopni inscenaci udělat tak, abychom tyto hranice nepřekročili. Naštěstí se nám to od diváků vrací, takže jsme to snad zvládli.

Ema: Jasně, že když se dívá někdo, kdo to zrovna prožívá, tak mu to třeba připadá hodně smutné. Ale my si z té situace neděláme srandu, že bychom se jí vysmívali. Spíš se s tím všichni vypořádáváme.

Růžena: Už se mi ale stalo, že se jedna potenciální divačka rozhodla, že na nás nepůjde, jen na základě vyprávění, o čem to je. Její maminka byla dlouho po smrti a ona to měla hodně nezpracované, takže hru nechtěla vidět.

Jaké máte reakce od starých lidí?

Ema: Když na nás byl… Počkej, kdo to na nás byl?

Růžena: Profesor Císař?

Ema: Jo, jasně! Když na nás byl profesor Císař, říkal, že jsme mu dali dobrý návod.

Růžena: Toho jsme se docela báli. Ale strach byl asi hlavně před premiérou, pak už jsme viděli, že to funguje.

Studovali jste nějak staré lidi, abyste je dobře zahrály?

Růžena: Moc jsem je nestudovala, spíš jsem o nich hodně přemýšlela a vybavovala jsem si v paměti gesta, koukání… Na svoji babičku jsem skrz to vzpomínala hodně. Takové střípky se mi vracely. Ema: Mám babičku, která je přesně ve věku mé postavy. Víc jsem ji pozorovala. Dívala jsem se, co dělá, jak zvláštně hýbe pusou, to jsem od ní okoukala. Chvíli jsem koukala na youtube na staré lidi.

Limituje vás herecky, že celou dobu představení ležíte?

Ema: My ležíme dobře.

Růžena: Pro mě osobně je horší se herecky pohybovat než herecky ležet. Emička je taková tanečnice, ta to má jinak, ale mně to vyhovuje.

Ema: Jenom si nesmím zapomenout dojít na záchod. Kolegyně mi říkala, ať nosíme inkontinenční plíny, že bychom to pak nemusely řešit. K tomu jsem se ještě nedostala. Ale ne, nemáme s tím problém. Spíš nám to všichni závidí. Vždycky před představením nám leží v posteli.

Jak probíhalo rozdělování rolí?

Růžena: Těžce.

Ema: Já jsem původně ani hrát neměla.

Růžena: Musíme obě říct, že nám zpočátku nevěřili.

Ema: To je pravda. Mně asi víc.

Růžena: Ty vypadáš totiž strašně mladě.

Ema: To je taky pravda.

Růžena: Obě jsme si prošly takovým naštváním na soubor, protože se pořád do kolečka řešilo, kdo to bude hrát, a nikdy se neřeklo, jo, tohle bude dobrý

Ema: Ze začátku jsem byla při zkoušení hodně nejistá. Právě protože se to pořád řešilo, pořád se o tom mluvilo. I jsem si myslela, že se na to třeba typově nehodím. Pak jsem zjistila, že se stačí jenom nenamalovat, vzít brýle a můžeš to hrát hned.

Takže vaše role zpočátku zkoušelo víc lidí?

Ema: Takhle to děláme vždycky, že si to všichni vyzkouší.

Růžena: Ale byly role, které byly jasné. Hlavně kluci. Ale staré paní zrovna jasné nebyly. Od nich se pak odvíjel zbytek ženských postav, kdo nehrál babičky, hrál sestry.

Bylo to tak, že všechny holky chtěly hrát staré paní nebo naopak nikdo nechtěl?

Růžena: Holky jsou ještě mladé a nezkušené, ty ještě nemohly…