Upokojenkyně pro Jeden svět

Rozhovor s Janem Červeným

Rozhovor s Janem Červeným,

zakládajícím členem Divadla VAD a autorem hry Upokojenkyně

 

 Na úvod začnu citací Michala Zahálky z Divadelních novin.

 Vystihuje moje nadšení z uvedení Upokojenkyní v rámci doprovodného programu…

 

„V jedné z nejvýraznějších inscenací neprofesionální scény posledních let dosahuje herecká poetika kladenského souboru svého vrcholu – a to ve šťastné kombinaci s vynikající autorskou hrou, která závažné téma péče o seniory pojímá zcela neokázale, s notnou dávkou černého humoru, ale nikoliv bez citu. Výsledkem je inscenace, která snese srovnání bez ohledu na „amatérskost“, a text, který by se mohl dobře uplatnit i na profesionálním jevišti.“

 

Co bys k tomu dodal jako autor a herec jedné z hlavních postav?  

Samozřejmě potěší, když to, co děláš, někdo ocení. K přenosu na profesionální jeviště je ale třeba podotknout, že amatérské divadlo je přeci jen něco trochu jiného než scéna profesionální. Je to disciplína sama pro sebe, zejména pro svůj společenský a osobní rozměr celého konání. Proto přenos do profesionálního prostředí nefunguje automaticky a spolehlivě. U této hry by se to ale povést mohlo, ostatně budeme se o tom zřejmě brzy moci přesvědčit.

 

Prozradíš, jak se taková autorská hra rodí? Jakým vývojem projde od prvotního nápadu k hotovému scénáři ?

Chodili jsme takto za babičkou a s celou rodinou jsme se shodli, že je to téma na hru. Měl jsem pocit, že téma je tak dobré, že jde „jenom“ o to ho nezkazit nějakým slabším provedením scén, děje. Takže konkrétně tato hra je opravdu „odžitá“ a snad je to na ní i patrné. Je to radost psát takovéto hry, kdy člověk ví o čem píše. A musí být také uvolňující psát i hry nebo knížky o čistě smutných ale odžitých věcech, ve kterých humor ani neprosvítá.

 

Divadlo V.A.D. letos slaví významné výročí. Změnilo se něco za dvacet let působení na kladenské scéně?

Chod našeho divadla se víc zprofesionalizoval v tom smyslu, že jsou zavedené nějaké mechanismy, úkoly a podobně. Bez toho to samozřejmě šlo jen v začátku, kdy jsme měli jednu nebo dvě hry. Teď jich ale máme 12 a to jen v hlavní produkci. Přesto můžu s radostí říct, že tahle „profesionalizace“ nic neubrala z chuti a radosti, která se nám s tím pojí. Také je čím dál těžší držet nějakou laťku. Blýsknout se jednou nebo dvěma hrami (nebo alby když jsi kapela) se občas povede, ale přicházet dlouhodobě s něčím jakoby osvědčeným a přesto novým je docela těžké.

 

Chystáš se letos na festival? Proč stojí za to přijít zrovna na ten kladenský?

Chystám se. Ani mě nenapadlo nad tím přemýšlet proč kladenský, přijde mi to automatické. Upřímně, do Prahy bych na něj nejel, byl bych líný.

 

Zaujal Tě v letošním roce nějaký konkrétní film?

Chtěl jsem vidět první dva tituly, ale ony se překrývají. Hodně silné téma mi přijde film Čističi, ale dostatečně mě zasáhla už anotace. Film samotný asi ani vidět nepotřebuju. Myslím, že každá deprese by měla být vyvážena nějakou nadějí, postranní krásou, nebo nějakou chutí se špatnými věcmi alespoň něco nepatrného dělat. Když se vrátím k našemu představení, tak tam je to jistá komičnost toho celého, ale i jakási naděje ve vnitřním životě. Pokud tato protiváha v daném případě chybí, nemá pro mne smysl negativno absorbovat.

 

 

Díky za rozhovor