Jak Sternenhoch nenadchnul Šotkovského

co všechno je špatně / Wintrův Rakovník

Povrchnímu pozorovateli se může snadno zdát, že dramatizace věhlasné, letos přesně osmdesát let staré novely Ladislava Klímy, se vymyká ze směřování kladenského V.A.D., doposud se pohybujícího spíše v polohách zábavného divadla. Ale na druhou stranu — záliba v bizarnosti, grotesce a paradoxu čišela snad ze všech produkcí tohoto ansámblu, a toto vše jsou momenty, které Klíma nabízí v míře vrchovaté. Kupodivu však kladenští v podstatě pominuli autorovo pohrávání si s konvencemi pokleslých žánrů, jeho záměr-ně přestylizovaný jazyk, jeho zálibu v otevřeném zobrazování věcí nelibých a nepěkných. Vedle autorova sty-lu však neakcentovali ani story samotnou — i když v inscenaci jsou zmíněny snad všechny uzlové momenty příběhu, je příčinná vazba mezi nimi čas-to uvolněná až nulová. Není například jevištně zdůvodněno, proč se Sternenhoch zamiluje do Helgy — a není vlast-ně ani zřejmé, že se do ní vůbec zamiluje. Zcela chybí motivace jeho sňatku s ošklivou ženou v touze odlišit se od okolí a provokovat ho něčím abnormálním. Dokonce to vypadá, že v onom balábile bizarních figurek, které nám VAD předkládá, je Sternenhoch v podstatě postavou nejnormálnější. Kladenští se totiž zřejmě nechali inspirovat spíše filozofickou rovinou románu a Klímovým egodeismem (snahou po zbožštění sebe samého, po „učinění se” Bohem). Na jevišti nám tak víceméně ilustrují tezi o myšlence, která je mocnější než konkrétní člověk. Jsou to Myšlenky, které na počátku „navezou” Sternenhocha do vztahu s Helgou, Helga přicházející jako mrtvá, jako „čirý duch” je mnohem silnější než Sternenhoch sám a teprve jeho zešílení (scénograficky celou dobu ilustrované „odpadáváním” závitů ze Sternenhochova mozku, který tvoří hlavní výtvarnou dominantu scény) a odpoutání od reality jej konečně osvobodí a učiní jej silným. Jedná se bohužel o tezi, která není jevištně příliš vzrušivá, je podává-na divákům v dosti monotónním tempu, jen občas ozvláštněna jednotlivými zdařilými groteskními nápady (císařovo autíčko aj.). O tezi, která navíc ke své realizaci vlastně (řečeno v nadsázce) Klímu nepotřebuje, od níž některé peripetie příběhu jen odvádí pozornost (de facto celý vztah císař — Sternenhoch), aby se pak znovu ukázalo, že tento příběh k ničemu jinému než k té-to tezi nesměřuje. Předvedli nám tedy kladenští z Klímy jen sled hlavních dějových motivů, za pomocí groteskních znaků a metaforických náznaků dosti stroze demonstrovaných či pouze konstatovaných. Pominuli přitom jak košatost Klímo-vy zápletky, tak osobitost jeho stylu. Bohužel nám místo nich dokázali nabídnout jen dosti schematické poselství. Jan Šotkovský