Dostředivý bzukot společenstva včelařů

recenze na Úl v Hronově / Zpravodaj Divadelní piknik Volyně

Kladenské divadlo V.A.D. je bezesporu stálicí mezi českými amatérskými soubory, které se zaměřují na autor­ské divadlo, nebo na výrazné autorské adaptace a drama­tizace.

Text hry Kazimíra Lupince a kolektivu s názvem Úl a podtitulem „včelařské divadelní rondo” není zdaleka pouze, jak praví anotace, „komediální sondou do ročního fungování jedné základní organizace Českého svazu včelařů”. Ve skutečnosti přináší mnohem více. Je nejen skvělou komedií, která svým absurdním cynickým hu­morem diváky polapí a už nepustí, ale také skrze obraz malého omezeného mikrosvěta včelařů jasně hovoří mnohem šířeji ke všeobecným problémům světa kolem nás. Ve srovnání s papaláši kolem Hejtmana v Gogolově Revizorovi nebo thébskými poradci krále Oidipa, obec­ními vejbory v Našich furiantech či majiteli bytových jednotek ve Společenstvu vlastníků řeší místní včelaři zdánlivě banálnější problémy, které se mnohých z nás dotýkají jen okrajově. Avšak právě tyto jejich nesnáze zde mají váhu thébské tragédie, čímž jednak dochází k poctění principů absurdního humoru a komedie tím nabývá komplexnějších vertikálních rozměrů.

Velkou zásluhu na tom všem má také autenticita he­reckých výkonů všech aktérů. Ovšem pozor na záměnu pojmů. Nemluvíme zde o falešné autenticitě takzvaného „kuchyňském realizmu”, kdy herec takzvaně nic nehraje a využívá svého jevištního bytostného kouzla, v tomto případě hovoříme o přesvědčivé autenticitě dramatic­kých postav. Všechny figury a figurky, které jsou velmi sofistikovaně vybudovány s různou dávkou herecké stylizace, k nám promlouvají srozumitelně a lidsky a to s požitím minimalistických hereckých prostředků. Těžko vyzdvihovat jednotlivé aktéry, neboť herecká souhra celého ansámblu je obdivuhodně přesná a velmi dostředivá.

Právě tím inscenace tématizuje lidskou souhru jako tako­vou a fungování podobné zájmové skupiny přirovná ke včelstvu, k jakémusi těsnému společenství, kde má každý svoji pozici a funkci. A podobně si také střílí z genderově stereotypních a sexistických představ fungování naší společnosti. Ženské postavy jako uvadající „stará královna” Květa, žádaná „nová královna” Klára i osudová postava veterinářky doktorky Kosilové, zde zdaleka nejsou pouze objekty mužského zájmu nebo zmaru, ale jsou to nakonec ony, které jednají, dokáží se domluvit, problémy skutečně vyřešit a tím pádem být vítězkami celé situace. Muži tak opět zůstanou jenom trubci, byť si o sobě mylně myslí, že právě oni jsou vládci úlu — potažmo světa.

Celkový skvělý dojem z inscenace by snad mohlo ještě vylepšit přesnější rytmizování některých hromadných scén (především v obraze po pohřbu). Nápaditá je i scénografie, která důmyslně využívá segmenty rozložených a složených včelích úlů. Jevištní přestavby by si ovšem zasloužily lepší organizaci: klidnější a přiznanější by ještě lépe evokovaly bzukot a hemžení včel v úlu.

Stejně jak jsou včely člověku prospěšné a důležité pro celý ekosystém, tak stejně přínosná a medonosná je také inscenace divadla V.A.D. Kladno.