Rozhovor o Nikoločavě

Už od newsletteru 12/2020 se míhají zprávy o novém projektu Nikoločava a teď se zdá, že by mohl být hotový. Co mají diváci od této inscenace čekat jsme se zeptali jejího autora K. Lupince.

Co mají diváci od této inscenace čekat?

Spíš, co čekat nemají. Určitě to není komedie, a proto to také nehrajeme pod V.A.D., ale pod jeho sekcí nazvanou tentokrát Zakarpatský spolek. Je to z řady našich řekněme poetičtějších projektů jako byla Valérie a týden divů nebo Charmsovy pašije. S Valérií pojí Nikoločavu použití projekcí, s Charmsem zase dokumentaristický element. Humor v inscenaci najdete také, ale ne ten, co vede nutně ke smíchu.

Podtitul „posprovázkovské vypořádání se s Nikološuhajským mýtem“ znamená?

Post-provázkové znamená „po divadle Na Provázku“ a jím odstartované éře inscenace Balada pro Banditu. Provázek tedy nemá co do činění s loutkami, jak jsem zaznamenal v jednom divácké očekávání.

Čili Balada pro banditu to není…

Není. Z Balady si spíš děláme tak trochu – doufám, že vlídnou – legraci. V divadle je to díky písničkám a baladičnosti tak trochu sázka na jistotu a to není nic pro amatérské divadlo, které má tu krásnou výsadu, že může dělat inscenace, které se líbit nemusí. Jedná se tedy o naší vlastní dramatizaci Olbrachtovy knížky, které jsme přidali „nadtéma“. Tím je Koločava a její příběh. Naše inscenace je meditováním nad během času, nad horami, nad tím, jak se mění a současně nemění svět.

Dá se tedy říci, komu je taková inscenace určená?

Je určená všem divákům, kteří mají rádi hravé a vizuálně zajímavé divadlo, jsou otevřeni tomu se něco dozvědět a nebo přistoupit na hru se čtením symbolů a významů. Nakolik se tyto ideály ale podařilo naplnit, to musí samozřejmě diváci posoudit sami.

Jak myšlenka hry vznikla?

Když jsem se s přáteli před třemi roky chystal napodruhé do hor do Zakarpatí (dnešní západní Ukrajina), nechtěl jsem si nechat ujít možnost podívat se po víc než dvaceti letech znovu do Koločavy. Přemýšlel jsem nad paradoxem, že tohle místo žije díky příslušné písni v jakési rovině mlhavých mytických představ, ačkoliv je zcela konkrétní, zajímavé a je to tam jen kousek. Přišlo mi zvláštní, že zůstává umělecky opomíjené, že nikoho nenapadlo ho výrazněji promítnout do „nikološuhajských“ produkcí.  Zpětně se sice ukázalo, že to napadlo minimálně režiséra Vladimíra Morávka, který s Koločavou pracoval ve svém chystaném filmu. Nakonec jsme ale, zdá se, Morávka a jeho film předběhli. Na Ukrajinu jsem tedy v roce 2019 už odjížděl s odhodláním prozkoumat, jestli by se s místem dalo nějak umělecky pracovat.

Jak návštěva Koločavy probíhala?

Hlavním cílem skupiny byly primárně okolní hory a v Koločavě túra jen začínala. Věděl jsem tedy, že tam nemůžu ostatní moc dlouho zdržovat. Přijeli jsme večer a druhý den v poledne už jsme zase měli vyrazit.  Bylo to docela vzrušující. Cítil jsem časový tlak, obrovskou inspiraci, ale jen mlhavou představu, jak ji konkrétně naplnit a co z toho má být. Měl jsem ze tří čtvrtin nabitý mobil na focení a videa. Protože se budím brzo, byl jsem na koločavském hřbitově hned po svítání, což bylo velmi silné. Točil jsem tam a pak i u řeky intuitivně různé záběry.

Pak už byla představa jasnější?

Moc ne. Když jsme odcházeli po červené značce dál do hor, usilovně jsem přemýšlel, co s tím. První a pracnější variantou bylo vrátit se sem se souborem na podzim, zažít Koločavu společně a natočit si všechno kvalitně a přesně na míru. Výhodou by byl ten výlet, který by určitě skýtal spoustu dalších podnětů. Nevýhodou by byl velký objem práce, protože by to pak bylo něco mezi filmem a divadlem. Druhou variantou bylo uvařit celou inscenaci z toho, co jsem za ten půlden stihl nafotil, nafilmovat a koupit v místním obchodu se suvenýry. Covid docela jasně rozhodl, kterou cestou se půjde a válka to nakonec jen stvrdila. Museli jsme si vystačit s tím, co jsem dovezl. V září jsme hned začali zkoušet a pak trvalo skoro tři roky, než se text usadil a ujasnilo se, že to bude vlastně o Koločavě.

Jaká je tedy Koločava?

Z dálky je úplně stejná jako před sto lety. Hory, louky, řeka a staré střechy chalup. Při bližším pohledu vidíme na střechách satelity a při ještě bližším Pepsi-Coly a mobily na stolech. Koločava se neproměnila jen civilizačně, proměnila ji i její vlastní sláva. Je tam socha, muzeum Ivana Olbrachta nebo hospoda Četnická stanice s turistickým giftshopem. Není to ale kupodivu turisty ještě úplně vykoukané. Ještě „to“ tam stále je.

Příprava hry byla prý náročná…

Ano, nikdy nám nic v divadle nedalo tolik práce.  Kvůli lockdownům se to neskutečně vleklo, stále se to hledalo a na konec jsme se do dodělání museli trošku nutit. Není to ale snad nic ostudného, když si uvědomíme, že některá divadla se z covidového období nevzpamatovala vůbec. My jsme při dodělávání uplatnili obrovskou vůli, protože jsme současně nechtěli slevit z kvality, což se myslím nakonec vyplatilo. Rád bych všem poděkoval za obětavost.