Co se stalo s Evženem?

Recenze a rozhovor Fe-érie o Kladně Jiráskův Hronov / Zpravodaj Jiráskova Hronova

Letos se mezi témata amatérského divadla dostala ( konečně ) globalizace. Způsobem, který nebyl nijak zvlášť originální ani inscenačně zdařilý, ale nezůstalo u publika bez povšimnutí a rozpoutalo ( nad inscenací Brand Party) docela podstatnou diskusi.

Je zákonité, že se vedle toho objevilo i téma regionální identifikace v inscenaci Férie o Kladně. Urbanisticko- sociálně – politologická a navíc edukativní inscenace.

Lokální a regionální témata nás umělecky „ berou“ až v dobách zmaru a teprve tehdy se do jejich zpracování dostávají i fáze rozkvětu a budování, už s odstupem nostalgií. V tom se téma Kladna podobá třeba tématu Sudet.

Poetika divadla V.A.D. je záměrně antilyrická a předstíraně přízemní. Chrání se kýče všemi prostředky, takže například nepoužije jedinou z kladenských dělnických a hornických písní, žádný folklór. Ne že by se odříkali citového pohnutí, ale střeží se sentimentu a jakýmsi civilistním hyperrealismem kombinovaným s avantgardní zkratkou se brání popisnému realismu, který je podle Voskovce a Wericha „ na jevišti hnusná stvůra, pryč s realismem, hurá!“ Jejich divadlo je prosté a v nejlepším slova smyslu lidové, chytré a poctivě udělané.

      Inscenací je protažen příběh tří – vzápětí čtyř dělníků z Poldovky a jejich mistra, vrátného, svačinářky a uklízečky, jeřábnice a pracovnice personálního oddělení (nebo jak to nazvat). Dějem se táhne záhada, která je na konci vyřešena (co se stalo s Evženem), přičemž se podaří na napjaté niti Evženova osudu dovést diváka až k dnešku a prekérní situaci současných dělníků (Evžen byl na hodinu propuštěn, protože neměl ochrannou přilbu, každý může být kdykoliv propuštěn). Tři dělníci (skutečně i typově trochu Athos, Porthos, Aramis) dostanou brzy čtvrtého (skutečně trochu d´Artagnan), nadšence pro Kladno a jeho historii. Z jeho vyprávění se otevírají historická „okénka“, kde se přehrávají dějinné situace – nalezení uhlí i železné rudy, dělnické boje za sociální práva, i založení pojmenování hutě Poldi, doba socialistického plánovaného hospodářství i divoké privatizace. V jedné, pro mě vrcholně poetické scéně, se ke konci hry místo historického okénka otevře okénko hutnické, kdy jsme svědky biomechanicky předvedené výroby ocelového dílce až po konečné vyražení značky Poldi.

Nic se neparoduje, přístup k tématu je rovný – právě v tom je humor a poezie díla. Příběh je celkem kalendářový (včetně toho, že na konci musí být svatba), ale právě na barvotiskovém základě obyčejného života se dají bez ideologizování odehrát dějiny neobyčejného vzestupu, slávy a pádu Kladna.

Velmi se mi líbila výtvarná stránka inscenace – jednoduchou zkratkou jsou vystiženy povahy a zájmy „tří mušketýrů“ tím, co mají nalepeno na dvířkách skříňky, v historických okénkách se pracuje s kostýmy z kostkované látky, které tvoří jak staré horníky, tak rodinu Wittgensteinovu a její buržoazní okruh. V hereckém ansámblu vyniká v několikeré roli Jasanka Kajmanová, která se z alkoholické jeřábnice promění v madame Poldi i dávného vesničana nebo žáka místní školy s minimem prostředků vnější charakteristiky – čistě z podstaty té které role.

Kladenská Fé-erie je inscenací, jíž předcházelo několik let nejrůznějších participací souboru na nekomerčních kulturních aktivitách v Kladně, ze zvoleného přístupu cítím hloubku poznání i náležitý nadhled i skepsi vzhledem k možnostem uchovat něco hmotného z dělnicko – hornické identity města. V tomto smyslu je lokální téma i příspěvkem ke globalizaci a k s ní spojenému zániku starých průmyslových kultur a bezradnosti z toho, co by mělo přijít na jejich místo. Tedy – kromě duchovních reflexí ve výtvarném umění, literatuře a divadle.

Alena Zemančíková

 

 

Zákulisní rozhovor s Kazimírem Lupincem. Kde mám helmu?

 S Kazimírem Lupincem, hlavním motorem divadla V.A.D. jsem se potkala v Kladně zhruba před dvanácti lety. A jsem tomu ráda.

Červe, prosím tě, můžu se tě zeptat na pár otázek?

Jako teď, při představení? To sis nevybrala moc dobrou chvíli.

To nějak dáme.

Proč ty, když spolu hrajeme? Není to blbý?

Je, ale já dneska nic jiného nestihnu, tak jsem vyfasovala tebe, když s tebou hraju. Jak jsi vlastně přišel na tu Feérii?

Vždyť to víš.

Červe!

Jo, aha. Myšlenka už je stará dlouho, ale původně mělo jít o loutkové divadlo. Dokonce je to první hra, kterou jsem myslel, že bychom nemuseli hrát my, že by měla být hodně výpravná – skutečný dým z komínů a rudá záře nad Kladnem a tak…Hele, neměla jsi už bejt na jeřábu?

Sakra!

( po čtvrt hodině) Myslel jsem trochu na kladenské loutkové divadlo Lampion, ale nakonec to dopadlo tak, že to přece jen zkusíme my.

My ale loutky neumíme…………..

No právě, ale přišlo mi, že by to nakonec nějak činoherně šlo. Pak chvíli trvalo, než se zbytky toho loutkového řešení vyhodily…..Já tam musím, rychle mi dej svojí helmu!

No, ale pak mi jí vrátíš….( po čtvrt hodině) Ještě bych alespoň měla napsat, na čem V.A.D. pracuje, a co chystá.

Za sebou máme s  experimentující sekcí Jak bude po smrti( Ladislav Klíma) a čerstvě scénické čtení Harily ( Helmut Kuhl) Jo, a napiš o tom Písečku ( Kazimír Lupinec), že je to taková krátká věc zase rodičovské sekce divadla. Tuhle hru chceme dodělat do konce roku a pak ten Krvavý román (Josef Váchal) přeci. Když neukáže, že to není blbost, tak bychom začali zkoušet v lednu. Co myslíš?

Jo, to půjde. Kde mám tu helmu?

 

Jasanka Kajmanová